ROZHOVOR / Mírové debaty, které živelně vedou politici, mnohdy doprovázejí i scénáře a predikce, co s sebou přinese ukončení války Ruska proti Ukrajině. Často diskutovaným tématem je možný příchod ukrajinských veteránů, kteří zde mají své rodiny. Mnozí ho vnímají jako bezpečnostní riziko pro Českou republiku, potažmo pro další evropské země. Jestli je třeba se této situace obávat, vysvětluje v rozhovoru krizový psycholog Štěpán Vymětal.

V listopadu jsme si připomenuli Den válečných veteránů. Jaký má pro vás tento svátek význam?

Rozhodně velký. Jednak to souvisí s rodinnou historií, moji prarodiče byli v odboji za druhé světové války a přežili koncentrační tábory. Můj děda měl status válečného veterána. Další rovina je profesní. Zabývám se psychologií katastrof, traumatu a odolnosti, tudíž téma válečných veteránů a dalších lidí, kteří prošli válečnou bojovou zkušeností, je pro mě od začátku války Ruska proti Ukrajině velmi důležité.

Jedná se spíše o teoretický zájem, anebo se s veterány i setkáváte?

Osobní kontakt s těmito lidmi je zásadní proto, abychom pochopili jejich zkušenosti, specifické potřeby, odolnost a další potenciál. Teď to nevztahuji pouze ke své profesi nebo k armádě, ale na společnost jako celek. Osobně jsem potkal několik lidí s bojovou zkušeností z Ukrajiny. Dříve jsem měl možnost seznámit se také s příběhy několika českých veteránů, kteří měli zkušenosti ze zahraničních misí. Byl jsem také v kontaktu s některými rodinami válečných veteránů z druhé světové války.

Jaký mají Češi vztah k této profesní skupině?

To dovedu odhadovat jen subjektivně. Myslím, že žádný průzkum veřejného mínění k tomuto tématu v Česku nemáme k dispozici. Většina Čechů této oblasti logicky nerozumí, protože nemá přímou ani zprostředkovanou zkušenost. Zvykli jsme si žít v mírovém světě a do propuknutí ruské válečné agrese proti Ukrajině jsme si většinou potřebu armády příliš neuvědomovali. Vzpomněli jsme si na ni maximálně při povodních nebo po tornádu.

A to se teď razantně mění. Ale vraťme se k ukrajinským veteránům. Pokud tedy máme vlažný vztah k vlastním, k cizím to bude zřejmě ještě složitější?

V médiích se navíc setkáváme spíše s obavami z příchodu obránců z Ukrajiny, které pak mohou v lidech vyvolávat iracionální strach z těchto lidí. Pochopení či určité porozumění této profesní skupině bych očekával u lidí od české armády a jejich rodin a blízkých, případně u lidí od dalších uniformovaných složek. Určitý vhled by mohli mít i někteří diplomaté a další pracovníci ministerstva zahraničních věcí, kteří působili v oblastech s vysokým bezpečnostním rizikem a byli v kontaktu s našimi vojáky v místě. Někteří z nich jsou dokonce veteráni.

A není určitá obava opravdu namístě? Přece jen se jedná o lidi, kteří si s sebou nesou i těžká traumata.

Je důležité naslouchat lidem a rodinám s válečnou bojovou zkušeností a hledat cesty k preventivnímu posílení ochranných faktorů a snižování bezpečnostních rizik. Namístě jsou komplexní programy pro podporu veteránů a jejich rodin napříč celou Evropou včetně Ukrajiny. Nemá to jen bezpečnostní, ale i etický důvod.

Pro mě osobně větší hrozbu představuje Rusko na hranicích Evropské unie než ukrajinští veteráni, vojáci a jejich rodiny, kteří se brání agresi a drží agresora dál od našich hranic. Když mluvíme o komplexní podpoře, nepatří sem jen podpora v oblasti duševního zdraví, ale i uznání, pracovní uplatnění, zdravotní péče, podpora rodinných vztahů a komunit. Důležité je hledat smysl života a uplatnění při návratu do života po válce. Svou roli může sehrávat i duchovní podpora.

Všiml jsem si, že ve vztahu k Ukrajincům zásadně nepoužíváte termín veterán a k českým vojákům ano. Má to nějaký důvod?

Spíše je to hra se slovy. Ale pokud se budu držet pojmu v českém právu, nemohu mezi ně řadit obránce Ukrajiny. Čeští veteráni u nás mají specifický status, ke kterému dostávají osvědčení. Na základě toho mohou právem získávat různé výhody od státu, ale i od firem, které si váží jejich služby. Z mezinárodního pohledu je pojem „válečný veterán“ širší a zahrnuje všechny lidi s válečnou bojovou zkušeností, bez ohledu na zemi původu.

Mimo terminologii vnímáte i další specifika?

Nemám na to výzkum, ale z praxe usuzuji, že charakter a způsob válčení pomocí dronů nebo rozsáhlého použití dělostřelectva se nutně promítá do fyzického a psychického zdraví lidí. Setkáváme se s viditelnými zraněními fyzickými, ale i s neviditelnými zraněními psychiky. Ta souvisí jak s mnohačetnými otřesy nervové soustavy danými výbuchy, ale také se situací, kdy jsou lidé vystaveni okolní destrukci, utrpení a úmrtí druhých lidí. Roli v zotavování bude hrát i dostupnost včasné krizové intervence, nových metod terapie traumatu či novější psychofarmaka a jejich vliv. Svou úlohu v současném způsobu válčení sehrává i fakt, že do bojů jsou aktivněji zapojovány i ženy či lidé se zdravotním postižením nebo omezením po zaléčení zranění apod.

Každý ovšem není „bojař“ a nemá přímou bojovou zkušenost.

Některé charakteristiky budou platit pro veterány a obránce univerzálně. Vždy záleží na tom, jestli byl voják u bojové, nebo podpůrné jednotky. Většinu ukrajinské armády netvoří speciální síly plnící nadlidské úkoly v přímém boji s nepřítelem. Je však nutné poznamenat, že i naši vojáci byli při misích vystaveni extrémním situacím, a to včetně mučení nebo zajetí. Nechci generalizovat, ale musíme brát v úvahu, že na Ukrajině se jedná o rozsáhlý konflikt, do kterého je zapojena celá společnost. Tady vidím rozdíl s českou zkušeností asi nejvíce. Intenzita zátěže a délka, kdy jí musí čelit, je u ukrajinských vojáků mimořádná. Napadena je jejich rodná země a válkou jsou často přímo zasaženy i jejich komunity a rodiny. Pro mne osobně je tato zátěž nepředstavitelná.

Je tedy vůbec nutné rozdělovat příchozí z Ukrajiny na ty, co bojovali, a tzv. civilisty z hlediska válečných traumat?

Neštěstí a trauma je velmi individuální, z tohoto pohledu bych nedělil lidi do různých skupin. Je ale možné, že bojující mohou mít dokonce určitou výhodu proti civilním obětem války, a to v podobě výcviku a možnosti aktivně bojem vzdorovat. Někdy mívají i větší projevovaný respekt ze strany veřejnosti a politiků. Na druhou stranu vidíme, že hrdinství a nezlomnost na Ukrajině prokazují i civilisté. Únava a vyčerpání se po několika letech války týkají obou skupin.

Uprchlíky v Česku ale vnímáme mnohdy jako „dezertéry, kteří zbaběle utekli“…

Zkušenost lidí, kteří utíkají před válkou, většinou sami nemáme. K odchodu mohou být motivováni různými okolnostmi. Mnohdy jde o to, dostat své děti do bezpečí, někdy se na odchodu části svých členů dohodla celá rodina, v některých případech rodiny zvažovaly i přežití rodu. Někteří lidé odešli kvůli otevřené budoucnosti, další byli z oblastí, které jsou v ruské okupaci, jiní nechtěli být vystaveni permanentnímu ohrožení života a motivem byl čistě pud sebezáchovy. Jsou to normální lidské motivy a situace, které se vyskytovaly ve všech válkách. Naši prarodiče a rodiče je zažili za druhé světové války, velká vlna emigrace z Československa následovala také po ruské okupaci v roce 1968.

Válka ale negeneruje jen trauma…

Ukrajinští uprchlíci, kteří našli útočiště v Česku, mají často v rodině obránce, kteří bojují na Ukrajině, a mohou zažívat paradoxně vyšší zátěž a strach než jejich blízcí na Ukrajině. Nemohou mít tamní situaci pod kontrolou, jejich informace jsou zprostředkované a mohou zažívat větší míru bezmoci, stigma z toho, že odjeli, strach o své blízké. Jako odborníci musíme jednotlivcům pozorně naslouchat, abychom jim alespoň trochu porozuměli. Ano, válka ale negeneruje jen trauma, nýbrž také odhodlání, soudržnost a odolnost. Hodnoty lidí zažívajících válku se pročišťují, žijí více přítomností, do popředí vystupují ty věci a mezilidské vztahy, které jsou z hlediska lidské existence podstatné. Válka z lidí dostane to nejhorší, ale i to nejlepší, co v nich je.

Jaká společnost má předpoklady pro úspěšné přijetí obránců Ukrajiny?

Odpovědná společnost. Společnost sdílející demokratické hodnoty. Společnost s dlouhodobým plánováním a jasnou vizí. A možná i země, které mají osobní zkušenosti s ruskou agresí v historii, mohou být v něčem solidárnější a chápavější.

Jaká je v Česku aktuální situace kolem obránců z Ukrajiny?

Odhaduje se, že jejich počet není nikterak vysoký, jedná se nejspíše o desítky lidí. Tento poznatek uvádí jednotlivá centra podpory integrace cizinců i zástupci ukrajinské diaspory. Oficiální statistika ovšem neexistuje. Pravděpodobně si svou bojovou historii spíše nechají pro sebe nebo se svěří lidem se stejnou zkušeností. Budou za tím spíše obavy ze stigmatizace i z toho, že by je okolí nepochopilo. Nebudou přicházet z důvodu, že by byli dezertéři. Péče o rodinu nebo válečná zranění jsou legitimní důvody pro odchod z armády. Zároveň nezapomínejme na to, že i mnoho českých občanů, kteří dobrovolně vstoupili do ukrajinské armády, spadá do kategorie, o které se tady bavíme. Oficiální statistika hovoří o necelé stovce, nicméně ne každý, kdo vstoupil do ukrajinské armády, požádal o prezidentský souhlas.

Obavy z veteránů jsou často přiživovány médii, která je líčí jako nebezpečné a psychicky vychýlené jedince. Předpokládám, že se jedná spíše o bulvarizující titulky.

Je to bulvární zkratka. Ve skutečnosti bude většina z nich zcela normální a část z nich by mohla profitovat z programů na podporu zvládání návratu k běžnému fungování či z terapie traumatu. Ukrajinské průzkumy mluví přibližně o třetině veteránů, kteří mohou mít vážné dopady na duševní zdraví. To, zda dojde nebo nedojde k rozvoji psychických potíží, záleží na typu konfliktu a na konkrétních válečných zkušenostech jedince, ale také na jeho sociální opoře a specifické odolnosti. Souvislost je zde také například s fyzickým zraněním, ale i s dostupností včasné podpory a psychické i fyzické rehabilitace.

Protože válka stále probíhá, nemůžeme mluvit o posttraumatu, ale o přetrvávající hrozbě a traumatizující situaci. Podle mě je nyní předčasné dělat závěry, ale je lepší zaměřit se na přípravu komplexních bio-psycho-sociálně rehabilitačních programů pro návrat jedinců, rodin a komunit do běžného života po nasazení či po skončení války. A reakcí na zátěž může u některých být i posttraumatický růst (pozn. red.: pozitivní změna jedince). Cesty tímto směrem bychom měli jako odborníci podporovat a usnadňovat.

A není přesto vše pořád lepší zavřít hranice?

Myslím, že Evropa žádné hranice zavírat nebude. Rozum a etika převládnou nad strachem. Nejsme za železnou oponou, nejsme diktatura. Ani nelze rozdělovat rodiny, je zde i otázka lidských práv. Podle mě recept spočívá ve spolupráci, vzájemně se učit a mít věci pod kontrolou, nežli je nechat, aby se vyvíjely bez možnosti našeho vlivu. Obránci jsou pro nás pořád přínosem, pokud dáme předpoklad k jejich dobré integraci. Mají pro nás přínos jejich obrovské zkušenosti v bezpečnostní oblasti, ale platí to i pro ekonomiku při jejich pracovním uplatnění.

Jaký recept máte na úspěšnou integraci?

Abychom to společně zvládli, musíme se držet čtyř principů. První je bezpečí – ve vztazích v emocích, ale i to fyzické. Následují důvěra a kontrola – sebe, okolí, společnosti. Nezbytná je i naděje, že výzvy společně zvládneme, že krize je příležitostí k růstu.

Důležité je i komunitní zapojení obránců, peer to peer programy (pozn. red.: veteráni si navzájem pomáhají a sdílejí zkušenosti s reintegrací do civilního života), spolková činnost, kultura. Pro všechny je důležité nejen naplnit základní potřeby, ale získat i pocit uznání a smyslu života.

Štěpán Vymětal je expert na psychologii krizí, katastrof, traumatu a odolnosti. V současné době se zaměřuje na oblast aplikace psychologie do krizového řízení a téma násilné radikalizace. Je zaměstnán na odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR, vyučuje na UK a UPOL, spolupracuje s Policií ČR. Zastupuje ČR v Evropské síti pro psychologii krizí, katastrof a traumatu.