ROZHOVOR / Jaké to je žít pod permanentní hrozbou války nebo dopadů raket? V Izraeli jsou sirény a úkryty součástí každodenního života, a tento tlak se nevyhnutelně promítá do spánku, psychiky i mezilidských vztahů. Co by se stalo, kdyby podobná situace nastala u nás? Ludmila Hamplová, stipendistka Nadace Neuron v rozhovoru pro deník FORUM 24 přináší pohled na život v extrémních podmínkách a otevírá otázku, jak by v podobných situací reagovali Češi.

V Izraeli už nějakou dobu žijete a pracujete na zdravotnickém výzkumu. Co je pro vás osobně nejtěžší na životě v zemi, kde sirény a hrozba útoku jsou součástí každého dne?

Asi akceptovat značnou dávku nejistoty, kterou nemůžu ovlivnit. A nemusí jít jen o válku, ať už s íránským režimem, Hizballáhem nebo Hamásem. Žít v Izraeli znamená také přijmout to, že opravdu nevíme, co přinese dnešní den a naše plány se rozpadnou na prach. Na druhou stranu právě tohle je sice velmi drsný, ale minimálně pro mě účinný způsob, jak vnímat tady a teď a mít radost z každého okamžiku, kdy je mi dobře. Uvědomuji si, že to, co jsem v Česku roky považovala za samozřejmost, že mám rodinu, přátele, zázemí a pocit celkem stabilního života, rozhodně samozřejmé není. A už vůbec na to neexistuje žádný nárok. 

Jinak čistě prakticky, vůbec nejtěžší pro mě bylo a stále je nevyspání. I když je nyní příměří a v Jeruzalémě už nezní sirény několikrát za noc, moje tělo stále zůstává ve střehu a kvalita mého spánku není zrovna ideální. Mám problém usnout, budím se několikrát za noc a spím mnohem méně než před válkou. Tohle je ale něco, s čím se v Izraeli potýká velká část populace už od začátku války s Hamásem, tedy od 7. října 2023. Tedy nic výjimečného.

Podle Institutu pro národní bezpečnostní studia Univerzity Tel Aviv od začátku války do konce března v zemi zaznělo zhruba 82 tisíc poplachů, při útocích zemřelo 29 lidí a více než 6600 jich bylo zraněno. Jak taková situace ovlivňuje běžný život obyvatel? Zvládají jej jinak dospělí a jinak děti? 

Z evropského pohledu to může vypadat jako zvláštní paradox, ale lidé se tady bez ohledu na válku či přesněji na války, kterými prochází, snaží žít svůj obvyklý život, jakkoliv to přináší celou řadu omezení. Přišlo mi, že si tady lidé dokáží vytvořit a hlavně udržet něco jako rutinu pro náročné časy. 

Například to, že byly zavřené školy, včetně mateřských, nic nemění na tom, že se rodiče musí postarat o své děti, stejně tak se lidé starají o své nemohoucí rodiče. To  třeba znamená jít s malými dětmi na hřiště a předem se ujistit, kde je nejbližší veřejný kryt a jak se do něj dostat. Anebo dost plánovat rodinná setkání. Na dětech svých přátel jsem viděla, jak se přizpůsobily situaci. I malé děti tady vědí, co přesně mají dělat v případě, že se rozezní sirény. Stejně tak jsem od prvních dnů války potkávala na procházkách staré lidi, kteří prostě šli ven tak, jak jsou vždy zvyklí a vnímali hřejivé paprsky slunce. Zatímco my mezinárodní studenti jsme měli obavy opustit koleje. 

V Jeruzalémě, kde žiju, nikdy nepřestala fungovat hromadná doprava, pouze první dny války nejezdily tramvaje a autobusy měly delší intervaly, stejně tak vlaky do Tel Avivu. Bylo znát, že se omezila i automobilová doprava, ale život se nezastavil. Platila poměrně přísná bezpečnostní pravidla, takže první týdny byly otevřené pouze obchody s potravinami, lékárny a restaurace jen pro jídlo s sebou, později se toto uvolnilo. Kdo mohl, pracoval z domova. Po celou válku byl zákaz shromažďování většího počtu lidí, zavřená byla muzea, kina a další instituce. Dokonce tady v centru Jeruzaléma zasahovala policie vůči davu lidí, kteří i přes zákaz slavili svátek Purim v ulicích.

