Kunderova Slavnost bezvýznamnosti: plod spisovatelova moudrého stáří?

Tak konečně můžeme ocenit zatím alespoň jedno Kunderovo dílo napsané francouzsky! Slavnost bezvýznamnosti vyšla česky v brněnském nakladatelství Atlantis. Na řadu mají přijít další opusy, ale podle nepříliš průhledné autorovy strategie se začíná tím posledním. V podtitulu jsme utvrzováni, že jde o román, rozsahem je to spíš delší povídka nebo novela; svou strukturou připomíná divadelní či filmový scénář.

U každého literárního díla se můžeme tázat, jaký je vztah autora díla a postavy vypravěče, zvlášť když tato postava explicitně vstupuje na scénu, jako je tomu v případě Slavnosti bezvýznamnosti. Přísně vzato, autor se může schovávat za postavu vypravěče (ne, to nejsem já, kdo to tu všechno čtenáři předkládá a vykládá!) a jediné, od čeho se autor jako občanská existence nemůže odříznout, je název díla. V tomto případě je to oxymóron: svátek bezvýznamnosti. Vtipný protimluv, vždyť slavnost nebo svátek je něco výjimečného, a nikoli bezvýznamného!

Mezi autorem a jeho vypravěčem je však vždy jistý nezpochybnitelný poměr. V Kunderově posledním prozaickém díle vypravěč nejen vstupuje na scénu – on je přímo stvořitel, hybatel, demiurg a inspirátor postav. Coby spisovatel je výslovně jejich „mistr“. (Tento mistr je ovšem natolik průhledný a bezbarvý, že se za něj nedá schovat a vskutku jen těžko jej nespojovat se samotným Milanem Kunderou.)

Čtyři přátelé jsou produkty mistrovy mysli a jejich interakce jsou rozhovorem jeho vnitřních entit. Hned na první stránce a potom ještě mnohokrát předestírá jeden z nich – jmenuje se Alain – svou typologii čtyř „zlatých míst“ ženy: stehna, ňadra, zadek, pupek. Například v případě zadku je to prý „nejkratší cesta k cíli; cíli, který vzrušuje o to víc, že je dvojí.“ Lze se důvodně domnívat a částečně i doložit, že čtyřem hlavním mužským hrdinům odpovídají tyto objekty mužského zájmu. Alaina zajímá nejvíc pupek coby symbol rození; v jeho vizích se z břicha pramáti Evy jakoby vegetativním způsobem odvíjí celá Historie, která však může být zpětně odvolána a zrušena – jinými slovy historie je zaprodána bezvýznamnosti. (Kdysi, konkrétně v Kunderově Žertu, historii pohlcovalo všeobjímající zapomenutí.)

Banner Nová Orientace

Součástí bezvýznamné historie je i postava Stalina, který ve vizích postav a mistra vchází na scénu coby bodrý stařík a poťouchlý šprýmař. Stalin je v podstatě pátou hlavní postavou textu. Mistr podsunul jednomu ze čtyř hrdinů vzpomínky Nikity Chruščova a podtrhl v nich náležité pasáže o Stalinovi. Stalin je jakýsi mistrův antipod, protihráč, jakkoli má nad ním, tak jako nad ostatními v rámci svého textu, moc; Stalin v mistrově optice není důležitý jako vrah milionů nevinných lidí, diktátor a svévolný strůjce dějin – jeho moc se vybíjí v moci nad blízkým spolupracovníkem Kalininem: Nedovolí mu, aby se mohl vymočit, ačkoli trpí na prostatu. Zároveň jej v rámci své neomezené zvůle a v intencích svého cynického humoru vyznamená tím, že podle něj pojmenuje někdejší slavné město Královec. Přátelé, vypravěčovi protagonisti, jsou dojati. Stalin je stržen do loutkovité bezvýznamnosti života pařížské society, ve finále se objeví coby „lovec“ spolu s „chcáčem“ Kalininem v Lucemburské zahradě. Svrchovaný autor si ochočil svrchovaného vládce.

Těžko se nám odděluje mistr spisovatel od mistra vypravěče. Jako by si Kundera po létech vyřizoval účty sám se sebou, se svým stalinistickým obdobím. Jako by ho ještě po létech uchvátil resentiment. Jakási negativní nostalgie k systému, jemuž se jako agilní propagátor komunismu v 50. letech oddal a zaprodal. Nejen se Stalinem, ale i s postavou Kalinina měl tehdy co do činění, když jej v roce 1949 velebil v Kulturní politice. Jestliže se vezl na vlně stalinismu a „pohybu dějin“ se nevzepřel, pak se nyní dodatečně pokusil vrátit úder: relativizovat celou tu dobu a odsoudit ji k zapomenutí ještě dřív, než bude případně přirozeně zapomenuta; odebral Stalinovi jeho důležitost, připomenul jeho poťouchlý žert a přidal vlastní (Kundera je mistr žertu!). A to i přesto, nebo právě proto, že jediná možnost odporu vůči nešťastnému světu s jeho neblahými dějinami byla „nebrat ho vážně“, jak konstatuje jedna z vypravěčových figur. Jenomže už i „naše žerty ztratily svou moc“…

Nabízí se ale ještě jedna možnost: odlišit pocity viny od skutečné viny, přiznat si svá selhání a tím už se vlastně elementárně vzepřít. Jenže Kundera nedovoluje svým postavám, potažmo svému vypravěči (a asi ani sobě samému), aby se popasovali se skutečnou vinou. Alain, takřečený „omlouvač“, vlastně nemá za co se omlouvat, protože on je přece celoživotní oběť své matky, produkt nespecifikovaného pupku: „Kdo se omlouvá, prohlašuje, že je vinen. A prohlásíš-li, že jsi vinen, vybídneš druhého, aby ti dál nadával, denuncoval tě, veřejně, až do smrti. To jsou osudné důsledky první omluvy.“ Kunderovy postavy nám ukazují, jaké je to žít bez viny a tedy i bez minimální naděje na odpuštění. Tohle známe od Kundery už z dávna, z Žertu: „Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomsty i odpuštění) zastoupí zapomenutí.“ A tu jde pozdní Kundera ještě dál: prosté zapomínání je akcelerováno blbým vtipem, předjímáno orákulem bezvýznamností.

Dost truchlivá slavnost, k níž jsme tou knížkou, údajně „jednou z nejlepších věcí, které kdy autor napsal“ anebo též zdařilou tečkou za Kunderovým dílem, zváni! Fakt je, že jsem se ani jednou nezasmál, i když jsem z vícera stran přesvědčován, že je to kniha plná humoru.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner