Ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Předseda ČSSD Jan Hamáček svým kolegům ve vedení skomírající strany v pondělí oznámil, že skutečně jako jejich šéf končí. Deklaroval to v případě volebního neúspěchu dlouho dopředu, byl si však jistý, že socialisté překročí pětiprocentní hranici, ve sněmovně zůstanou a on dál partaj povede. Voliči se ovšem rozhodli jinak a nejstarší demokratické straně u nás vystavili nemilosrdné vysvědčení.
Jan Hamáček nastupoval do vedení sociální demokracie po Bohuslavu Sobotkovi, který dříve silnou partaj přivedl k nelichotivému volebnímu výsledku. Zatímco bývalý ministerský předseda si už moc dobře uvědomoval, že vládní spolupráce s hnutím ANO a především s Andrejem Babišem byla pro ČSSD jednou z největších chyb, Hamáček se těšil, jak bude vládnout.
Neposlouchal rady bývalých ministrů Chovance či Němečka, nedbal ani na rady expremiéra. Tak moc se nemohl dočkat, až usedne ve vládě, že si ani nevšiml, že ze suverénní strany udělal poddaného politické firmy Andreje Babiše. Místo toho, aby se s tím pokusil něco udělat, rozhodl se Hamáček pro pohodlnější cestu. Neodporoval, raději plnil všechno, co mu premiér nadiktoval.
Když se začalo ukazovat, že by některé problémy majitele hnutí ANO mohly vadit i voličům sociální demokracie, přišel její předseda s řečmi o červených čarách, které není možné překročit. Když to Babiš udělal u jedné z nich, nastavili členové vedení ČSSD další. V tom pokračovali do té doby, kdy už jejich slovo nemělo ani cenu papíru, na němž se o něm referovalo v novinách.
Ani tehdy ovšem Hamáček nezasáhl. Kdesi v povědomí mu znělo, že není možné, aby jeho strana propadla takovým stylem, který by znamenal její konec v poslanecké sněmovně. Ministr vnitra si místo toho, aby se pokusil změnit politiku, která nepřinesla úspěchy, maloval, jaké to bude další čtyři roky ve vládě, kterou znovu povede premiér Babiš.
Voliči se ovšem rozhodli pro změnu, a to nejen tu, kterou slibovala koalice SPOLU. Rozhodli se, že už nechtějí, aby o jejich životech rozhodovali komunisté a taky sociální demokraté.
Hamáčkovi se tak najednou zhroutily jeho plány na to, jak si bude v ministerském křesle další roky užívat tu trochu moci, kterou mu Babiš přidělí, občas vytáhne červený svetr či mikinu a promluví o nepřekročitelných liniích stejné barvy. Přitom na vládě poslušně odkývne všechno, co si bude vládní boss přát, a ve straně se obklopí lidmi, kteří nedovolí jakoukoliv revoltu.
Nic z toho se ovšem nestalo, a tak se Jan Hamáček musí smířit s tím, že se do historie sociální demokracie zapíše jako její hrobník. Přestože stál předseda ČSSD na několika křižovatkách, které mu nabízely možnost volby, vždy zvolil tu špatnou. Touha po pocitu důležitosti a moci byla silnější než pud sebezáchovy.
Po odcházejícím předsedovi sice zbyde strana v troskách, zároveň ovšem šance pro ty, kteří to s ČSSD myslí vážně. Ti se ovšem nejprve musí zbavit všech, kteří pomáhali Hamáčkovi v destrukci partaje, jejíž levicová politika v minulosti dokázala se střídavými úspěchy oslovit voliče. Čtyři roky možná stačit nemusí, záleží na tom, jak se k novému startu postaví samotní členové ČSSD.
