Ruský diktátor Vladimir Putin se nechystá zastavit válku proti Ukrajině. FOTO: ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA
Proč Putinův autoritářský režim Polsko tolik nenávidí a jeho propaganda šíří toto přesvědčení mezi řadovými Rusy? Není to jen důsledek aktuální politické a vojenské pozice Polska, které – ve výrazném konsensu politické reprezentace a obyvatel – patří k zastáncům co možná nejtvrdšího postupu proti agresivnímu Rusku. Polsko také, ačkoliv zdaleka nenáleží mezi nejbohatší evropské země, poskytuje Ukrajině z finančního hlediska vůbec největší pomoc.
V ruském uvažování o Polsku se zároveň projevují tradiční mocenské ambice, které od přelomu 17. a 18. století přiváděly ruskou armádu na polské území. Výsledkem bylo hned trojí dělení Polska v osmnáctém století (takže se samostatný polský stát dočkal obnovy až v roce 1918), krvavé potlačení několika polských povstání a nakonec – ve století dvacátém – ostudný německo-sovětský pakt, na jehož základě okupovala v roce 1939 Stalinova armáda jedenapadesát procent polského území. Nemluvě o nastolení vazalského komunistického režimu po druhé světové válce, jenž fakticky učinil z Polska sovětskou kolonii.
Shrneme-li uvedená fakta, je zřejmé, že ruské impérium (ať už carské, nebo komunistické) podnikalo posledních tři sta let na polské území mocenské výboje, jejichž cílem bylo teritoriální podmanění země. To, že jsou tyto ruské ambice, či lépe mocenské spády stále živé, potvrzují i výroky ruských politiků z posledních dnů.
Hrozby Varšavě
Schéma uplatňované vůči Polsku je přitom jednoduché – a shodné s tím ukrajinským. Ve Varšavě vládnou nacisté, neonacisté nebo přinejlepším podporovatelé ukrajinských nacistů. Je proto zcela legitimním ruským zájmem Polsko denacifikovat, aby nemohlo ruský lid, jenž přinesl ve druhé světové válce takové (v ruském vidění doslova monopolní) oběti, ohrožovat.
A tak minulý týden v hlavním diskusním pořadu televizního kanálu Rossija komentátor Sergej Michejev extatickým, až hysterickým tónem vykřikoval, že z Varšavy nezbude po jaderném útoku „za půl vteřiny vůbec nic“.
Nakolik musela taková slova připomenout Polákům řeč cara Mikuláše I. pronesenou ve Varšavě po porážce polského protiruského povstání z roku 1831? Ruský vládce tehdy polským šlechticům vyhrožoval: „Ohlašuji vám, že při nejmenším bouření… dám město rozbořit, že za čas života mého více z trosek nepovstane.“
Ve středu 16. března zveřejnila Pravda (název listu zůstal od komunistických dob nezměněn) článek Ljubov Stěpuševové „Hyena“ Evropy Polsko zatahuje svět do třetí světové války. Autorka v jeho závěru doslova vyzývá: „Je čas provést denacifikaci Polska jako spolupachatele banderovského režimu.“
Bizarní čečenský vůdce Kadyrov, jenž si tak libuje v chlapáckých prohlášeních a botách značky Prada, napsal dokonce na polské téma báseň. Dvěma milionům ukrajinských žen a dětí, které do Polska před válkou uprchly, vzkazuje: „Nespěchejte za svými Poláky – Za záchranným valem – Vás naučíme – Nádhernou píseň bim-bam“, přičemž citoslovce v jejím závěru odkazuje na výstřely nebo výbuchy.
V pátek 25. března navrhl komunistický poslanec moskevské městské dumy Savosťjanov denacifikaci šesti zemí. Kromě Polska a Pobaltí také Moldávie a Kazachstánu.
Naposledy se v sobotu 26. března obíral vztahem k Polsku v rozhovoru pro ruskou agenturu URA plukovník ruských speciálních sil v záloze Anatolij Matvijčuk. Poté, co vylíčil, jak skvěle se vojenské tažení proti Ukrajině daří, pokračoval: „V roce 1939 jsme si vzali zpět území, které Varšava prohlašuje za své… Polské úřady věří, že je mohou dostat zpátky. Proto plánují takzvanou mírovou misi. Znáte pohádku o psu a slonovi? Takže Polsko je pes, který štěká na Rusko, aby ukázal, jak je pro USA a NATO dobrý.“
Někdejší účastník sovětské invaze do Afghánistánu zcela pomíjí, že mluví o současném území suverénní Ukrajiny, a dále na adresu Polska pokračuje: „Je to země-agresor, která cítí zášť k naší vlasti. Již jsme proti ní zavedli sankce. Pokud bude potřeba vojenská odpověď, pak s Boží pomocí, až dosáhneme hranic s Polskem, vybudujeme do hloubky rozmístěná pohraniční stanoviště.“
Putinův nohsled
Obsáhlé vyjádření na polské téma zveřejnil 21. března na ruské sociální síti Telegram také někdejší prezident a premiér, dnes předseda Putinovy strany Jednotné Rusko Dmitrij Medveděv. Polsko v něm označuje za „naši nejmilovanější evropskou zemi“ a o návštěvě polského, českého a slovinského premiéra v Kyjevě píše: „Cestovali do Kyjeva vlakem s přísnými bezpečnostními opatřeními. Skoro jako Iljič v obrněném voze za německé peníze. Mluvili se Zelenským, slíbili mu přátelství a pomoc. Samozřejmě lhali.“
Medveděv dále píše: „Polská propaganda je nejhorším, nejvulgárnějším a nejkřiklavějším kritikem Ruska. Společenství politických imbecilů.“ Či na jiném místě s narážkou na věk amerického prezident Bidena: „Zájmy polských občanů byly nyní obětovány rusofobii těchto netalentovaných politiků a jejich loutkovodičů zpoza oceánu s jasnými známkami senility.“ Medveděv dokonce s ohromující drzostí a nevycválaností hovoří o „zámořských elitách trpících demencí“.
Bývalý ruský prezident také v rámci nastíněné logiky a ruského propagandistického schématu naznačuje, jak moc se v Polsku daří fašismu: „Historie se překresluje, památníky se bourají. Fašistická okupace je otevřeně ztotožňována se ,sovětskou okupacíʻ. Těžko si představit prolhanější a odpudivější rétoriku, ale Poláci to dělají.“
V další z pasáží svého textu Medveděv tvrdí: „Zároveň v Rusku nejsou a nikdy nebyly žádné protipolské nálady. Sociologové dosvědčují: občané naší země mají k těmto lidem poměrně přátelský vztah.“
Jenže data zjištěná ukrajinskou agenturou pro výzkum veřejného mínění Active Group (průzkum probíhal telefonicky nebo prostřednictvím služeb viber a messenger ve dnech 11.–14. března, přičemž tazatelé se vydávali za Rusy) vykazují pravý opak.
Podle takřka poloviny z 1557 dotázaných (přesně 48,6 %) by ruská armáda měla po úspěšném završení procesu denacifikace na Ukrajině pokračovat denacifikací Polska. Až se značným odstupem navrhovali odpovídající Rusové zaútočit s cílem denacifikace na pobaltské země (26,4 %) nebo na některou z bývalých členských zemí Varšavské smlouvy, včetně České republiky (25,5 %).
Na otázku agentury, která země je zodpovědná za podporu nacismu na Ukrajině, stanovili respondenti následující pořadí: celkově státy NATO (46,3 %), celkově státy EU (37,5 %), USA (32,9 %) a hned za nimi Polsko (23,1 %). S odstupem pak země, které byly součástí SSSR (13,9 %) a bývalé členské státy Varšavské smlouvy, včetně České republiky (9,3 %).
Za povšimnutí tak stojí, že Dmitrij Medveděv se ze zemí, jejichž premiéři podnikli cestu za prezidentem Zelenským do Kyjeva, zabývá pouze Polskem a také řadoví Rusové vnímají Polsko mnohem více nepřátelsky než třeba Českou republiku nebo Slovinsko.
Polibek smrti
Nechme nyní stranou zcela absurdní označení Polska za podporovatele čehokoli nacistického nebo banderovského. Z uvedených citátů a zjištění sociologů je zřejmé, nakolik se ruské myšlení Polskem – posunutým po druhé světové válce na západ – nadále zabývá. Říká-li Medveděv, že Polsko je „naše nejmilovanější evropská země“, není to nic jiného než polibek smrti. Postoj Polska coby nejrozhodnějšího podporovatele Ukrajiny a zastánce co možná nejtvrdšího postupu proti kremelskému režimu je v tomto světle a při zkušenostech, které Polsko s ruskou agresivitou má, naprosto přirozený a pochopitelný.
Stejně jako dlouhodobé strategické úsilí o to, aby mezi Polskem a Ruskem ležely silné suverénní státy – Ukrajina a Bělorusko. Jejich ustavení zahrnovaly ostatně již Rižské dohody z března 1921, které ukončily sovětsko-polskou válku (1919–1921). Bolševický režim je však takřka ihned porušil, území Ukrajiny a Běloruska obsadil a fakticky tak ukončil samostatnou existenci těchto dvou zemí na dalších bezmála sedmdesát let.
Dan Hrubý je kulturní publicista, nakladatel a redaktor Týdeníku FORUM, autor knižního cyklu Pražské příběhy.
