Kult oslavování smrti začal Rusko ovládat od roku 2012, píše socioložka Svetlana Stephenson

Vladimir Putin (Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0/Kremlin.ru)

Vladimir Putin | FOTO: Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0/Kremlin.ru

Putinův režim ve své poslední fázi zcela propadl kultu smrti, píše britská socioložka ruského původu Svetlana Stephenson. Válka podle ní byla výsledkem dlouhého procesu nahrazování logiky rozvoje a života logikou ničení a smrti, logikou „nekropolitiky“.

V článku, který zveřejnila Novaja Gazeta Europe, Svetlana Stephenson popisuje, že „první léta Putinovy vlády se se všemi možnými výhradami vyznačovala hospodářským růstem, rozkvětem podnikání a kultury“. Vláda nabízela program rozvoje a prosperity (v roce 2003 byl dokonce vyhlášen cíl zdvojnásobit HDP do deseti let) nebo alespoň stability. To se změnilo po protestech na Bolotném náměsti v roce 2011, kde tisíce lidí daly najevo nespokojenost s falšováním parlamentních voleb.

(Týdeník FORUM)

„Připomeňme si, jak v únoru 2012, po šoku z masových protestů proti volebním podvodům na Bolotné, Putin při projevu ke svým příznivcům nečekaně citoval Lermontovovu báseň Borodino a oslovil publikum výzvou ‚zemřeme pod Moskvou‘. V roce 2018 se při projevu na Valdaji, kde hovořil o podstatě ruské jaderné doktríny, vrátil k tématu kolektivní smrti samotných Rusů (nejen zástupců údajného nepřítele) a pronesl zlověstná slova: ‚My půjdeme do nebe jako mučedníci, ale oni prostě zemřou.‘ Volodinův valdajský projev z roku 2014 ‚žádný Putin, žádné Rusko‘ patří také k bizarním, svým vyzněním strašidelným. (Vjačeslav Volodin je tajemník prezídia Generální rady Jednotného Ruska, pozn. red.) Ruský lid je zde němou postavou, jejíž život a smrt je v rukou vládců země.“

Svetlana Stephenson líčí, jak byl ve veřejné rétorice úřadů a v boji proti svobodnému tisku a institucím občanské společnosti program rozvoje a prosperity postupně nahrazen „programem smrti“. Dochází k historické rehabilitaci Stalina a Ivana Hrozného, vládců, kteří za sebou nechali ohromné množství vlastních mrtvých lidí. Rozvíjí se kult padlých. Ve školách se masově zavádějí rituály spojené s druhou světovou válkou. „Upřímná, živá vzpomínka na příbuzné, kteří zemřeli, aby už nebylo válek, je nahrazena chmurným svátkem smrti.“

()

„Nekropolitická moc“ je taková moc, v níž je obsažen kult násilí a smrti. Prolitím krve druhých se vládce sám povznáší nad smrt.

Na veřejnosti se o smrti mluvilo stále častěji a zapojili a zapojují se do toho umělci. „Herec Sergej Lavroněnko, který válku podporoval, říká: Písmeno Z je pro mě jako gardová stuha. Je pokryto krví milionů ruských dědů a pradědů. Naše dějiny se vždycky točily v kruhu. Vždycky nás chtěli uškrtit, ale my jsme je vždycky kopli do zubů.“

„Lidové umění začíná odrážet osudové poselství úřadů. Báseň Vlada Seleckého ‚Až zemře poslední Rus‘ (2020), populární na ruských sociálních sítích, obsahuje chmurná proroctví: ‚Až zemře poslední Rus, všechny řeky se obrátí zpět. Svědomí, čest a city zmizí a hvězdy už nebudou svítit.‘ Přestože Bůh na konci zachrání Rusko před zkázou, je báseň prodchnuta hlubokou melancholií.“

Od mladé generace se čeká, že bude dávat najevo svou připravenost zemřít. Musí výslovně slíbit, že zemře pro moc. „O tom je píseň ‚Strýčku Vovo, ty a já‘, která se objevila v roce 2017 a kterou zpopularizovala bývalá poslankyně Státní dumy Anna Kuvyčko. Tato píseň, kterou dodnes pravidelně zpívají děti ve školkách a školách v různých oblastech Ruska, obsahuje děsivě apokalyptické motivy. Děti slibují prezidentovi: ‚Pokud vrchní velitel svolá poslední bitvu, strýčku Vovo, jsme s tebou.‘ Po celém Rusku se děti řadí do útvaru Z, oblékají se do vojenských uniforem, nosí makety tanků a posílají se na pochod.“

Socioložka ale soudí, že „nabídka smrti“ nejspíš nemá podporu širšího okruhu obyvatel. „Lidé, kteří jsou připraveni přijmout fakt, že Rusko je obklopeno nepřáteli, a uvěřili propagandistickým báchorkám o Ukrajině ovládané nacisty, nejsou ochotni zemřít, natož poslat na smrt své děti. Ne nadarmo vyvolává dětský zpěv písně o strýčkovi Vovovi protesty rodičů, kritiku na sociálních sítích a řadu parodií. Tato neochota lidí zemřít, kterou úřady pociťují, s největší pravděpodobností zastavila všeobecnou mobilizaci. Zdá se, že zničující politické představy a činy vládnoucí elity budou stále více v rozporu s živými instinkty lidí.“

Svetlana Stephenson se domnívá, že „pochybná nabídka smrti“ zabalená do obalu velikosti národa a boje proti stále se měnícím nepřátelům bude stále méně žádaná a že nakonec politika smrti ustoupí politice života.