Ladislav Heryán: Žádný strom neroste do nebe. Ani Babiš

Pavel Hofman

Ladislav Heryán | FOTO: Pavel Hofman

Známý a tak trochu jiný kněz. To je Ladislav Heryán. Pro deník FORUM 24 odpovídal na otázky spojené s aktuální krizí, a jak je jeho zvykem, do žil čtenářům vlévá hlavně optimismus.

Prožili jsme úplně jiné Velikonoce než obvykle. Jaké to pro vás byly svátky?

Já jsem prožil jiné, ale hezké Velikonoce. Jelikož nejsem farní kněz, nemám farnost, vždy jsem se snažil Velikonoce se všemi jejich obřady prožít někde, kde jinak kněz není a velikonoční liturgie by tam nebyla, prostě přijít s partou mladých lidí a to místo oživit. Dělali jsme vždy takové „Velikonoce s programem“ – vedle obřadů i přednášky, výlety, aktivity pro děti, společné trávení času. Letos to bylo jinak: byl jsem u známých na chalupě, která je v lese, žádné obřady pro nikoho jsem neměl, byl jsem vlastně jen sám se sebou a s Bohem. Pracoval jsem přitom na jednom odborném textu a některých dalších, normálně na to nemám moc času.

Pavel Hofman

Mnozí věřící sledují mše alespoň on-line. Jak se daří s lidmi spojit a prožít důležité okamžiky, jakými pro věřící právě třeba Velikonoce jsou?

Já to slovo „věřící“ nemám rád. Rozlišovat lidi na věřící/nevěřící je myslím takové české specifikum, já jsem žil deset let v Itálii a vůbec jsem se tam s tím nesetkal. Můžeme třeba mluvit o lidech pokřtěných/nepokřtěných, nebo „kostelových“/“nekostelových“. Já si myslím, že ty „mše on-line“ jsou asi pro někoho dobrá věc, ale – třeba se na mne bude někdo zlobit – mně to moc nedává smysl. Jako bychom pořád potřebovali ten chrám, i když Ježíš v Janově evangeliu přece říká, že lidé budou Boha uctívat „v duchu a v pravdě“. Já neříkám, že kostely a mše nepotřebujeme, potřebujeme život s Bohem společně sdílet, ale když to momentálně v kostele nejde, tak to přece zas tak nevadí. Židé vždy, když jim zbořili chrám, se koncentrovali na texty, a – řečeno s velkým zjednodušením – díky tomu třeba dnes máme Bibli. Jestliže není mše v kostele, nabízí se obrovská šance, jak tento prostor zaplnit jinak, třeba v rodinách, než zase jenom on-line mší.

Jak se aktuálně řeší další věci, například zpovědi či křty?

Ono to nejsou zas tak naléhavě věci. Jestliže někdo chce pokřtít, klidně může počkat, než se ten virus přežene. A pokud jde o zpovědi, já, jak jsem řekl, nejsem farní kněz, takže nevím, předpokládám, že se to řeší různě a individuálně, u mne je to tak, že mi lidé zavolají a já si s nimi dám schůzku, ale takto to dělám i mimo korona-krizi.

O Velikonocích předčítal při mši kardinála Duky z Bible také mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. Jak se na to díváte?

Je možné, že moje odpověď někoho pohorší, ale mně je to fakt úplně jedno. Jestli s těmi lidmi pan kardinál kamarádí, je to jeho věc, já to nemám potřebu dál komentovat.

Jak současnou koronavirovou krizi prožíváte vy osobně a jak se změnily vaše každodenní činnosti?

Já mám vždy plno práce u počítače, kterou nestíhám. Obvykle odpovídám s velkým zpožděním na maily, a úkoly si přitom třídím podle důležitosti a naléhavosti, takže mi vlastně korona-krize přišla vhod. Mohl jsem například napsat dva odborné články, k čemuž jsem musel přečíst několik knih, a plno dalších drobnějších věcí. Obvykle učím, pracuji ve vězení, dost cestuji po přednáškách a besedách, a chodí za mnou tolik lidí, že nemám prakticky žádný volný čas. To se samozřejmě trochu zklidnilo, jsem tomu docela rád, i když naopak přibylo takových těch anket a besed typu tohoto rozhovoru, ale zároveň se už docela těším na svůj normální provoz.

Když jsme spolu hovořili naposledy, hodně jsme mluvili o svobodě. Neobáváte se toho, že bychom pod rouškou ochrany před nebezpečím mohli o některé svobody přijít na podstatně delší dobu?

Já z toho strach nemám, já moc v maďarský scénář u nás nevěřím, a stejně, žádný člověk neroste do nebe, ani Babiš, a když, tak jako bývalý člen podzemní církve, který zažil komunistickou nesvobodu, a emigrant si z toho až tak moc nedělám. Já si myslím, že člověk může žít svobodně v jakékoli společnosti, ale nemyslím si, že bychom se u nás vraceli do nějaké nové totality. Uvědomuji si ale, že jako knězi, co nemá rodinu a prakticky žádný majetek, co skoro nic nepotřebuje a který je všude doma, se mi to dobře říká, a že když by si na mne chtěl někdo zaklekávat, asi bych mluvil jinak, jenže to byste tu otázku musela dát někomu jinému. Mám blízké přátele, s kterými si umím představit život za jakýchkoli podmínek, a když, život životem na této zemi pro mne nekončí.  

Roman Černý

Jaká je při podobných krizích role církve a jak se ji daří zvládat u nás?

Já, upřímně řečeno, nevím, zda by církev najednou měla dělat něco zvláštního, je přece součástí společnosti jako všichni ostatní. Ale kdo je to církev? Jsou to vždy jenom konkrétní lidi. Je spousta skvělých farních iniciativ, skoro každý kněz se snaží a něco pro své lidi dělá, ať on-line nebo nějak omezeně ve farnosti; je spousta křesťanských iniciativ pro lidi, od šití roušek, přes péči o lidi bez domova, až třeba po ty on-line aktivity, jako jsou mše nebo třeba přednášky na různých podcastech. Já vidím církev u nás jako velmi živou.

Co bychom si podle vás měli ze současné pandemie odnést i do doby, kdy zase budeme moci žít „normálně“?

Víte, i když se mě na to často ptají, já otázky tohoto typu nemám moc rád. Je spousta lidí ve veřejném prostoru, kteří na ně odpovídají a tak trochu poučují ostatní, ale já tuto potřebu vůbec nemám, necítím se jako nějaký prorok nebo autorita, která by se v tomto smyslu měla vyjadřovat. Já se spíše na to všechno dívám optikou těch, co to nejvíce odnesou, mých kamarádů, kteří mají třeba hospody, kteří podnikají, kteří vydávají knihy, kteří tvoří nějakou kulturu. Je mi jich líto a doufám, že to přežijí, a s těmi, co to nepřežijí, bych to chtěl nějak nést v důvěře v lepší časy. Dělat nějaké morální soudy o dnešní době se mi fakt příčí, já to tak v sobě nemám a vůbec si nemyslím, že se naše společnost nějak morálně změní. Jistě, pandemie je cena za globalizaci, ale globalizace je jednak nezbytná a jednak přece v mnohém pozitivní.

Já si jinak myslím, že člověk se mění jen tehdy, pozná-li buď velkou lásku, nebo velké utrpení, ale to nás obvykle potká jen jednou dvakrát za život, a nadto se měníme pomalu a postupně. Jako kněz bych ovšem každému přál, aby se jednou ráno probudil a zažil, jaké to je, když je člověk bez podmínek milován někým, komu třeba můžeme říkat Bůh nebo nějak podobně, to je pro mě normální život.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner