Kritika patří v Rusku za mříže: O Navalném, nenávisti vůči Evropě a světelných signálech

Skleněná klec s Alexejem Navalným v soudní síni (2021) (twitter)

Skleněná klec s Alexejem Navalným v soudní síni (2021) | FOTO: twitter

Před více než měsícem se Alexej Navalnyj, zakladatel Fondu boje proti korupci, vrátil z Německa do Ruska poté, co se zotavil z pokusu o vraždu bojovým jedem ze skupiny Novičok. Nezávislé mezinárodní vyšetřování dokázalo přesně identifikovat jak bojový jed, jímž byl Navalnyj otráven, tak i osoby zaměstnané ve specializovaných složkách ruské státní bezpečnosti, které otravu připravovaly.

Navalnyj dokonce inkognito zatelefonoval Konstantinu Kudrjavcevovi, jednomu z agentů, kteří se jej pokusili zavraždit, a vylákal z něj řadu detailních údajů o akci, která se připravovala několik let. Tento telefonát byl zveřejněn a doplněný komentáři a širšími souvislostmi se stal rozsáhlým heslem na wikipedii, kde zároveň běží pokus o jeho odstranění. Nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání ve věci pokusu o vraždu Navalného a v ruských médiích se psalo, že politik upadl do kómatu asi proto, že něco špatného snědl.

Po 18 dnech v umělém spánku a následné pětiměsíční léčbě a návratu do Ruska byl Navalnyj  ještě na letišti zatčen, druhý den přímo na policejní stanici odsouzen bezprecedentním „výjezdním soudem“ nejdřív do vazby a posléze na téměř tři roky do vězení za to, že v době léčení nechodil na kontroly v rámci podmíněného trestu, který na něj byl uvalen v soudním řízení, jehož vykonstruovanost a neprávoplatnost se mu podařilo už před několika lety prokázat před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Nepodmíněný trest (3,5 roku) tehdy odseděl jako rukojmí jeho mladší bratr Oleg, Alexej dostal podmínku, která byla těsně před vypršením svévolně prodloužena.

Navalnyj není sám, kdo se domnívá, že jeho odsouzení bylo tentokrát provedeno záměrně bez snahy alespoň simulovat právně korektní postup, totiž s úmyslem ukázat všem, kdo by chtěli pokračovat v kritice ruského establishmentu, že budou nejen umlčeni, nýbrž že přitom nebude brán ani formálně ohled na právo, které v Rusku beztak nedisponuje sebemenší nezávislostí na výkonné politické moci.

Banner Nová Orientace

Odvolací řízení se konalo v sobotu 20. února a samozřejmě rozsudek potvrdilo. Navalnyj v rámci soudní frašky vystoupil se závěrečným slovem, ve kterém poprvé argumentoval evangeliem (sv. Matouše 5, 6) a pokusil se oslovit širší vrstvy obyvatelstva, ochotné vzdát se případně svých jistot, garantovaných nekritickou loajalitou vůči stávající moci.

Pohled z Kremlu, ohniska ruské moci, na centrum Moskvy (FB)

Fragmenty z posledního slova Alexeje Navalného u soudu v sobotu 20. února 2021

Je psáno „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.

(…)

Vždy jsem toto blahoslavenství chápal jako instrukci. Nejsem moc nadšený místem, kde se teď nacházím, ale nelituji, že jsem se vrátil, nelituji toho, co dělám. Pociťuji uspokojení. Ve složité situaci jsem se zachoval, jak jsem měl podle instrukce – přikázání jsem neporušil.

Pro člověka naší doby celé to přikázání zní hodně nabubřele. Nějací šílenci se snaží dodat si odvahy, protože jsou osamělí, nikdo je nepotřebuje.