Lidsky náročné a politicky velmi citlivé pak bylo uzavření těch nejposvátnějších míst pro věřící. To znamenalo, že muslimové se během Ramadánu a následných svátků Eid nemohli modlit na Chrámové hoře v mešitě Al-Aksá, Židé nesměli ke Zdi nářků ani během Pesachu a křesťané neměli přístup do Chrámu Božího hrobu. To dramaticky zasáhlo do katolických oslav Velikonoc. Naštěstí Velikonoce pro ortodoxní křesťany už proběhly po konci války. Důvodem pro takto striktní omezení náboženského života ve městě, které je posvátné pro judaismus, křesťanství i islám, byl fakt, že ve Starém Městě není dost dobře možné zajistit bezpečí věřících v případě útoku balistických raket. Bohužel, části raket dopadly i sem, ať už přímo před mešitu Al-Aksá, kousek od Zdi nářků nebo přímo na střechu Chrámu Božího hrobu. 

Češi jsou – myslím – zvyklí na bezpečí a stabilitu. Jak by podle vás reagovali na podobnou situaci? Myslíte, že česká společnost by dokázala zvládnout psychologicky a logisticky každodenní hrozby?

Snažím se věřit tomu, že by si lidé v krizi pomáhali. Tady jsem pochopila, že v těžkých časech se prostě bez pomoci druhých neobejdete a tím, kdo vám pomůže můžou být i zcela neznámí lidé na ulici. A schopnost empatie, soucitu a také ochota pomáhat je nám jako lidem vlastní, bez ohledu na to, zda se chodíme modlit do synagogy, kostela, mešity nebo nechodíme vůbec nikam. 

Nejsem si ale jistá, zda by Češi dokázali tak rychle jako Izraelci “přepnout” do systému krizového řízení. Tady je znát, že pro nikoho, a to bez ohledu na náboženství či etnickou příslušnost, není válka novou zkušeností. Když tady řeknu, že jediný žijící člověk v mé rodině, který má osobní zkušenost s válkou, je moje babička a šlo o druhou světovou válku, místní se na mě velmi překvapeně dívají. Osobní zkušenosti s válkami a také nutnost se přizpůsobit tady znamenají, že lidé i instituce vědí, co mají dělat a také to dělají. Ne snad, že by šlo vždy všechno hladce a všichni byli perfektně spořádaní, ale v zásadě fungují. 

Tohle podle mě znamená obrovský rozdíl v tom, jak je izraelská nebo i ukrajinská společnost vybavená. Válka rozhodně není zkušenost, o kterou by kdokoliv z nás stál, ale když už se děje, je třeba najít způsob, jak žít dál, jakkoliv je to zatraceně těžké. Dalším z mého pohledu dost podstatným rozdílem je to, že zdejší společnost je mnohem více orientovaná na to, že jako jednotlivci jsme součástí širší komunity a o svou komunitu se vzájemně staráme, i když se třeba osobně neznáme. A tou komunitou může být škola, kam chodí naše děti, sousedství, kde bydlíme nebo naše oblíbená kavárna. Pomoc v krizi dost dobře nemůže obstarat jen stát a bylo by naivní se spoléhat jen na něj. Už jen proto, že je lidem mnohdy příliš vzdálený a není schopen pokrýt všechny jejich potřeby.

Tady hned po začátku války lidé řešili, jak se zapojit do pomoci ostatním. Vařili pro ostatní a sdíleli s nimi jídlo, hlídali si děti, řešili nákupy pro lidi, kteří mají zdravotní omezení nebo pomáhali svým sousedům s tím, jak se dostat do krytu. I oficiální vládní pokyny pro krizové situace obsahují doporučení pro to, jak se ujistit, že lidé v mém okolí jsou v pořádku a jak pomoci třeba sousedům, kteří už mají obtíže s pohybem. Nemyslím si, že bychom jako Češi byli nutně víc sobečtí nebo snad víc bezohlední než Izraelci a chci věřit tomu, že bychom v krizi dokázali něco podobného.

Lišíme se ale v tom, že pro nás krize jsou stále do značné míry výjimečnou situací, zatímco tady nikoliv. Takže si můžete dovolit i poněkud černý humor. Mimochodem po sociálních sítích tady kolovaly různé napůl vážné a napůl humorné návody pro lidi žijící v Emirátech, co mají dělat, když najednou na ně letí drony či balistické rakety. Třeba, že opravdu není dobrý nápad lézt na balkon a natáčet videa. Zcela jistě se najde někdo hloupější než vy, kdo to udělá za vás a vy si zatím v krytu nebo v podzemním parkovišti zachráníte život. 

Jak se proměňují mezilidské vztahy v podmínkách trvalého ohrožení? A dá se ve zkratce říct, jaké kroky mohou lidé podniknout, aby zůstali duševně odolní v prostředí, kde strach je trvalý společník?

Můžu mluvit za sebe jako za člověka, který žije s úzkostmi, takže i v klidných časech celkem pravidelně zažívá silný strach a obavy. Ohrožení vlastního života je ale pocit, který se těžko popisuje. Moje tělo i mysl přepnuly do stavu neustálé pohotovosti, protože sirény přicházely v nejrůznější denní i noční dobu. Dokonce se mi stávalo, že “moc dlouhá” pauza mezi jednotlivými útoky mě zneklidňovala. Když jsem se pohybovala venku, neustále jsem sledovala okolí a přemýšlela, kde bude nejlepší se schovat. Běžně se mi stávalo, že jsem slyšela sirény, i když žádné nebyly.

I proto jsem univerzitu požádala o psychologickou pomoc, která nám všem studujícím je průběžně k dispozici. Bylo mi vysvětleno, že to, co prožívám, rozhodně není moje slabost, ale zcela normální reakce na naprosto nenormální situaci. A pochopení tohoto je podle mě jedním z klíčů k odolnosti. Mít strach je zcela v pořádku. Postupně jsem taky začala víc sdílet svoje pocity s okolím a také si více říkat o pomoc.

Snažila jsem se udržet si něco jako každodenní rutinu, tedy pravidelně chodit pomáhat do zvířecího útulku na okraji Jeruzaléma, kde dlouhodobě působím jako dobrovolník. A taky jsem zcela programově dělala to, co mi přinášelo radost a bylo nezávislé na geopolitickém vývoji, třeba sledovala, jak v přírodě kvetou orchideje. Dělala jsem to, i když to občas znamenalo, že mě sirény zastihly, aniž by byl poblíž kryt. 

Co může česká společnost od Izraelců převzít, pokud jde o adaptaci a odolnost v krizových situacích?

Asi to, že krize dřív nebo později přijdou a připravovat se na ně není strašení, ale racionální krok. Pro Izraelce je krizová připravenost součástí každodenního života, a nemusí nutně jít jen o válku. A taky se hodí být schopen včas jednat, i když to bude znamenat problémy. 

Izrael není jednoduchá země a zdejší společnost není jednolitá, právě naopak. Dělících linií je tady celá řada a rozhodně nevedou jen na úrovni náboženství, etnické příslušnosti či politických preferencí. Je ale dost znát, že ačkoliv spolu v mnohém dost zásadně nesouhlasíme, v krizi je lepší si pomáhat.

Jsme-li u dělících linií, nejde mi se nezeptat – jak probíhá každodenní soužití Izraelců s Palestinci? Toto téma se v českých médiích objevuje apriori v souvislosti s válkou v Gaze, ale mě by zajímala právě ta každodennost na území izraelského státu…

Každodenní život tady je mnohem barvitější a dost jiný od toho, jak prezentují média či sociální sítě. Na jedné straně je mezi Jeruzalémem a Ramalláhem vysoká betonová zeď s ostatnatým drátem a velmi přísný checkpointem, který může být kdykoliv uzavřen, ale na té druhé mezi těmito městy vzdálenými od sebe jen 12 kilometrů jezdí každých asi 20 minut linkové autobusy, které jsou součástí integrované izraelské dopravy. V obou městech se také platí izraelskými šekely. Běžně také Palestinci bydlí na palestinské straně a studují nebo pracují na té izraelské. Na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě jsou běžně palestinští studující, izraelské zdravotnictví by také dost dobře nemohlo fungovat bez palestinských zdravotníků. Stejně tak se v Izraeli léčí palestinští pacienti.

