Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Rabín Lionel Blue (F24)

Rabín Lionel Blue | FOTO: F24

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství TARTAROS. Lionel Blue (1930–2016) byl britský rabín a publicista vystupující na vlnách BBC.

List The Guardian autora popsal jako „jednu z nejrespektovanějších náboženských osobností ve Spojeném království. Byl nejznámější pro svou dlouholetou práci s médii, především pro svůj trpký a jemný smysl pro humor v pořadu Myšlenky na den na BBC Radio 4’s Today. Jeho kniha Zadní vrátka do nebe je první, která u nás v překladu renomovaného překladatele Miroslava Jindry (překládal mj. román Hlava XXII) vyšla.

OBJEDNÁVEJTE ZDE

Zadní vrátka do nebe jsou autorovou autobiografií. Se značnou dávkou anglického i židovského humoru líčí rabín pokusy o obnovu zničeného světa tradičních náboženství, především židovství a křesťanství. To vše doplňuje jeho silná a přesně mířená sebeironie. Zadní vrátka do nebe je jedinečná kniha o spiritualitě, jaká nemá v českém prostředí obdoby. Je to osobní vyznání rabína, který hledá svou životní cestu na troskách zničeného světa židovské kultury. Dokáže psát o mystice stejně přesvědčivě jako o problémech sexuality nebo totalitního myšlení.

Tomáš Halík o knize napsal: „Kniha britského rabína Lionela Blue je skvělou ukázkou anglického humoru, židovské moudrosti a originálního vhledu do světa víry. Může inspirovat, poučit i pobavit zejména kriticky myslící lidi přes hranice náboženských vyznání a rovněž přes hranice mezi lidmi nábožensky věřícími a skeptiky, pochybovači a hledači. Lionel Blue má širokou náruč a laskavé pochopení pro reálný život, originalitou, moudrostí a vtipem připomíná G. K. Chestertona či C. S. Lewise.“

Přinášíme ukázky z textu:

Mladá léta

Žil jsem v rozjitřeném světě. Fascinovaný a vyděšený přemírou dobra i absurdity, která se v něm projevovala. Můj otec byl spořádaný člověk, silný nemluvný typ, džentlmen se vzácnou, až přehnanou citlivostí pro nespravedlivost. Jednou šla naše rodina ve východním Londýně po Mile End Road a otec si všiml, že z jedné hospody zrovna vyhodili nějakého černocha. Otec se ve svých nejlepších šatech vřítil dovnitř, mávaje výhrůžně pažemi. Z hospody se ozval křik a v příští chvíli z ní vyletěl majitel. Když se vzpamatoval, otevřel jedno oko a mírumilovně se na tátu podíval. „Heš,“ promluvil v jidiš, „víte, proč jsem toho přičmoudlíka vyhodil?“ „Ne,“ odpověděl otec už hodně zkrotle. „Protože ved antisemitský řeči.“ Na to se nedalo nic říct a on to oko zase zavřel. „Já tě varovala,“ vypravila ze sebe matka, polomrtvá hanbou. Znělo to jako „Amen“. Dlouho mi to nešlo z hlavy.

Jak jsem byl „Duchem bojující Indonésie“

Jedna mladá komunistka mi později řekla, že za stalinismu zdeformovaly dialektiku osobní faktory. Jinými slovy: revoluci znetvořily takové nepřístojnosti jako strach, chamtivost a nezdravá ctižádost. Jelikož sociální ideologie nemají v lásce „vnitřní pravdu“, kterou považují za „subjektivní“, myslím, že to tak musí být vždycky. Vzpomínám si na jednu revoluční slavnost. Vyběhl jsem na scénu a provolával, že jsem „Duch bojující Indonésie!“ Obecenstvo to vzalo, ale já jsem si připadal jako podvodník. Můj zápal pramenil z mé nemotornosti na tanečním parketu a moje agrese z negativního postoje. Hluboko v srdci jsem věděl, že svět nemiluju; dokonce jsem ho neměl ani trochu rád. Nejasně jsem si uvědomoval, že bych měl spíš začít mít rád sebe a zapsat se do tanečních hodin.

Všichni ti zvláštní Židé

Dědeček měl vysoké mínění o Pánu Bohu, avšak své bratry Židy bral se značnou rezervou. Pravidelně se modlil, ale odmítal pravidelně platit, takže ve své synagoze nebyl příliš populární. Naproti tomu rozdával žebrákům, co mu do ruky přišlo, včetně houslí mé matky, právě když se vítězně propracovávala Snem lásky. Je zvláštní, že se člověk tak cynický mohl stát žákem knížete Kropotkina, statečně prosazujícím názor, že si jednotlivé druhy navzájem pomáhají přežít, což možná platilo v sibiřských lesích, které opustil, avšak zdaleka ne tak výrazně v docích východního Londýna, kde pak žil.

A potom tu byli rozmanití příbuzní a přátelé, kteří se shlukovali kolem dědečka, když spravoval boty, a kolem babičky, když dělala knedlíky. Jako dítě jsem jim pozorně naslouchal, protože – jak se dávali slyšet – nevěřili: neboť věděli! Vědecky, jako ve škole. Svoje vědění opírali o svoje zkušenosti a připojili se k ušlechtilé armádě svatých a mučedníků materialismu. Někteří byli anarchisté a vrátili se na Východ, odkud odešli jako děti. Hodlali pomoci republice dobra, která se ovšem poněkud zvrtla, a pak už jsme o nich nikdy neslyšeli. Rád bych věděl, co se stalo s tou jejich dychtivou dobrotou, když ji začala rozemílat stalinská mašinérie.

Musím tu ovšem uvést, že jim budoucí vývoj opět vědecky vysvětlil jiný přítelíček, stoupenec Trockého – drobný mužík, který hrdě nosil velký rudý prapor. Když se objevila policie, všichni zajeli někam do domů, jenom on zůstal na mraze venku – ten prapor nechtěl projít dveřmi – a odnesl to. Když potom Stalinem najatý vrah roztříštil Trockému v Mexiku cepínem hlavu, vzdal se můj přítel z dětství svých názorů a místo toho začal obchodovat. Myslím, že úspěšně, ale trpí jistou nostalgií.

V době občanské války ve Španělsku se tam jiní příbuzní a přátelé vypravili a činili tam, co pokládali za svou povinnost. A když se nevrátili, jedné pratetě zbělely vlasy a jedna paní v naší ulici, vytrvale sužovaná vzpomínkami na pogromy, které zažila v dětství, se zbláznila – nenápadně, ale načisto. Třicátá léta byla tak katastrofální, že to vlastně byla logická reakce. Nedávno jsem na svoje příbuzné vzpomínal v Alicante, když jsem tam spokojeně pokuřoval doutník a usrkával lacinou brandy. Myslel jsem na to, že sedím ve Španělsku, které vybudoval Franco, a že oni položili život za to, aby ho zničili. V duchu jsem si kladl otázku, bylo-li to třeba. Odpovědět na ni jsem si nedokázal, a tak jsem si raději objednal další skleničku – takové otázky nikam nevedou. Na kostele na druhé straně ulice byla pamětní deska se jmény řádových sester, které tam rudí postříleli. Já si jeptišek vážím, a to celý problém jen podtrhlo.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner