KOMENTÁŘ / Brněnsko-francouzský intelektuál Milan Kundera je vnímán jako prominentní československý (ex)komunista, anebo francouzský prozaik. Historikové se sváří o interpretaci Kunderova angažmá v padesátých či šedesátých letech, jiní připomínají, že jeho odchod do Francie nebyl exilem. Ve stínu tak pro českou i evropskou veřejnost zůstává důležitá dimenze Kunderova díla – esejistika. Ve vydavatelství Atlantis nedávno vyšel v překladu Anny Kareninové esej Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy, kterým Kundera kdysi  rozdmýchal debatu o civilizační dichotomii Západ – Východ a fenoménu středoevropanství.

Kundera se ­obracel k západoevropskému a anglosaskému publiku, aby upozornil na klíčový civilizační problém své doby, který se existenciálně dotýkal jeho vlasti, totiž Československa, i dalších satelitů sovětskoruského impéria. Text byl publikován roku 1983 nejprve francouzsky v pařížském časopise Le Débat, posléze roku 1984 anglicky v The New York Review of Books. Zatímco francouzská verze akcentuje v názvu Unesený Západ, americká revue upřednostnila Tragédii střední Evropy. Paradoxně tak byl připraven dvojí přístup k interpretaci, a to podle toho, kdo jakou verzi četl. Pro jedny to byla disputace o středoevropanství mezi Západem a Východem, pro druhé o přináležitosti střední Evropy k západnímu civilizačnímu okruhu.

Rusko jako Anti-Západ

Kundera rozlišoval mezi západní, střední a východní Evropou, ale šlo mu o Západ. Proto psal o tom, jak „právě na východních hranicích Západu je Rusko více než jinde vnímáno jako Anti-Západ; jeví se nejenom jako jedna z velmocí mezi jinými, ale jako zvláštní civilizace, jiná civilizace.“ 

Dále čtěte

Jak se Havel a Kundera přeli o český úděl. Jsme ve středu dějin, soudil spisovatel. Nebuďme směšní, oponoval dramatik

Smrtí Milana Kundery odešel druhý účastník kdysi slavné debaty o českém údělu, která probíhala v atmosféře…

Někdejší prosovětský komunista iritujícím způsobem poukazoval na ambivalentní úlohu „vítězného“ Sovětského svazu a Rudé armády: „Proto Evropa, kterou nazývám střední, pociťuje změnu svého osudu po roce 1945 nejen jako politickou katastrofu, ale jako zpochybnění své civilizace. Hlubokým smyslem odporu v těchto zemích je obrana jejich identity; nebo, jinak řečeno: je to obrana jejich západního charakteru.“ Podstatou tragédie středoevropských zemí tudíž bylo, že „zmizely z mapy Západu“.

Obraz Západu včerejška

Kundera pohněval mnohé kritikou „ideologie slovanského světa“ a bylo mu vyčítáno, že vylučuje Rusko z Evropy, ačkoli hovořil o civilizačním rozdílu mezi Východem a Západem. Jistěže se jeho vývody mohly historikům zdát diletantské, přičemž některé definice byly navíc ještě vzrušující: „Co je střední Evropa? Nejisté území malých národů mezi Ruskem a Německem.“ Anebo: „Střední Evropa chtěla být […] zmenšeným modelem Evropy národů pojaté podle pravidla: co největší rozmanitost na co nejmenším prostoru.“ 

Kunderův esej byl místy „didaktický“ a vůči „zby­tku“ Západu i velmi polemický. Autor konstatoval, že středoevropské země (čili ona „unesená“ část Západu) si uchovaly vzpomínku na Západ z let 1918–1938, „jejich představa Západu je tudíž obrazem Západu včerejška“. Tento jemný postřeh byl i jakýmsi proroctvím pro období po pádu sovětskoruského impéria, kdy se střední Evropa upnula k obrazu Západu, který už vlastně nebyl.

Střední Evropa neexistuje

Kunderovský apel probudil mezi literáty, intelektuály a politiky zájem o středoevropská témata, která byla diskutována i na velkých mezinárodních fórech. Brizantně probíhala v květnu 1988 konference v Lisabonu zorganizovaná prostřednictvím Wheatland Foundation of New York pod záštitou portugalského prezidenta.

Dále čtěte

Kupte si naši novou tašku! Bez Babiše a Okamury bude nejlíp

Po obrovském úspěchu triček s nápisem „Bez Babiše a Okamury bude nejlíp“ jsme se rozhodli přijít s novinkou: s červenou…

Mimo jiné se uskutečnil i kulatý stůl středoevropských a ruských spisovatelů. Ačkoli to bylo už v časech gorbačovské perestrojky a glasnosti, přítomní Rusové reagovali na „středoevropanství“ podrážděně, až agresivně. Například ruská spisovatelka Taťjana Tolstá dávala najevo, že středoevropský „koncept“ se jeví jako protisovětský a protiruský: „Jestli vám dobře rozumím, tak země ležící v takzvané střední Evropě vnímají samy sebe jako kulturní jednotu, já je ale takto nemusím nutně vnímat.“ 

Také proto srbský spisovatel Danilo Kiš shrnul vystoupení Rusů následovně: „V přístupu našich sovětských kolegů je něco velmi znepokojujícího. Pocítil jsem to už včera a nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat, ale jejich pedagogický tón mě vyprovokoval. Cítím se jako malé dítě, které […] vy­­učují základním lekcím. Mluvíme zde o literatuře, o střední Evropě, a oni říkají, že ze sovětského hlediska střední Evropa neexistuje. Tento pedagogický tón mě stále více dráždí. Je to „sovětský“ způsob řeči a ten mě vždycky velmi iritoval.“

Problém ruského kolonialismu

Lisabonské debaty se zúčastnila řada proslulých literátů, například Czesław Miłosz, György Konrád, Péter Esterházy, Josef Škvorecký či Josif Brodskij. Do nečekaného kontextu zasadil přemítání o střední Evropě Salman Rushdie, jenž přítomné Rusy konfrontoval s imperiál­ní povahou Sovětského svazu: „Rusové tu opakovali znovu a znovu: Nevěříme v existenci střední Evropy. Jde o to, že pokud Středoevropané věří v existenci střední Evropy, pak říkat, že poněvadž vy v ni nevěříte, nemá smysl se o tom bavit, je čistě koloniální akt. A chtěl jsem říct Taťjaně Tolsté, že včera užila metafor, které mnozí z nás považovali za špatné, víte? Vězení není svobodnější než svoboda. Tank není klimatický faktor. Zdá se mi, že je zde problém jazyka, který je spojen s koloniálním problémem.“

V tom ostatně spočívá palčivá aktuálnost Kunderova eseje i trvající platnost Rushdieho komentáře. Rusko je od Západu odlišná civilizace, byť s evropskými mimikry, jejíž imperiální rysy Milan Kundera rozpoznal i v Sovětském svazu. A byl to svobodomyslný romanopisec Salman Rushdie, kdo nám nabídl klíč k interpretaci převládajícího ruského pohledu na svět: Rusové přemýšlejí koloniálně, a to je problém. Také dnešní fašistické Rusko aplikuje koloniální optiku nejen na Ukrajinu, ale i na střední a východní Evropu, na Kavkaz a Střední Asii.

Kladivo statečné Ukrajiny

Před ruskou intelektuální elitou stojí obrovský a dlouhodobý úkol – kritika ruského imperialismu a dekolonizace ruského pohledu na svět. Bez toho bude i nadále platit příkrá teze z Kunderova Uneseného Západu, varující před ruským nebezpečím: „Nic nemohlo být střední Evropě a její vášni pro rozmanitost vzdálenější než Rusko, uniformní, uniformizující, centralizující, hrozivě odhodlané přeměnit všechny národy svého impéria (Ukrajince, Bělorusy, Armény, Lotyše, Litevce a další) v jeden ruský lid.“

Západ reflektuje vlastní imperiální a koloniální minulost několik desítek let, zatímco Rusko ještě ani nezačalo a tváří se, že jde o problém, který se ho netýká. Snad se v eurasijském Rusku najdou odvážní intelektuá­lové, kteří začnou klást sobě i ruskému národu obdobně nepříjemné, až bolestivé otázky. Ty se už kují na žhnoucí kovadlině, na niž mocně dopadá kladivo statečné Ukrajiny.

Text vyšel v Týdeníku FORUM