Z pravicového pohledu byla Topolánkova vláda jistě vládou úspěšnou. Přesto však byl Mirek Topolánek kvůli některým krokům kritizován i u části pravice.

V souvislosti s Topolánkovou kandidaturou na post českého prezidenta jsme vás již informovali o úspěších jeho vlády, jako bylo zahájení „Topolánkova batohu“ daňových reforem (snížení daní i ze zákona povinných výdajů), zlepšení financování zdravotnictví, přípravy na důchodovou reformu, start soutěže na dostavbu jaderné elektrárny v Temelíně (zbytečně zmařené vládou Bohuslava Sobotky vinou ministrů za ČSSD i ANO), spravedlivé přenesení zátěže sociální politiky bydlení z pronajímatelů bytů na stát, včasné zrušení nákladných registračních pokladen (což byl úspěch obzvláště z pohledu nejmenších živnostníků, na nichž si stejně stát ani při jejich „ždímání“ prakticky nic nevezme), redukce daňových i jiných úlev a podpor pro zahraniční firmy a koncerny i pro české vývozce či dojednání obrany značné části Evropy před balistickými střelami (např. z Íránu) vyspělým americkým systémem (i když se jedná o pozastavený projekt, který bude muset být případně „upgradován“, aktualizován). Nyní se zaměřme na sporné body Topolánkovy vlády.

Největší rozbroje uvnitř tehdejší Topolánkovy strany vyvolalo schválení (resp. postoupení prezidentovi) Lisabonské smlouvy, která nyní umožňuje ve vybraných otázkách přehlasovávat v Evropské unii Českou republiku (či jakýkoli jiný stát), najde‑li se pro to velká většina. Topolánek se u spolustraníků hájil tím, že takový byl zkrátka koaliční kompromis. Lidovci i Zelení totiž byli příznivci hlubší evropské politické (tedy nikoli jen ekonomické) integrace.

Další spory vyvolalo uznání samostatného Kosova na návrh Karla Schwarzenberga (tehdy nestraník za Zelené, později TOP 09). Pravdou však je, že česká vláda nemohla proti vzniku ani pokračování existence tohoto státu prakticky nic dělat, a pokud jsme s kosovskými Albánci chtěli zahájit spolupráci (dejme tomu vzájemný obchod či vydávání vězňů apod.), nezbývalo nám nic jiného, než dříve či později Kosovo uznat. Jen jsme měli takový krok lépe a zavčas vysvětlit srbské straně.

Problémem byl také nákup armádních letounů CASA na návrh ministryně obrany Vlasty Parkanové (tehdy KDU‑ČSL, později TOP 09). Podle některých znalců byl totiž nákup předražený o stovky milionů korun. Stačí si porovnat obdobné prodeje z té doby po světě. Přesnost ocenění poněkud komplikuje fakt, že úhrada z dobrých důvodů nebyla pouze peněžní. Mediálně propíranou otázkou rovněž bylo a je, zda česká armáda potřebovala zrovna tyto letouny.

Armádní nákupy ze zahraničí se velmi prodražovaly také kvůli povinnosti provádět je přes prostředníky (tedy Omnipol a podobné firmy). Tuto praxi zatrhl až ministr obrany z vlády Petra Nečase Alexandr Vondra (ODS).

Dalším sporným bodem pak bylo ještě vyznamenání bratrů Mašínových. Z Topolánkovy strany však šlo zřejmě spíše o jedno z řady jeho gest a kroků, kterými chtěl odsoudit komunismus jako ideologii i československý komunistický režim.

Právem kritizováno bylo rovněž stavění zjevně výrazně předražených silnic. I to byly jistě důvody, proč byla za Topolánka ODS rozštěpená (i když zároveň se širokou členskou základnou po celé republice). Nelze však tvrdit, že se někteří silní regionální lídři (které Topolánek označil za „kmotry“) či lidé kolem tehdejšího pražského primátora Pavla Béma stavěli proti Topolánkovi zrovna z těchto důvodů.