Ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Jak si poradit s firmami, které jsou větší a mocnější než celé státy? Co se dá dělat s korporacemi, které každý den nasbírají a zanalyzují miliardy informací o chování a zvycích svých uživatelů a jsou ochotné je prodat komukoliv, kdo si zaplatí za možnost manipulovat našimi životy a ekonomickým rozhodováním? Jako stále logičtější krok se jeví je rozbít na menší části.
Ve věku informací se přestalo hrát o atomy. Hraje se o bity. Na rozdíl od fyzického světa je digitální informace možné rychlostí světla kopírovat, sdílet, propojovat, přesouvat a ukládat na tisíce kilometrů daleko, a to s minimálními náklady a minimem problémů. To je základním stavebním kamenem unikátnosti digitálních obrů.
Rockefellerovy Standard Oil nebo Nizozemská východoindická společnost patřily mezi největší společnosti své doby. Ovládaly celá velká odvětví. Pořád to ale byly monopoly zakotvené ve fyzickém světě. Právě hmatatelné limity hmotné reality přirozeně omezovaly jejich růst. Jejich cesta k dominantnímu postavení byla limitována množstvím zdrojů, které bylo možné vytěžit, zpracovat, přepravit a prodat. Barel ropy nebo kilo koření nelze donekonečna zdarma kopírovat. Není možné je jednoduše přepravovat po celém světě, a k tomu, aby generovaly zisk, je nutná rozsáhlá síť dodavatelských řetězců.
Rozpětí zisků obřích firem tak dříve záviselo na celé řadě nekontrolovatelných přírodních vlivů. Monopoly ve fyzickém světě navíc sice byly velice mocné, ale jejich trhy obvykle nepřesáhly velikost několika milionů lidí. Digitální giganti ze Silicon Valley a Šen-čenu však fungují na trhu, který dnes obsahuje miliardy lidí.
V digitálním světě se zdá, že jedinou cestou k obřím komerčním úspěchům a dlouhodobému přežití je velikost a rozsah. Motto „růst rychle a rozbíjet věci“ nevzniklo náhodou. Jde o nezbytnost a komparativní výhodu, bez které se v důsledku síťových efektů nelze obejít. Čím více lidí se připojí na konkrétní digitální platformu, tím se tato platforma stává atraktivnější pro další uživatele i pro inzerenty. Jsou-li všichni vaši přátelé na Facebooku, dáte i vy přednost spíše Facebooku než Friendsteru nebo jiné platformě. Tyto procesy se pohánějí samy a vytvářejí tržní prostředí, kde vítěz bere vše. Velikost navíc přitahuje kapitál, takže digitální giganti, kteří dosáhnou kritického množství uživatelů, mají více než dost zdrojů na to, aby se vyplatili z žalob, pokut a jakýchkoliv produktových selhání.
A když vám nezáleží na částkách, nepředstavují hospodářské poklesy, internetové bubliny ani otravní noví konkurenti žádné velké riziko. Prostě je zavalíte penězi. Apple uvedl, že v současnosti drží prostředky v hodnotě $193,817 miliard, což představuje přibližně polovinu ročního vládního rozpočtu Německa. Google od svého vzniku skoupil a začlenil více než 238 firem. Jediným důvodem, proč Facebook za 19 miliard dolarů koupil WhatsApp, byla snaha zbavit se potenciálního rivala, který by mohl konkurovat Facebookem vlastněnému Messengeru.
Facebook také čelí nedávné žalobě ze strany 48 generálních prokurátorů, kteří firmu obviňují, že nelegálně potlačuje konkurenci, aby chránila svou monopolní sílu. Chování narušující hospodářskou soutěž, což je třeba skupování někdejších rivalů a jejich začleňování do vlastní korporace, představuje poměrně dobrý důvod, proč nějakého obra rozbít. Historie však ukazuje, že tyto případy se často řeší roky či desetiletí a výsledky se velmi různí. Nejde jen o to, že je obtížné dokázat, že firma se chová monopolním způsobem. Ve výsledku je hlavně potřeba ukázat, jak by svět vypadal, kdyby k takovému jednání nedošlo.
Monopoly, tedy v tomto případě Facebook, mají prakticky bezedné kapsy – mohou si dovolit ty nejlepší právníky na světě, a k tomu navíc mají stroj na předpovídání budoucnosti v reálném čase a 2 miliardy poskytovatelů datových bodů. Záminkou, proč nerozbíjet americké digitální obry, se také stále více stává národní bezpečnost a geopolitika. To není nic nového. A neukazuje se to ani jako dvakrát silný argument. Tentýž důvod byl předložen i v rámci antimonopolního sporu s Microsoftem v 90. letech. Tehdy jako obětní beránci posloužili rostoucí japonští digitální obři jako Sony, zatímco dnes to je Tencent a Alibaba.
Výsledkem těchto žalob a podobných antimonopolních řízení Evropské komise pravděpodobně bude jen symbolické klepnutí přes prsty – tedy relativně nízké pokuty či nucené prodeje některých aktiv společnosti, které ale nepovedou k jejímu úplnému rozbití. Facebook tak možná bude nucen za 5 nebo 10 let prodat Instagram, WhatsApp nebo oboje, ale v té době už technologie pokročí tak, že půjde o takřka bezvýznamný krok.
Jedna věc by mohla tento pochmurný, avšak očekávatelný výsledek změnit. A sice, že digitální obři jsou schopní předvídat a formovat naše politické preference a tuto schopnost se nezdráhají prodat našim nepřátelům. Je tedy den ode dne jasnější, že dnešní digitální monopoly ohrožují úplné základy naší sdílené reality, mezi které patří i svobodná demokracie. Za takových okolností se scénář jejich řízeného rozbití dostává na pořad dne. Jen čas ukáže, jestli se ze své dřívější neschopnosti udržet monopoly na uzdě poučíme. V rychlé řešení však bohužel nedoufám.
Autorka je europoslankyně za Piráty