Celá naše mocenská elita chce takovým lidem říct: Jsi sám, jsi osamělý. Je důležité lidi zastrašit a potom jim ukázat: Jsi sám. (…) Ta záležitost s osamělostí je důležitá jako cíl moci. Výborně se k tomu vyjádřila vynikající filosofka Lenka Láskorádová – pamatujete si na ni z Harryho Pottera? „Je důležité necítit se osamělým, protože na místě Voldemorta bych si moc přála, aby ses cítil osamělý.“ Náš Voldemort ve svém paláci si taky moc přeje, abych se cítil osamělý. (…)

Necítím se osamělý. Protože ta konstrukce blahoslavenství se sice zdá být exotická, podivná, ale ve skutečnosti je to hlavní politická idea v dnešním Rusku. (…) Miliony lidí chtějí pravdu. Chtějí se domoci pravdy a dříve nebo později se jí domůžou. A budou nasyceni.

Důležitá věc, kterou chci říct vám, představitelům moci a všem: Není třeba se bát. Nebojte se těch, kdo se domáhají pravdy. Leckdo má strach – bože můj, co bude, revoluce? Ale jen si představte, jak parádní by byl život bez nepřetržitého lhaní, bez té lži. Možnost nelhat je skvělá. Představte si, jak by to bylo skvělé: Jsi soudce a není žádné telefonní právo, nikdo ti nemůže poručit, jak máš rozhodovat. A ty budeš vyprávět vnukům, že jsi nezávislý soudce.

Bylo by super být prokurátorem v kontradikčním systému, obhajovat někoho, nebo se naopak snažit dostat za mříže zločince. Nevěřím, že někdo chce jít k policii, aby mohl vyprávět: „Rozbíjeli jsme lidem na demonstraci hlavy, eskortovali jsme nevinné lidi.“ Lež neposkytuje žádné výhody, ani zvláštní mzdu za ni neplatí.

Nevěřím, že někdo chce jít k Federální bezpečnostní službě, aby ho poslali prát trenýrky, které někdo namazal jedem. Lidi chtějí chytat špióny, teroristy. Proto je důležité nebát se lidí, kteří vystupují za pravdu, a dokonce je asi i nějak podporovat. Je to trochu riskantní, ale za prvé jenom trochu, a za druhé, jak řekl jiný významný současný filosof Rick Sanchez (hrdina amerického animovaného seriálu Rick and Morty, pozn. aut.): „Žít, to znamená všechno riskovat. Jinak jsi prostě zvadlá hromádka náhodně nakupených molekul, které plavou po proudu vesmíru.

(FB)

Podstatné výňatky ze závěrečné řeči Alexeje Navalného u předchozího soudu 2. února přinášíme v závěru tohoto materiálu (dosud byly česky publikovány jen v autorově blogu na portálu Aktuálně.cz).

Po uvěznění Alexeje Navalného se konaly nenásilné protestní akce, které byly brutálně potlačeny. Vůbec poprvé se přitom nekonaly jen v metropolích, nýbrž asi ve stovce ruských měst ve všech zeměpisných a časových pásmech, i v padesátistupňových mrazech Jakutska. Policie zatkla celkem přes 11 tisíc osob, mnohé bila a ponižovala, persekuce pokračují a budou pokračovat, bylo podáno celkem 90 žalob proti organizátorům a účastníkům demonstrací.

V ohnisku pronásledování je nyní síť regionálních štábů Navalného, prvního vlivného opozičního politika v novodobých ruských dějinách, který se od počátku své činnosti soustředí na věrohodně zdokumentované, prokazatelné případy korupce a machinací s majetky a nemovitostmi v prostředí ruské mocenské elity.

Štáby Fondu boje proti korupci v mnoha ruských městech bezpečnostní složky opakovaně, nyní se zvýšenou intenzitou rabují, odnášejí techniku a všechny materiály, provádějí domovní prohlídky v bytech aktivistů a jejich příbuzných. I za kritické výroky na sociálních sítích nebo jen jejich reposty jsou selektivně lidé odsuzováni podle paragrafů o výzvách k masovým nepokojům.

Bezprostředně po Navalného návratu do Ruska, v době, kdy byl držen ve vazbě, byla zveřejněna jeho reportáž o Putinově honosném černomořském sídle s názvem Palác pro Putina a podtitulem Dějiny největšího úplatku. Téměř dvouhodinový dokumentární film má na youtube ke dnešnímu dni více než 113 milionů zhlédnutí.

Tažení proti Navalnému, provázené nenávistnou kampaní v médiích a často brutálním zastrašováním jeho spolupracovníků a sympatizantů, užívá ideového repertoáru stoupenců ruskosti definované konfrontačně proti evropským a zvláště pak „západním“ hodnotám. Je k tomu potřeba velkého interpretačního násilí, protože Navalnyj se k zahraničněpolitickým otázkám téměř nevyjadřuje a mezinárodního politického dění se v podstatě nezúčastní. Jeho základní agenda je zaměřena na věcné důkazy enormní zkorumpovanosti ruského státního aparátu a na souvislost mezi protiprávními metodami znemožnění politické soutěže a ekonomickou kriminalitou vládnoucí garnitury. Navalného rétorika je realistická v mezinárodním ohledu také tím, že nedoufá v efektivní pomoc ruské opozici ze zahraničí. Jeho logika je jednoduchá: Síla současné moci je přímo úměrná strachu, jehož prostřednictvím je obyvatelstvo donuceno k nekritické loajalitě. Kdyby dostatečné množství lidí přestalo žít v otrockém strachu, nastala by změna. Zatím se zdá, že toto kritické množství není a hned tak nebude dosaženo. Kolaborace s jedinou politickou silou či stranou, která ovládá všechny relevantní nástroje moci, je výhodná a zajišťuje bezpečí, mnohým i relativní (a některým extrémní) blahobyt.

Javlinskij versus Navalnyj aneb bratrovražedný boj ruské opozice? (newizv.ru)

Právě Navalného odvaha je pro státní propagandu předmětem nenávisti. Dosud ho nezastrašily ekonomická ani fyzická persekuce, výhrůžky ani opakovaná vazební věznění, pokus o vraždu a nyní nepodmíněný trest a deportace do vězeňských komplexů, proslulých nelidskými poměry a sadismem dozorců.

Hlavní televizní Putinův pochlebovač, moderátor Vladimir Solovjov, v rámci siláckého pokusu Navalného zostudit, jeho odvahu diskreditoval informací o tom, že se Navalnyj vyhýbal vojenské službě v ruské armádě. A srovnával jeho pochybnou odvahu s „opravdovou“ odvahou nacistického SS-Obersturmbannführera Otto Skorzenyho a s odvahou Adolfa Hitlera, který „chrabře bojoval v první světové válce“.  Komunistický poslanec Raškin (komunistická strana hraje v ruském politickém systému roli ornamentální opozice) podal hned generální prokuratuře podnět k prověření Solovjovových výroků z hlediska zákona o rehabilitaci nacismu. Solovjov vzápětí odpověděl, že podle jeho výroku Hitlerova osobní odvaha neospravedlňuje jeho činy…

Velebení kladných rysů Hitlerovy politiky, stejně jako Stalinových zásluh a úspěchů, nejsou ostatně v ruské politice ničím novým. I v českém tisku upozornil v roce 2014 novinář Alexandr Mitrofanov na Andranika Migranjana, ruského provládního politologa působícího ve státních službách v New Yorku, jenž v souvislosti s anexí Krymu vychvaloval Hitlerovu politickou linii – pravda „jen“ do roku 1939, kdy se mu dařily takové pozitivní státnické kroky jako anšlus Rakouska a zábor Sudet. Na souvislost mezi Migranjanovými a Solovjovovými komplimenty na Hitlerovu adresu upozornil po zmíněné televizní show dnes už málo vlivný šachista v politické opozici Garri Kasparov.

Diskreditovat Navalného prostřednictvím Hitlera si jistě neklade za cíl glorifikovat nacistického vůdce, jde tu o trend, který má komplexnější dosah. Ruské společnosti se manažery veřejného mínění, najímanými nynějším režimem, sugeruje přesvědčení, že neexistuje rozdíl mezi informací a dezinformací, mezi pravdou a lží, věrohodným a zmanipulovaným výkladem historických pramenů. Všechno je pouze otázkou výkladu a zájmů, které za ním stojí, otázkou poptávky a nabídky. Tak funguje novodobý ideový kapitalismus. Tento cynický hodnotový nihilismus je zásadně důležitý, protože legitimuje úplně cokoliv a umožňuje, aby vedle sebe existovaly jevy, které by za jiných předpokladů byly neslučitelné. Například státem financované muzeum Gulagu necelé 3 kilometry od Lubjanky, sídla Čeky, GPU, NKVD, KGB a FSB, u něhož se zcela vážně uvažuje o obnově v roce 1991 strženého pomníku zakladateli hrůzovlády sovětské státní bezpečnosti Felixi Dzeržinskému (rozhodovat se bude „demokraticky“ v online referendu a pravděpodobně, jak uvádějí zdroje z moskevské radnice už dnes, zvítězí konkurenční hrdina ruských dějin, Alexandr Něvskij, novgorodský kníže a velkokníže vladimirský z 13. století, prohlášený v 16. století za svatého a uctívaný Stalinem).

Obyvatelům Ruska Fond boje proti korupci předkládá důkazy o tom, jak žije jejich mocenská elita. Ale lidé to považují jen za jeden z konstruktů, který se jich týká stejně málo jako věznění, mučení nebo vraždy nějakých aktivistů, kteří jistě sledují svoje cíle a nikoliv náhodou jsou za ně stíháni. Tomu, co slyší z televize, tito lidé nevěří proto, že by to považovali za pravdivé nebo odpovídající skutečnosti, ale proto, že se jim to nabízí jako ta verze skutečnosti, která jim zajistí klid, absenci potíží. A to je pro režim a jeho „stabilitu“ nejdůležitější.

Proevropská je Navalného pozice jistě nikoliv tím, že by byla protiruská, Navalnyj se věnuje výhradně politické situaci a korupci v Rusku. Navalného pozice je ovšem implicitně „evropská“ tím, že požaduje stejné zákony pro všechny a nezávislé soudy. Tím naráží na dávnou diskusi na téma „Rusko a Evropa“, v níž svůj názor zformulovaly stovky intelektuálů a myslitelů včetně T. G. Masaryka, jenž mu věnoval své vůbec nejrozsáhlejší dílo, zveřejněné prvně roku 1913.

Vzpoura barbarů: Zeman, Mynář, Nejedlý a spol.  (ČTK)

Rusko nikdy politicky nesdílelo „evropské ideály“ či „evropské hodnoty“ – které se ostatně i v Evropě stále porušují. Až na nepatrné výjimky nebo neúspěšné jednotlivé pokusy vlastně žádný carský, komunistický ani postsovětský režim v Rusku nikdy nepřistoupil na skutečnou a nikoliv jen inscenovanou nezávislost a dělbu zákonodárné, výkonné a soudní moci, k nimž se dnes hlásí – navzdory různým excesům populistické, autoritářské a korupční povahy – většina politických režimů evropských států.

V Rusku tomu tak nikdy nebylo – notoricky se tak opakuje situace, že nespravedlivě nebo z politických důvodů pronásledované osoby, ať jsou to spisovatelé, kritici, novináři, političtí, kulturní či náboženští disidenti, nepohodlně smýšlející vědci, ekologičtí aktivisté nebo podnikatelé odmítající přistoupit na požadavky vykonavatelů moci, případně menšiny dožadující se svých základních práv, nemají de facto žádnou možnost obrany  a jsou vystaveni zvůli, která je podle okolností a momentálního ideologického a mocenského rozpoložení nutí k vnitřní či vnější emigraci, vězní je, zbavuje majetku, zaměstnání, vystavuje je fyzickému či psychickému (často obojímu) násilí, případně je vraždí.

Ví se, že v druhé polovině 18. století byl filosof a literát Alexandr Nikolajevič Radiščev odsouzen k smrti za svůj intelektuální kritický cestopis Cesta z Petrohradu do Moskvy – později mu byl trest milostí carevny Kateřiny Veliké změněn na desetileté vyhnanství na Sibiři. Ale nyní se něco podobného děje v naší přítomnosti, dnes a tady. Navalnyj ohrožuje mravní vývoj mládeže, která se účastní demonstrací na jeho obhajobu, v pojetí Putinovy nomenklatury je nebezpečím pro Rusko, proto musí být umlčen a odstraněn.

Tato agresívní obrana vágních „ruských hodnot“ je už od 19. století provázena různě intenzívní a proměnlivě formulovanou antievropskou rétorikou, v některých případech sofistikovaně filosoficky motivovanou a někdy inspirovanou evropskými kritiky Evropy a demokracie (kultovní postavou tohoto typu je německý filosof Oswald Spengler). Je přitom příznačné, že antievropanství spojuje v Rusku radikální pravici (eurasijství, pravoslavný fundamentalismus) s radikální levicí (totiž s různými proudy revolučních demokratů a stoupenců bolševismu, nehledě na raně sovětský kosmopolitismus a ideu světové revoluce, která měla spojit „proletáře všech zemí“).

Bylo by ovšem chybou či zjednodušením připisovat tento konfrontační trend „slavjanofilství“, ruskému duchovnímu, myšlenkovému a politickému proudu, který se začal formovat v první polovině 19. století. Ten byl původně koncipován jako „etický nacionalismus“, spění k – ruskému – ideálu, které nemělo konfrontační a eliminační povahu. Teprve ve druhé polovině 19. století někteří vlivní autoři, nejznámější z nich je asi Nikolaj Danilevskij, který svoji knihu Rusko a Evropa formuloval v podstatě jako válku civilizací, přicházejí s etnickým nacionalismem. Georgij Florovskij, ruský filosof, který před sto lety žil několik let v Praze a později působil v Paříži, New Yorku a na Harvardově univerzitě, psal v této souvislosti o degeneraci slavjanofilství.

Bývalý diplomat Martin Palouš a ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček reflektují postavení Česka v evropském i globálním kontextu (FB+ČTK (koláž))

Pro ruskou démonizaci Evropy je příznačné infantilní nebo s ohledem na intelektuální zaostalost obyvatelstva vykalkulované převádění „Evropy“ na jakéhosi společného jmenovatele určitých sjednocujících, pejorativních nebo oslavovaných hodnot, například individualismu v protikladu k ruské „sobornosti“ (duchovně fundovanému kolektivismu). Populární ruský divadelní režisér Konstantin Bogomolov nedávno vydal bombastický manifest, kde s nenávistí líčí Evropu jako říši queer aktivistů, feministických fanatiků a ekologických psychopatů.

Pokud v ruské politice dochází k narušení stability – například proto, že obyvatelstvo se bouří proti zvůli establishmentu, je už téměř rutinní reakcí obvinění „vnějšího nepřítele“ (Evropy, Západu), který řídí, úkoluje a platí vnitřní nepřátele (Navalného).

Když se dnes o Navalném mluví jako o agentovi Evropy – protože na bezpráví, které se na něm páchá, upozorňují evropští politici, děje se tak v rámci pokusu o diskreditaci jeho postoje a navození dojmu, že za ním stojí jakési temné antiruské síly.

Není proto náhoda, že ruský ministr zahraničních věcí Lavrov v minulých dnech pohrozil v souvislosti s případnými sankcemi po uvěznění Navalného přerušením vazeb s Evropskou unií. V rozhovoru s výše zmíněným Vladimirem Solovjovem Lavrov řekl, že ve vztazích s Bruselem není ostatně co ztratit, protože z nich stejně už nic nezbylo. Těsně před dokončením plynovodu Nord Stream 2 a vzhledem k hospodářské provázanosti Ruska s Evropou taková slova znějí jako absurdní dezinformace, přinejmenším dovnitř ruské společnosti fungují ale „správně“: Je třeba semknout se proti nepřátelům a nehledět na detaily.

Zatímco podezření o nelegálním původu miliardových majetků příslušníků ruské státní elity, které zveřejňuje na základě věcných důkazů Fond boje proti korupci, nikdo nedokázal vyvrátit, zrádcem je Navalnyj, jehož fond má nejen všechna konta transparentní (a přesto nesčetněkrát pod různými záminkami zablokovaná), ale dokonce detailně vyúčtoval i náklady na své léčení po otravě bojovým jedem, včetně jmen konkrétních ruských podnikatelů, kteří přispěli na jednotlivé účetní položky.

Tato transparentní strategie ho samozřejmě ale nechrání, nýbrž ještě víc ohrožuje. Večer 14. února se po celém Rusku konal bezprecedentní flashmob: Pod heslem „láska je silnější než strach“ lidé vycházeli před domy a svítili baterkami v mobilech, nic víc. Úřady celý týden přitom lidem vyhrožovaly, že se jejich svícení bude hodnotit jako „masové akce narušující pořádek“, za které mohou být stíháni. Paralelně se množily paranoidní spekulace o tom, že rozsvěcení baterek v mobilech ruských občanů, nespokojených s bezprávím ve vlastní zemi, je řízeno NATO a dalšími nepřáteli Ruska. Tato subtilní a poetická vlna symbolického protestu působí dojemně a bezmocně zároveň. „Skutečné“ demonstrace ostatně beztak nemá v podstatě kdo pořádat, všichni sebeméně známí a vlivní kritici režimu byli uvězněni nebo pod pohrůžkami opustili Rusko.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Dokument: závěrečná řeč Alexeje Navalného u soudu 2. února 2021 (úryvky)

Rád bych začal posouzením právní otázky, která se mi zdá být hlavní a v tomto jednání poněkud opomenutá. Všechno to vypadá trochu podivně. Dvě osoby sedí vedle sebe a jedna říká: Pojďme zavřít Navalného za to, že chodil na kontroly ve čtvrtek a ne v pondělí. Druhá říká: Pojďme Navalného zavřít za to, že když se probral z kómatu, nehlásil se u nás na inspekci.

Chtěl bych ale říct pár slov o takovém menším kostlivci ve skříni této místnosti (…) – v zásadě jde o to, dostat mě do vězení na základě soudního řízení, v kterém jsem už byl uznaný za nevinného a které už bylo prohlášeno za vykonstruované.

Pokud otevřeme libovolnou učebnici trestního práva, a já doufám, že jste to párkrát v životě udělali, uvidíme, že Evropský soud pro lidská práva je součástí i ruského soudního systému, neboť Rusko je členem Rady Evropy. A jeho rozhodnutí jsou závazná. Poté, co jsem prošel všechna nezbytná stádia soudního procesu, obrátil jsem se k Evropskému soudu a ten došel k závěru, zformulovanému jako černé na bílém, že nedošlo dokonce ani ke skutkové podstatě trestného činu.

Takže soudní řízení, kvůli kterému se nacházím v této divné kleci, je kompletně vykonstruované. Navíc Ruská federace částečně toto rozhodnutí uznala. Dokonce mi vyplatili finanční kompenzaci jako výraz souhlasu s výnosem Evropského soudu.

Přesto můj bratr seděl tři a půl roku ve vězení za obvinění, která prohlásil za vykonstruovaná soud platný na území Ruska. Já jsem odseděl rok v domácím vězení. Týden před vypršením podmínky mě zatkli, přivezli mě k Simonovskému soudu a bez obhajoby, s vnuceným přiděleným advokátem, mi podmínku prodloužili ještě o rok.