Díky českému pasu mám to privilegium, že se můžu pohybovat bez větších omezení i na území plně pod palestinskou kontrolou, kam Izraelci nesmí. Dokonce je informační cedule upozorňují, že vstup na toto území je porušením izraelských zákonů a může pro ně znamenat ohrožení života. Navíc mám výhodu v “neutrálním” křesťanství i evropských rysech, kdy je na první pohled zřejmé, že jsem cizinka a hlavně nejsem izraelská Židovka. To vše mi dává značnou svobodu, kterou jiní nemají. Jednoho z mých přátel, izraelského lékaře, roky zve rodina jeho palestinského pacienta na návštěvu do místa, které je vzdálené ani ne 20 kilometrů. On za nimi ale na návštěvu nesmí a naopak, když oni potřebují do Jeruzaléma do nemocnice, musí izraelské úřady žádat o speciální povolení a to nemusí vždy dostat.

Rozumím tomu, že když lidé v Evropě mají informace o situaci tady jen z médií nebo sociálních sítí, mnohem snáz si vytvoří pohled, že jedni či druzí jsou naprosté zlo, které musí být zničeno. Já sama mám mezi svými přáteli izraelskou matku, jejíž dcera přežila masakr 7. října 2023. Mnozí její přátelé na Nova festivalu však byli brutálně zavražděni Hamásem. K mým přátelům patří i palestinský lékař, jehož několik pacientů zemřelo, protože se jim kvůli operaci IDF a uzavřeným check-pointům včas nedostalo lékařské péče. A oba jsou ti, kterým můžu kdykoliv zavolat a vím, že mi pomůžou i přes vlastní nepohodlí.

Pojďme se ještě zastavit u komunikace státu a jeho institucí. Jak toto řeší Izrael? Ptám se na to i proto, že u nás byl zrušen jak odbor strategické komunikace státu, tak i krizový informační tým na ministerstvu vnitra s tím, že tyto instituce podle vlády již nejsou třeba.

Můj vlastní výzkumný projekt podpořený Nadací Neuron se týká komunikace očkování, což se může zdát jako něco naprosto nesouvisejícího. Jenže Izrael je ze své podstaty velmi různorodou zemí, celou pětinu populace tvoří Arabové, mezi nimiž jsou také křesťané. Tady v Jeruzalémě třetinu populace tvoří ultraortodoxní Židé, tedy značně uzavřená komunita, která z principu nedůvěřuje státním institucím, což se pak projevuje i v nižší proočkovanosti a tedy i opakujícímu se výskytu infekčních onemocnění, kterým se dá předcházet očkování.

Další třetina populace je tady arabská, většinově muslimská. A se všemi těmito lidmi musí být schopen stát a jeho instituce mluvit. To prakticky znamená, že běžně jsou tady oficiální informace v hebrejštině, arabštině a také angličtině. To se týká i bezpečnostních aplikací nebo národního informačního portálu pro mimořádné události.

Lidé, zejména v krizových situacích, potřebují informace rychle a srozumitelně bez ohledu na to, koho volili ve volbách. Troufám si tvrdit, že toto izraelské instituce umí dobře, jakkoliv sami Izraelci jsou vůči jejich působení značně kritičtí. Dělají ale to, co v České republice dokázal právě KRIT, tedy soustředí se na to, jak informace dostat rychle a srozumitelně k občanům, využívají místní samosprávu, která je lidem mnohem blíže než jsou centrální instituce, a také zapojují různé komunity. Představa, že v krizi postačí sdělení libovolného ministra a jeho PR týmu, tak jak běžně fungují komunikační odbory českých ministerstev, a občané se podle toho budou řídit, je víc než naivní.