Jeremy Corbyn, šéf Labour Party FOTO: Wikimedia
FOTO: Wikimedia
Když si většina Dolní sněmovny odhlasovala předčasné volby, byli konzervativci Borise Johnsona na vzestupu. Jeremy Corbyn sliboval, že volební program jeho Labour Party bude natolik revoluční, že konkurenčním toryům ubere vítr z plachet. Minulý pátek byl pak tento dokument zveřejněn a je nutné uznat, že ambice mu skutečně nechybí. Z Corbynovy strany jde částečně o snahu zopakovat úspěšnou kampaň z roku 2017, kdy nakonec socialisté navzdory předpovědím jen těsně prohráli s tehdejší premiérkou Mayovou. Sliby jsou letos ještě daleko velkorysejší. Zároveň je to trochu i nutnost, protože jeho strana se potýká s odlivem významných umírněnějších členů, konkurencí ze strany Liberálních demokratů a v neposlední řadě s rozštěpeností vlastních voličů v otázce brexitu.
Odchod Spojeného království z EU je totiž stále tématem číslo jedna, což svědčí Johnsonovi, jenž dokázal voliče přesvědčit, že on jej skutečně dosáhne. Podařilo se mu vyjednat novou dohodu s evropskými partnery a tu v principu prosadit i ve sněmovně, byť se v podstatných náležitostech neliší od té, kterou jí předtím několikrát neúspěšně předložila jeho předchůdkyně Mayová. Corbyn proto spoléhá na to, že využije únavy obyvatel z téměř dekádu trvající politiky úsporných opatření různých konzervativních vlád. Zároveň je ale jeho plán i upřímným vyjádřením jeho představy o tom, jak by Británie měla vypadat.
Hlavním bodem je znárodnění energetických firem, železnice, vodovodních a kanalizačních společností a pošty. Jen tento plán by podle propočtů CBI, Konfederace britského průmyslu, přišel na 196 miliard liber. Dalším plánem radikálně měnícím strukturu ekonomiky je pak nucené předání 10 procent akcií veřejně obchodovaných společností do rukou jejich zaměstnanců v průběhu příštích deseti let. Celkově se jedná o nejradikálnější změnu od znárodňování za vlády Labour Party pod vedení Clementa Attleeho po druhé světové válce. Jde o uskutečnění dlouhodobého snu části strany, která si přeje úplně zvrátit výsledky vlády Margaret Tatcherové z 80. let 20. století.
Ruku v ruce s tím pak jdou sliby o zvyšování výdajů na zdravotnictví, vzdělávání, sociální služby a mnohé další kapitoly. Samotní labouristé zvýšené výdaje do roku 2023/24 spočítali na více než 80 miliard liber, což je dvojnásobek toho, o co slibovali zvýšit výdaje státní pokladny před dvěma lety. Nové výdaje by přerozdělování zvedly na úroveň od poloviny minulého století nevídanou. Hlavními zdroji příjmů by mělo být zvýšení firemních daní, solidární daňová sazba pro lidi s příjmy přes 80, respektive 150 tisíc liber ročně, úprava daní z kapitálových výnosů a další drobné změny například v oblasti dědické daně.
Podle Financial Times by tyto změny zvýšily podíl daní na HDP na 38 procent, což je o čtyři procentní body více než letos. Corbyn se dovolává spravedlivějšího rozdělení příjmů. Jenže na rozdíl od Spojených států, kde nerovnost příjmů dle Světové banky stále roste a je vyšší než v jakékoliv evropské zemi, v Británii v posledních letech naopak mírně klesá a není o mnoho vyšší než například v Německu či Francii. Vysoce nerovnoměrné rozdělení příjmů sice představuje problém pro stabilitu a soudržnost společnosti, je ale otázka, zda labouristé vzhledem k číslům míří skutečně na správný cíl.
Potíž je v tom, že gambit s radikální přeměnou společnosti je zřejmě to poslední, co Corbynovi zbývá. V otázce brexitu nemá šanci konzervativcům konkurovat. Mnoho středolevicových voličů přešlo k Liberálním demokratům, kteří slibují zvýšení výdajů na vzdělání, zdravotnictví a sociální služby také, ale v rozumnější míře. Navíc slibují, že brexit zastaví úplně, což by část tradičního labouristického elektorátu uvítala. Jiná jeho část pak ale zase odchod chce a tyto voliče podle některých průzkumů přetahuje Johnson. Corbyn je navíc dosti nepopulární i u voličů vlastní strany. V průzkumech pak jeho strana zaostává za konzervativci o dvouciferná čísla. Jeho největší šancí na zisk úřadu premiéra je koaliční vláda se Skotskou národní stranou, velšskou Plaid Cymru a Liberálními demokraty.
V takovém případě by mu mohlo stačit zhruba 270 křesel, zatímco Boris Johnson musí získat většinu pro svou stranu, tedy alespoň 320 křesel. Podporu Demokratických unionistů ze Severního Irska ztratil kvůli systému, kterým v rozvodové smlouvě s EU nahradil irskou pojistku, a Nigel Farrage s Brexit Party celkem správně tvrdí, že jde jen o lehce upravenou dohodu Theresy Mayové. Případná jednání o koalici či podpoře menšinové vlády by ovšem rozhodně nebyla jednoduchá. Británii čeká další politické drama s hodně nejasným koncem.
