GLOSA / Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe, i když na rozdíl od blesku vlastně nikoho nevyděsila. Spíše je to každému úplně jedno. Bývalý šéf sociálních demokratů Jan Hamáček oznámil, že stranu opouští, protože zaznamenal „absolutní absenci sebereflexe současného vedení SOCDEM po debaklu ve volbách do Evropského parlamentu“.  

Na celé věci je patrně nejzajímavější, že Hamáček je už čtvrtý předseda, který tuto partaj opustil. První byl Miloš Zeman, který se cíleně rozhodl svoji bývalou stranu zničit, protože nedokázal překousnout fakt, že jej nepodpořila, když se prvně ucházel o prezidentský úřad. A s urputností, záští a nenávistí jemu vlastní na tomto cíli úspěšně pracoval. Jak se nakonec ukázalo, bylo to asi to jediné, co ve svém politickém životě dokázal.

Dále čtěte

Zeman končí. Jeho éra je lemována vážnými omyly a zkrachovalými plány

Miloš Zeman nastavil laťku výkonu funkce hlavy státu tak nízko, že bude těžké ji překonat (podlézt). Mohlo se to podařit…

Následoval Jiří Paroubek, který se proslavil nejen svým „sexy mozkem“, ale hlavně shozením vlády, po kterém nevěděl, co dělat dál, nepočítáme-li vytahování se za pomoci dnes již zlidovělé věty „kdo z vás to má?“. V poslední době se pak proslavil parazitováním na staré značce ČSSD, kterou sociální demokraté naprosto nepochopitelně nechali ležet ladem. Pod tímto označením kandidoval Paroubek v evropských volbách a získal „úctyhodných“ 0,25 %, což znamenalo přesně 7579 hlasů. Za zmínku snad stojí jen to, že spolu s ním kandidoval i nechvalně proslulý šéf Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička, jenž dokázal získat 37 preferenčních hlasů. Zřejmě má široké příbuzenstvo…

Třetím do mariáše byl Bohuslav Sobotka, jehož na Pražském hradě veřejně zesměšnil a zostudil v rámci své pomsty Zeman, v té době již v kýženém prezidentském křesle, kam se za pomoci nefér hry a podrazů nakonec přece jen vydrápal. Sobotka za sebou neprásknul dveřmi, ale prostě jen přestal platit členské příspěvky, takže mu zaniklo členství. I tak se dá z děravé bárky uniknout.

Teď se tedy Hamáček odvážil k razantnímu kroku. Škoda jen, že podobně drsný nebyl v době, kdy v červeném svetru bojácně přikyvoval Babišovi a podkuřoval Číně při trapném klanění se předraženému šuntu na letišti či podepisování bezprecedentně podlézavého dopisu kvůli setkání ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou v Praze na akci Forum 2000.

Hamáček sám se musí vyrovnat s tím, že byl jedním z nejvýraznějších hrobařů kdysi zavedené demokratické strany. Tím, že z ní vystoupil, stejně nic nevyřešil. Na druhou stranu, pokud by tento krok znamenal definitivní tečku za zvaním dalších stejně provařených tváří této partaje – tedy tria Zaorálek, Špidla, Maláčová – do televizních debat, přineslo by to rozhodně aspoň něco pozitivního.