Volodymyr Zelenskyj a Donald Trump FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Ruský sociolog žijící v exilu Igor Eidman na síti Telegram píše, že v mládí vnímal Spojené státy americké jako zemi svobodných a hrdých lidí, která byla v přímém kontrastu s „carským otroctvím, zbabělostí a dvojím myšlením“ v Sovětském svazu. Dnes však s údivem sleduje, jak se v Americe vedené Donaldem Trumpem rodí něco, co přirovnává k novému „sovoku“, což byl pojem označující psychologii průměrného sovětského člověka, nebo přímo Sovětský svaz.
„O to divnější je sledovat, jak na svobodné americké půdě vzniká nový servilní sovok,“ píše Eidman a poukazuje na znepokojivé paralely mezi současnou Republikánskou stranou a sovětským režimem.
Eidman tvrdí, že v Republikánské straně se etablovaly tradice připomínající sovětské praktiky: „Kult osobnosti vůdce, soutěžení v servilitě vůči němu, dvojí myšlení, připravenost měnit názory podle kolísání stranické linie, podle pokynů shora (tedy od samotného vůdce).“ Podle něj kult Donalda Trumpa přesahuje oslavu Leonida Brežněva a blíží se stalinistickému uctívání. „Vůdce má vždy pravdu, a basta. Kdo pochybuje, je nepřítelem lidu, polemizovat s vůdcem znamená urážet zemi,“ dodává.
Sociolog kritizuje republikánskou elitu za „ponižující servilitu“ vůči Trumpovi, kterou označuje za „nejen eticky, ale i esteticky příšernou a falešnou“. Jako příklad uvádí politiky, kteří nosí červené čepice s nápisem „Trump měl ve všem pravdu“. „Dospělí uhlazení muži, kteří si na hlavu nasadí červené čepičky s nápisem o svém šéfovi – to je nějaká etická i estetická ohavnost a faleš,“ píše Eidman. Tato scéna mu připomíná verše Osipa Mandelštama: „A kolem něj horda tenkokrkých vůdců, / hraje si se službami pololidí. / Kdo hvízdá, kdo mňouká, kdo fňuká, / on jediný duní a bodá.“
Eidman také srovnává Trumpovy útoky na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského s konfliktem mezi Stalinem a Titem. Připomíná, jak Stalin v roce 1945 zuřivě reagoval na stížnosti jugoslávských představitelů na znásilňování místních žen sovětskými vojáky.
„Tato stížnost Stalina tak rozlítila, že se stala první epizodou dlouholetého konfliktu,“ píše Eidman. Stalin tehdy Tita obvinil z nevděčnosti, podobně jako Trump obviňuje Zelenského: „Nemůžete nevědět, že sovětská vláda, navzdory obrovským obětem a ztrátám, dělá vše možné i nemožné, aby vám pomohla… Nelze tak urážet armádu, která vám pomáhá.“ Eidman vidí paralelu v tom, jak Trump a jeho spojenec J. D. Vance útočí na Zelenského, přičemž většina republikánů, kteří dříve Ukrajinu podporovali, se k těmto útokům „servilně přidala“.
Další sovětskou praktikou, kterou Eidman ve Spojených státech pozoruje, je vymazávání minulosti. „Vzpomeňte si, jak v SSSR lidé vystřihovali z fotografií tváře přátel, kteří byli prohlášeni za nepřátele lidu. Stejně se chovají i někteří republikáni,“ píše. Jako příklad uvádí senátora Rogera Wickera, který po Trumpově rozhořčení smazal příspěvek s fotografií, kde si podává ruku se Zelenským, či senátora Lindseyho Grahama, který od Zelenského rychle odvrhl své dřívější chvály. (Eidman psal svůj příspěvek v březnu, nyní na konci května Graham přijel do Kyjeva, kde se se Zelenským setkal.)
Eidman také zmiňuje poradce pro národní bezpečnost Mikea Waltze, který má v kanceláři ukrajinskou vlajku a podporuje Ukrajinu, ale po Trumpově povelu se přidal k útokům na Zelenského.
„Lidé jako Waltz, Rubio, Cruz, Graham, Kellogg a mnozí další republikáni jsou příkladem sovětského dvojího myšlení. Sami jsou proti Putinovi a v srdci podporují Ukrajinu, ale veřejně podporují protiukrajinské hysterie svého narcistického šéfa,“ píše Eidman. Tento postoj přirovnává k sovětským funkcionářům, kteří veřejně kritizovali „dekadentní buržoazní umění“, ale soukromě sbírali obrazy a recitovali básně šikanovaných autorů.
Podle Eidmana se Republikánská strana mění v „americký klon KSSS“. Zatímco v Kongresu ještě přežívá několik „partijních disidentů“, sociolog předpovídá, že budou brzy vyčištěni v primárkách a k volbám už nebudou připuštěni.
„Zbývající oslavují soudruha Trumpa – ‚organizátora a inspirátora všech našich vítězství‘. Otroci, ubozí otroci,“ uzavírá svůj text. Přesto dodává, že pokud se změní politická konjunktura a kritika vůdce bude výhodná, „partijní otroci ho s radostí vynesou z virtuálního Mauzolea“, podobně jako to udělali jejich sovětští předchůdci.
