Ruský tank na Václavském náměstí, srpen 1968 FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / V eseji Milana Kundery Český úděl není jen známá pasáž o roce 1968 jako jedinečné události světových dějin, která vyvolala reakci Václava Havla. Zajímavé jsou i věty o tom, nakolik být pesimistický a zda riskovat, nebo zůstat v exilu. Tady se Milan Kundera mýlil, tentokrát nikoli z nějakého filosofického hlediska, ale prakticky.
Ty věty skoro v závěru textu znějí takto: „Když na začátku září vydala pětice našich státníků prohlášení, v němž vyzvala Čechoslováky v cizině, aby se vrátili, a zaručovala jim svými jmény plnou bezpečnost, slyšel jsem od některých lidí námitku: kterak chtějí zaručit naši bezpečnost, když nejsou s to zaručit ani svou vlastní? Neodsuzuji nikoho, kdo se rozhodl žít v cizině, tvrdím, že každý má právo žít tam, kde chce žít, ohrazuji se jen vůči téhle argumentaci, které chybí jakákoli vznešenost: To opravdu není s to český občan riskovat to, co riskuje jeho státník? To opravdu je s to žít jen mimo riziko? Ale což míra relativní jistoty pro všechny nezávisí právě na tom, kolik lidí se odváží stát na svém místě v nejistotách?“
Když hledáme v historii, jak to bylo, najdeme zmínku, že tajemník Komunistické strany Slovenska Husák vyzval uprchlíky k návratu do Československa, a ujistil, že se nemají obávat pronásledování. Dostal prý okupačních důstojníků slib, že občané Československa nebudou sovětskými orgány zatýkáni. Tak to mělo jistě váhu.
Dne 10. září ústavní činitelé vydali výzvu, aby občané neemigrovali, že se jim zaručuje bezpečnost. Ten den bylo na Slovensku zastaveno vydávání časopisu Kulturný život. Pak 13. září byl pod nátlakem okupační moci stažen z oběhu Československý filmový týdeník č. 36 a parlament schválil zákony omezující shromažďovací právo a svobodu tisku a zákon o Národní frontě, na jehož základě se postupně rušily občanské a zájmové organizace nově vzniklé v období Pražského jara.
Někteří lidé vycítili hned, že to dopadne špatně. Spisovatel Josef Škvorecký se rozhodl zůstat v exilu v roce 1969. Hned tam zůstal Arnošt Lustig. Jiní tady ještě nějakou dobu zůstali. Dramatik Pavel Kohout odejít nechtěl. V roce 1978 mu úřady dovolily s manželkou odjet na pracovní pobyt do Rakouska a pak mu komunisté zabránili se vrátit. Sám Kundera odešel do zahraničí v roce 1975. Ludvíka Vaculíka nenapadlo odejít nikdy, stejně jako Václava Havla. („Proč já? Ať jdou oni,“ poznamenal Vaculík na adresu komunistů.) Zůstal tady také Ivan Klíma. Kromě Škvoreckého a Havla to byli od mládí všechno komunisté, kteří nakonec dospěli k tomu, že se tu komunismus provádí špatně, a vydali se jinou cestou, za což je po invazi čekala odplata.
Tolik nutná historická vsuvka, je to přece jen už dlouho.
Proč citovat několik vět z dávného eseje, byť významného (z pera autora také nepopiratelně významného)? Protože se v těch větách najdou aspoň dva zajímavé momenty.
Tím jedním je důvěra, jakou měl tehdy Kundera ve vedení země, a tím druhým určité smíchání postavení prestižního intelektuála s postojem takzvaného obyčejného člověka. Všichni jmenovaní byli celé roky předtím nějak proslulí a měli své postavení a jméno. Postavení nikoli jen ve smyslu funkcí, ale tak, že místo v historii měli aspoň několika větami zajištěné. Pokud nemáme na mysli dějepisné knihy, kde bylo mnoho lidí pak vynecháno, což není důležité. O své skutečné místo v historii člověk nemůže přijít, ani když mu vrchnost zakáže publikovat.
„Obyčejný člověk“ ale není nic. Je tím Vaškem, co šel s pány na led a pak měl průšvih, jak to popsal už Karel Havlíček Borovský. Ten měl taky jméno a dopadl špatně, ale vymazat ho z historie nelze. Stejně na tom pak byli Andrej Sacharov a dnes Alexej Navalnyj. Václav Havel kdysi psal o nějakém mladíkovi, co byl s ním zavřený, a chápal ten rozdíl. Havel měl svou minulost a vždycky bude Havel, co ale tenhle zcela neznámý nešťastník? O to víc se samozřejmě ty postoje cení, když za ně někdo platí hodně. Ale platí se pak skutečně hodně.
Veřejný intelektuál je v jiné situaci, a pokud mu moc nezničí zdraví a nezemře, lépe na tom vždycky i bude. Doma i v exilu. Je to privilegované postavení, které příslušníci „lidu“ nemají. To neznamená, že u „obyčejných lidí“ lze omluvit kolaboraci, ale že pro své rozhodování mají jiná východiska. Kdo se na podzim 1968 nechtěl vrátit do Československa, choval se celkem rozumně. Pak spadla klec.
Pokud jde o důvěru v „pětici našich státníků“, byla značně přehnaná. Byli to koneckonců loajální komunisté. Funkcí je zbavili a ze strany vyloučili, neodešli sami a dobrovolně na protest. Výtka, že nejsou ani schopni zajistit vlastní bezpečnost, jak by ji tedy mohli garantovat někomu dalšímu, byla zcela na místě.
„To opravdu není s to český občan riskovat to, co riskuje jeho státník?“ ptal se Kundera. Jenže ti lidé nebyli skuteční státníci, a pokud jde o rizika, riskoval jen František Kriegel, když nepodepsal „moskevské protokoly“. Ti ostatní byli ve vleku událostí.
Mohl zariskovat Josef Smrkovský, když byli odboráři ochotní kvůli jeho setrvání ve funkci vyhlásit generální stávku. Neriskoval. Je pravda, že Ludvík Svoboda odmítl jmenovat „dělnicko-rolnickou vládu“, kde nebyl žádný dělník a rolník, jen kolaborantské šedé funkcionářské myši. Člověk, který bojoval ve dvou světových válkách, se pak ale sklonil před Brežněvem, Husákem a Biľakem. Oldřich Černík si chtěl zachránit kůži za každou cenu. U Dubčeka se celkem všichni, kdo ho znali, shodují, že to byl osobně slušný člověk, ale nechal se odstavit bez nějakého viditelného protestu. Pár měsíců poté, co Kundera vyzval k důvěře v tyhle lidi, podepsal Dubček „pendrekový zákon“. Někteří z významných komunistů pak podepsali Chartu 77, to už trochu riskovali. V té době byl ale Milan Kundera už v exilu ve Francii.
Nejde o to najít na nejslavnějším českém romanopisci nějakou skvrnku, aby to bylo zajímavé a abychom ukázali, jak si před nikým nesedneme na zadek, byť by to byl světově uznávaný autor. To by bylo malé. Přímo česky malé. Není ani na místě z pohodlí roku 2023 zpětně odhalit, jak se někdo mýlil v odhadu na Vánoce roku 1968. To by uměl každý Jíra z Maršova a směroplatná Máňa, když víme, jak všechno dopadlo. Nebylo by fér tvrdit, že Kundera o nic nepřišel, protože přišel o svůj domov jako všichni exulanti.
Takže o co jde? O to, že když lidé nasazují ve hře svou kůži, není ta kůže u všech lidí stejná. Jistě, takový Navalnyj nasadil nejen kůži, ale přímo celé tělo včetně vnitřností. I tak je to ale něco jiného než u anonymního nešťastníka, co skončí v lágru kvůli papíru s nápisem „Ne válce“.
Významný intelektuál (to slovo není míněno v hanlivém smyslu), který je veřejně činný, není ve skutečnosti součástí „lidu“ a neměl by za něj ani mluvit, ani mu něco radit. Nestojí ani nad ním, to by bylo nafoukané, prostě je někde „vedle“. Neponese ty samé následky jako ostatní. To není v první řadě vzkaz Kunderovi, který si ho už nepřečte a navíc to všechno stejně nejspíš nějak věděl, protože to byl autor inteligentní. Je to spíš námět pro nás, kdo máme občas pokušení nezávazně poradit, co dělat a co nedělat, kdy něco vzdát a nevzdat, odejít nebo zůstat. Radit Ukrajincům a Čaputové, do minulosti pak Háchovi a Husovi.
Radit druhým, aby neradili, je taky trochu troufalost, když to všichni občas děláme. Nic se tím ale aspoň nezkazí.