Uznali mě za nevinného, skutkovou podstatu trestného činu nenašli. A přesto náš stát s maniakální úporností požaduje, aby mě zavřeli.

Někdo si moc přeje, abych nemohl na území naší země udělat ani krok poté, co jsem se vrátil jako svobodný člověk. A my víme, kdo to je, víme, proč se to stalo. Příčinou toho všeho je nenávist a strach jednoho člověka, který žije v bunkru a kterého jsem smrtelně urazil tím, že jsem přežil poté, co se mě pokusili na jeho příkaz zabít.

Hlavní na tomto procesu není ale to, čím skončí pro mě, jestli mě zavřou nebo nezavřou. Není koneckonců těžké zavřít mě za to či ono. Děje se to ale hlavně proto, aby se nahnal strach obrovskému množství lidí. Tak to funguje. Jednoho zavřou, aby vyděsili miliony.

Hlavní, co chci říct: Velmi doufám, že si tenhle proces lidi nevyloží jako signál, že se mají víc bát. Není přece pravda, že je to demonstrace síly – celá Národní garda (založená 2016 v rámci vojsk ministerstva vnitra, pozn. TG), tahle klec – to je výraz slabosti. Ani miliony ani stovky tisíc lidí zavřít nelze. Velice doufám, že si to lidé budou čím dál víc uvědomovat. A až si to uvědomí, a ten okamžik nastane, pak se to všechno rozsype. Protože nedokážete zavřít celou zemi, všechny ty lidi, které jste zbavili perspektiv, budoucnosti, kteří žijí v jedné z nejbohatších zemí a nemají z celého národního bohatství vůbec nic. Vyzývám všechny, aby se nebáli.

Stává se, že bezpráví a zvůle tvoří základ politického systému. Což je hrozné. Ale ještě horší je, když si bezpráví a zvůle oblékají šaty prokurátora a berou si soudcovský talár. V takovém případě je povinností každého člověka nepodřizovat se takto převlečeným zákonům. To, co je za vámi a uvnitř vás, je zvůle a bezpráví. A povinností každého člověka je nepodřizovat se vám, nepodřizovat se takovým zákonům.

Vystupovat proti nim ze všech sil. Já se o to podle svých sil snažím a budu v tom pokračovat. Nehledě na to že teď, kdy jsem se ocitl pod totální kontrolou lidí, kteří rádi na všechno mažou chemické zbraně, za můj život asi nikdo nedá ani zlámanou grešli. Ale i v této chvíli a z tohoto místa říkám, že proti vám budu bojovat a vyzývám i všechny ostatní, aby se vás nebáli a aby dělali všechno pro to, aby zvítězil zákon a ne ti, kdo jsou převlečení do taláru.

Vítám všechny, kdo bojují a nebojí se, všechny čestné lidi. Jsem vděčný spolupracovníkům z Fondu boje proti korupci, kteří jsou věznění. Vítám všechny ostatní lidi, kteří vycházejí do ulic. Protože oni mají stejná práva jako vy. Protože jim naše země patří ve stejné míře, jako všem ostatním. My jsme také občané a požadujeme normální soudnictví, normální zacházení, možnost účastnit se voleb a rozdělování národního bohatství.

V Rusku je teď hodně dobrých věcí a to nejlepší, to jsou všichni ti lidé, kteří se nebojí, kteří neklopí oči, nedívají se na podlahu a kteří nikdy naši zemi nepřenechají hrstce prodejných úředníků, kteří se rozhodli vyměnit naši vlast za svoje paláce, vinohrady a akvadiskotéky.

Požaduji okamžité osvobození, okamžitou svobodu pro sebe a ostatní vězněné. Neuznávám tohle představení, je naprosto lživé, není v souladu se zákonem. Děkuji.

Prof. Dr. Tomáš Glanc je rusista, slavista a překladatel, zabývá se ruskou, českou a východoevropskou kulturou, literární a kulturní teorií, přednáší na univerzitách v Curychu a Basileji, působí též jako kurátor

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner