Na e-shopu FORUM najdete unikátní román Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy. Vlastní jméno autora bylo Václav Pinkava (1926–1995) a jedná se o jednu z nejoriginálnějších postav moderní české literatury.

Václav Pinkava byl spisovatel, básník, psycholog a polyhistor. „Začal studovat na Filozofické fakultě UK anglistiku, ale roku 1949 mu bylo studium znemožněno, když byl v rámci politických studijních prověrek vyšetřován a souzen za údajnou přípravu ozbrojeného povstání. Pro nedostatek důkazů byl osvobozen soudy tří instancí po dvojím odvolání prokurátora. Byl však jakožto ‚třídní nepřítel‘ vyloučen ze studií. Po tříletém období coby pomocný dělník na pstruhové farmě v Liběchově a po vojenské službě jako prostý vojín u Domažlic, v roce 1952, pokračoval ve studiu psychologie na FF UK, kde promoval v roce 1954. Začal pracovat jako klinický psycholog na ambulanci pro sexuální deviace U Apolináře. Roku 1968 získal doktorát.

Po srpnové invazi do Československa emigroval do Británie se svou ženou a čtyřmi dětmi. Pracoval jako klinický psycholog, vedoucí oddělení. Po předčasném odchodu do důchodu v roce 1982 se naplno věnoval umělecké tvorbě. Za svou prvotinu, román Mrchopěvci, kterou vydalo nakladatelství manželů Škvoreckých ‚68 publishers v Torontu, obdržel cenu Egona Hostovského.“ (cs.wikipedia.org)

Román Skrytý život Cypriána Belvy je ironický popis bizarního světa komunistického režimu a Křesadlo nešetří ani stalinisty, ani takzvané „lidské tváře“, tedy ty, co později „prohlédli“, ale to neznamenalo, že by jim to snad přidalo na úsudku a morálce. Jeho profese psychologa mu umožňuje ukázat někdejší veličiny v jejich živočišnosti a nahotě, a to v doslovném i přeneseném slova smyslu.

OBJEDNÁVEJTE ZDE.

Jako vstup do atmosféry románu uvádíme úryvek z jeho začátku. 

Počátkem padesátých let se u nás vědecká a vůbec intelektuální místa osazovala zejména podle prokádrovanosti, neboť marxismus je věda všech věd a umění všech umění, takže kdo jej ovládá, umí automaticky také všechno ostatní. Určité výjimky tvořili do jisté míry např. lékaři nebo fyzikové, prostě odborníci v oborech, kde je výsledek hmatatelně zřejmý a viditelný, ale ani ti to neměli lehké, a všeobecně platilo, co bylo řečeno svrchu.

Když pak koncem let padesátých a počátkem šedesátých se počalo více dbát na to, zda vědečtí pracovníci něco umějí a dělají, přišli ke cti neviditelní piškuntálové, kterým se na Západě říká „ghosts“, tj. duchové, anonymní odborníci, kteří to dělali za ty oficiální. Bylo by možno říci, že ghostovská profese v oné době u nás enormě vzkvétala, neboť bylo mnoho pracovních příležitostí tohoto druhu a také dosti žadatelů o příslušná neviditelná místa, což vše způsobila moudrá kádrová politika strany a vlády.

Při tom byla práce ghostů sama o sobě značně ekonomicky výhodná, neboť šlo vesměs o pracovníky placené mizerně. Situace těchto neprokádrovaných odborníků se podobala predikamentu oněch kanadských traperů, kteří přišli, epidemií či nájezdem vlků, o většinu svých tažných psů, takže aby se vůbec dostali do civilisace a přežili, museli od šťastnějších zálesáků odkupovat psy za většinu či všechny své vzácné, s námahou ulovené kožešiny, jak to popisuje např. Jack London nebo Jan Eskymo Welzl.

Nicméně v celkovém rozpočtu to tak výhodné nebylo, neboť na jednoho skromného ghosta bylo nutno relativně dobře platit několik pseudovědeckých darmožroutů. Princip ghostů se tak rozmohl, že se uplatňoval i v jiných oblastech, např. v krásné literatuře, což nyní začíná částečně lézt ven a působit rozpaky na význačných místech …

Zmíněný princip se též uplatňoval jen náznakově a nedokonale jednak, jak již řečeno, v oborech těžkých, jako je třeba matematika, jednak v oborech lehkých čili plkavých, jako je filosofie, dějepis a podob… V těžkých oborech proto, že tam nebylo možno obsadit oficiální místa úplnými blbci ani původně, protože by to bylo hned vidět, a v lehkých oborech naopak mohli blbouni pokračovat i do šedesátých let se svými plkaninami sami, neboť na jejich produkci nebyla žádná pořádná inteligence zapotřebí nikdy.

Zmíněný princip duchů se tedy výrazněji uplatňoval spíše v oborech střední obtížnosti, kde ghosti vzkvétali.

A takovým ghostem v jednom vědeckém ústavě, nazvěme ho prostě „Ústav“, byl i Cyprián Belva. Nejčastěji mívali ghosti místa akademická, ale na dolním konci hierarchie, zejména jako tzv. odborní pracovníci. Belva byl ale prokádrován tak špatně, že byl pouhým dokumentátorem, a to ještě na intervenci svého tchána, který byl menším intelektuálním papalášem a v padesátých létech zažil sám určité pronásledování…

Počátkem padesátých let byli lektoři marxismu přísní fanatičtí asketové, ale jak postupoval čas směrem k dubčekiádě, stávali se z nich stále více cyničtí hédonističtí vyžírkové na způsob renesančních prelátů. Jejich ideologická činnost, jejíž blbost a zbytečnost stále lépe sami nahlíželi, je více nebavila, pokoušeli se tudíž čím dál víc fušovat do normální filosofie a jiných snadných oborů; našly se i takové z nesčetných kateder marxismu, kde se tito darmožrouti pokoušeli uplatnit dokonce v psychologii a dávali svým studentům (donedávna zvěrstevně-imperialistické) mentální testy, ovšem bez standardisace na českou populaci, takže to bylo stejně k ničemu. Dělali si už víceméně nezakrytě šprťouchlata ze své pavědy, která je velmi dobře živila za nicnedělání, což později někteří z nich výhodně prodali na Západě intelektuálským hejlům jako projevy disidentury. Někteří byli po invasi i sprdnuti, ale těch nebylo moc, a podle nonkonformních názorů autora této knihy jim to stejně, mrchám, patřilo.

Jednou z hlavních zábav těchto trubčích osazenců marxistických kateder bylo však pití a obtěžování zkoušených studentek.