Ladislav Špaček: Prezident nemá nárok na soukromí. Pokud ho chce, ať dělá pošťáka

Ladislav Špaček (Profimedia)

Ladislav Špaček | FOTO: Profimedia

Zdravotní stav prezidenta republiky je věcí veřejnou. Pokud si chce hrát na soukromou osobu, tak v té funkci nemá co dělat, řekl v rozhovoru pro deník FORUM 24 dlouholetý mluvčí Václava Havla a mistr etikety Ladislav Špaček. Zavzpomínal také na prvního českého prezidenta a prozradil, jak se podle něj změnila etiketa v době covidové.

Na začátku našeho rozhovoru bych se ještě vrátil do doby, kdy byl prezident Miloš Zeman hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici. Jak byste zhodnotil komunikaci Hradu a mluvčího hlavy státu Jiřího Ovčáčka směrem k novinářům a veřejnosti?

Týdeník FORUM, číslo 19 (FORUM 24)

Já jsem si uložil po celou tu dobu bobříka mlčení, protože jsem to nechtěl komentovat. Kdybych já říkal, že mediální komunikace a mediální politika Hradu je v současné době katastrofální a nepochopitelná, tak bych tím vlastně říkal, že my jsme to dělali lépe a že jsem byl tedy lepší. To je mi hloupé, to si nemůžu dovolit takto říkat. To by měl říkat někdo jiný, jestli to bylo lepší tehdy, nebo je to lepší teď. Já jsem v podstatě zaujatý, nejsem nestranný.

Nicméně si myslím, že už to vidí všichni. Tady už snad nemůže být nikdo, kdo by si myslel, že mediální politika Hradu, pokud jde třeba o zdravotní stav prezidenta, je normální. To vůbec neodpovídá standardům 21. století. My jsme se pochopitelně těm standardům učili, ale to se učila celá Evropa. Vzpomeňme si například, že francouzský prezident François Mitterrand léta tajil rakovinu prostaty. Někteří novináři to věděli, ale z úcty k němu to nenapsali. Takové zvyky panovaly a my jsme se u nás rozhodli už na začátku 90. let pro jednoznačnou otevřenost. Za prvé se to vyplácí, protože když člověk mlží, dává prostor pro spekulace a dohady. Ty mohou být mnohonásobně horší, než je skutečná diagnóza. A za druhé: když řekneme pravdu, tak je to v souladu s demokratickými principy, a my jsme demokratický stát. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, říkával Václav Havel. A toho kréda se musíme stále držet.

My jsme vlastně někdy před měsícem sledovali skoro v přímém přenosu kolonoskopii amerického prezidenta Joea Bidena. Tehdy mu odstranili nějaký malý nádor, který, jak se ukázalo po histologickém vyšetření, nebyl zhoubný. Ale celý svět ví, co má americký prezident v tlustém střevě. To je neuvěřitelné. A my tady nemáme sebemenší tušení, co je naší hlavě státu. Jaká je jeho diagnóza. Copak je to předmětem státního tajemství? Zbláznili se?

Kde je podle vás ta hranice mezi právem prezidenta republiky na soukromí a tím, že by veřejnost měla být informována například o jeho zdravotním stavu?

Prezident ani náhodou nemá nárok na soukromí. On se dal všanc, on je nejvyšší úředník země, on je vrchní velitel ozbrojených sil, on je člověk, který musí žít v akváriu, kde na něj musí neustále všichni vidět. S tím musí počítat, když do té funkce jde. Jeho zdravotní stav je věcí veřejnou, protože je důležité, jestli je prezident schopen vykonávat svou funkci a jaké choroby má. Podívejme se na amerického prezidenta. Samozřejmě, že nějaký drobný nádor někde v tlustém střevě vůbec neohrožuje strategii jaderné politiky Spojených států. A přesto, když byl v narkóze, tak na hodinu a půl předal velení země, včetně jaderného kufříku, viceprezidentce Kamale Harrisové. Prostě prezident v demokratickém státě s tím musí počítat a jestli si chce hrát na soukromou osobu, tak v té funkci nemá co dělat. Ať dělá pošťáka nebo úředníka na berňáku.

Když se bavíme o zdravotním stavu prezidenta. Mohl byste podrobněji popsat, jak jste v podobných situacích postupovali v případě Václava Havla?

První klíčovou nemocí Václava Havla, která ta pravidla nastavila, byl karcinom plic, na který se přišlo v podstatě náhodou. Tehdy prezidentovi přetrvával zápal plic, rekonvalescence se vlekla a stále to nebylo v pořádku. V říjnu roku 1996 jsme byli na státní návštěvě zemí Jižní Ameriky, kde už byl podezřele popudlivý, což on nikdy nebyl. My jsme na něm pozorovali nějaké změny, ale ani on sám nevěděl, co mu je. V listopadu ho proto Dagmar, která s prezidentem tehdy ještě oficiálně nebyla, nechala v nemocnici Na Homolce pod krycím jménem šéfa ochranky vyšetřit. Udělali mu rentgen a druhý den s ním zašla za prof. Pavlem Pafkem, který řekl, že je to rakovina a musí se okamžitě operovat.

Druhý den se konala na Hradě porada, na které se rozhodlo, že prezident hned v pondělí nastoupí na kliniku v Londýnské ulici, a jakmile se zklidní zánět, půjde na operaci. Já si nepamatuju, že bych se musel Václava Havla ptát, zda můžeme o něčem informovat. To bylo tak jasné, že jsme o tom vůbec nemuseli mluvit.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Když byl po operaci ještě v narkóze, tak já už jsem s prof. Pafkem na tiskové konferenci vysvětloval, jak ten nádor vypadal, který lalok se odřízl a jak se postupovalo. Novináři a veřejnost to věděla dříve než pacient, který ještě spal. To bylo v roce 1996. My jsme teď v roce 2021 a hrajeme si tady na jakési období Brežněva, Andropova nebo Černěnka, kteří zemřeli a nikdo to ještě týden nevěděl. Je to neuvěřitelný krok zpět. Ale ten není jen v případě zdravotního stavu. Ten krok zpět pozorujeme prakticky ve všech oblastech výkonu funkce prezidenta republiky. Všechno, co Václav Havel vytvořil, tu laťku, kterou nastavil tak vysoko, tak se teď propadá vniveč. A bude trvat dlouhá léta, než to dáme do pořádku.

Kritici prezidenta Václava Havla na něj často útočí slovy, že byl alkoholik. Co byste jim vzkázal?

Ta domněnka, která panuje u určité části obyvatelstva, že prezident byl pijan, je absolutně nesmyslná. Já nemám důvod po tolika letech, co jsem odešel z Hradu, cokoli skrývat. Nevytvářím konstrukci nějakého boha Václava Havla. Já jsem s ním prožil více než deset let, více než čtyři tisíce dní. Já o tomto tématu můžu vyprávět desítky historek. Když si prezident dal k obědu malé pivo, tak ho cucal tak dlouho, že už nebylo k pití. On ho pocucával, protože mu bylo líto ho jen tak vrátit. Číšníci přišli už potřetí a říkali, že mu přinesou čerstvé, ale on jim říkal, že to dopije. Šli jsme na představení do Divadla Na zábradlí, seděli jsme v kavárně, kde jsme si povídali s herci, ředitelkou divadla a tak dále. Prezident si dal dvojku bílého, a když začínalo představení, tak Václav Havel vzal tu z poloviny nedopitou skleničku a říká servírce: „Prosím vás, schovejte mi to, já si to o přestávce dopiju.“

Samozřejmě jako každý chlap si i on dal jednou za čas dal panáka, skleničku vína nebo k obědu to malé pivo. Rozhodně jsem ho ale nikdy neviděl opilého. To jsou prostě hlouposti, které šíří jeho zavilí nepřátelé, kteří už nevědí, co všechno si na něj ještě vymyslet. Dal si panáka, dal si víno, dal si pivko, ale rozhodně ne nad normu průměrného občana této země.

V sobotu 18. prosince uběhlo deset let od smrti Václava Havla. Jak na něj vzpomínáte?

Hrozně těžko se mi o tom mluví. Většina lidí si myslí, že jsme byli zaměstnanci Kanceláře prezidenta republiky a Václav Havel byl náš šéf, tak jako je tomu dneska nebo bylo za Václava Klause. Ne, to bylo úplně něco jiného. My jsme toho člověka milovali. My jsme ho měli tak rádi, že jsme do té práce chodili s radostí. Byl to neuvěřitelně laskavý a milý člověk, který se ráno, když šel do práce, zastavil s uklízečkou a prohodil s ní pár slov. Když přišel ráno na poradu, tak nám nejdříve řekl, co se mu zdálo, co ho bolí a co měl včera k večeři nebo jestli se nepoškorpili s Dášou. Pak jsme teprve začali pracovat. Ten náš vztah byl velmi důvěrný. My jsme spolu taky prožili ty 4000 dní, prakticky 24 hodin v kuse. Lítali jsme jak utržený vagón, osmkrát jsme obletěli rovník. Navštívili jsme čtyřicet zemí světa. Neustále jsme byli spolu, většinou i při soukromém programu. My jsme Václava Havla brali jako součást své bytosti, jako součást své rodiny. A Kancelář prezidenta republiky byla vlastně taková velká rodina. To bylo tak přátelské. My jsme měli nejnižší platy ze všech centrálních orgánů státní správy, já jsem měl do poloviny devadesátých let 15 tisíc hrubého. Ale nám to vůbec nevadilo, protože my jsme tam chodili kvůli němu.

Takže vzpomínat na něj není jenom jako vzpomínat na nejkrásnější léta mého života. Na to, co všechno jsem prožil, co všechno jsme procestoval, že jsem se potkal a plácal po zádech se všemi americkými prezidenty, že jsem viděl všechny korunované hlavy a všechny kulturní osobnosti světa. Dalajlámu, papeže a já nevím koho všeho. Ale pro nás – jeho nejbližší spolupracovníky – bylo to nejcennější, že jsme byli v jeho blízkosti. Každý den jsme se těšili, že zase budeme s ním. Víte, když zemřel, tak nekrolog uveřejnily všechny světové deníky na prvních stranách. To už se nám nikdy v životě nestane. To proto, že Václav Havel byl světoobčan a svět věděl, že on se zajímá o prostého člověka i na druhém konci planety. A svět mu to oplácel tou vděčností, zájmem a respektem.

Co našemu státu dnes z osobnosti Václava Havla nejvíce chybí?

Ta jeho osobní laskavost, ta jeho nezměrná slušnost. Jeho debaty s politickými oponenty, to byla rozprava, při které se ani náhodou nikdy nesnížil k nějakým podpásovkám, dehonestacím, urážkám nebo zesměšňování protivníka. Už jsem to říkal několikrát, Václav Havel by se v přímé volbě nikdy nemohl stát prezidentem. Protože by právě v těch předvolebních debatách nemohl urážet protivníky a lhát, jako je to dneska běžné.

Petr Fiala (ODS / použito se souhlasem autora)

Pak nám chybí, řekněme, ta reprezentace toho státu. Já jsem věděl, že tak charismatická osobnost, kterou nám svět bude závidět, už asi na český prezidentský stolec nikdy neusedne. Ale očekával jsem, že tu laťku, kterou prezident Havel nastavil tak vysoko – v zahraniční politice, v prestiži naší země, v zájmu světové veřejnosti a politiků o náš stát – budou držet nebo se alespoň budou snažit k ní přiblížit. Václav Havel svými myšlenkami inspiroval světové státníky. Ti se zamýšleli nad tím, co řekl v projevu. Formovali podle něj své postoje a činy. Byl jakýmsi měřítkem slušnosti v politice. To všechno nám tady zoufale chybí. Nejde jen o můj osobní pocit, že jsme ztratili člověka, který nám tak hluboce vstoupil do duší. Ale tahle země přišla o nejvyšší hodnotu, která jí byla vložena do vínku, když v tom roce 1993 vznikla.

V roce 2023 budou prezidentské volby. Vidíte mezi zatím neoficiálními kandidáty nějaké jméno, které by se té laťce, kterou nastavil Václav Havel, mohlo přiblížit?

My samozřejmě všichni víme, že takto charismatické osobnosti, které nám svět záviděl, se rodí jenom revolucí. Jenom za klíčových historických událostí. Proč stály 18. prosince 2011 (úmrtí Václava Havla, poz. red.) tisíce lidí na Václavském náměstí a zapalovaly svíčky? Protože ti lidé věděli, že něco velkého končí. Je to tak, že se musíme smířit s tím, že prezidenty už nebudou lidé, které nám bude svět závidět. Budou to standardní úředníci. A my potřebujeme, aby se odkaz Václava Havla ve výkonu prezidentské funkce stále odrážel. Aby se odrážel v zahraniční politice, to naši zemi učinilo velkou. Aby člověk, který tam usedne, vrátil étos té funkci. Aby vrátil prestiž tomu úřadu, aby vrátil slušnost a principy. Nevidím mezi těmi kandidáty nikoho takového, u koho bych řekl, že je to on. Ale zatím jsou to jen dohady, kdo se bude o funkci prezidenta republiky ucházet.

Abychom nemluvili pouze o politice, změnila se nějak etiketa za dobu epidemie koronaviru?

Vůbec nic se nezměnilo. Já odmítám ty domněnky, že etiketa během covidu neexistuje, že roušky, rozestupy nebo zdravení loktem jsou její nové prvky. Etiketa je totiž něco, co se vytvářelo dlouhá staletí. To, že se lidé objímají, líbají se na přivítanou, podávají si ruku už od starého Říma, jsou principy, které se vytvářely samovolně. Nikdo to neřídil ani nenařizoval. To nikdo nevymyslel. Stejně jako jazyk. Jak se má mluvit také nenařídil nikdo shůry.

To, co prožíváme teď, je jakási nenormální doba, kdy nám zakazují chovat se těmi principy, které se vytvářely celá staletí. Zakazují nám to samozřejmě z dobrých důvodů a my tomu rozumíme. Že momentálně ta hygienická nařízení jsou vyššího řádu, než je pouhá etiketa. Ostatně zákonné normy jsou vždycky víc. Etiketa není vymahatelná, je to konvence. My jsme se dohodli, že žena bude kráčet po pravici, ale když půjde po levici, nikdo nás za to nepotrestá. Ale to, co se právě odehrává, nemá s etiketou nic společného. To je nařízení vlády, příkaz státních orgánů.

Víte, je to asi tak, jako když si zlomíme nohu. V tu chvíli se ocitneme v absolutně nenormální situaci. My rádi tančíme a pěstujeme turistiku, ale máme zlomenou nohu. Co se dá dělat, budeme tři týdny nebo měsíc zavřeni doma. Nebudeme tančit, nebudeme chodit na Sněžku, ale až se uzdravíme, tak proč bychom vše zase nedělali tak, jak to máme rádi. Takže až ta současná situace pomine – tohle bláznovství, které tady způsobuje nějaký virus – tak se opět vrátíme k tomu, že si budeme podávat ruce, objímat se, líbat se na přivítanou a že budeme zase spolu sdílet těsný prostor. Protože tak je to člověku vlastní. Takhle se to vytvořilo a je to lidská přirozenost. Některé projevy etikety jsou momentálně jenom přerušeny hygienickými předpisy, které jsou samozřejmě pochopitelné a my je ve vlastním zájmu a zájmu našich bližních samozřejmě dodržujeme. Nedá se nic dělat. Ale těším se, až to pomine.

Do jakýchsi zásad společenského chování i přesto přibývají některá nová pravidla. Například jak správně nosit roušky a respirátory, s čím je barevně kombinovat a podobně. Jak se na to díváte?

Vít Rakušan (STAN) (FORUM 24 / Аlеոа Spálеոská)

Já se tomu vzpírám. Všichni po mně chtějí, abych zformuloval nová pravidla etikety. To nejsou pravidla, to jsou státní nařízení. To přeci nevyvěrá z nějakého historického vývoje, že bychom měli nosit roušky. To nemá s etiketou nic společného. Já odmítám státní nařízení zabalit do nějakých pravidel etikety a tím jim dávat jakýsi vyšší význam.

Vzhledem k tomu, že tento rozhovor vydáváme 24. prosince, co byste našim čtenářům poradil ke Štědrému večeru? Co by se, z pohledu etikety, mělo dodržovat?

Myslím, že by stálo za to se nad tím večerem zamyslet. Už to, že se mě na to ptáte, svědčí o tom, že ten večer je něco mimořádného. Měli bychom si uvědomit, že je to nejkrásnější, nejromantičtější, nejtajuplnější, přímo pohádkový večer v roce. Vždyť vzpomeňme si na své dětství, jak jsme čekali na Ježíška, na zlaté prasátko, na dárky. To v nás zůstává celý život. A jestliže budeme stolovat s dětmi, tak my také chceme, aby ony také měly krásné štědrovečerní večeře. Aby si užívaly to kouzlo Vánoc nejenom tím, že se budou dívat na televizi, na Tři oříšky pro Popelku, ale tím, že si samy vytvoří tu krásnou pohádkovou atmosféru. Rodiče by na to měli myslet a měli by si říct, že tento den je úplně jiný než těch 364 ostatních.

Ta slavnostnost, kterou už vlastně symbolizujeme výzdobou, jmelím, vůní františku nebo purpury, stromečkem, by měla vyvrcholit tím, jak se oblékneme. Ten obrázek to dítě vidí celý život. Já vidím svého tatínka, když mi bylo šest, jak vstává v tom obleku s kravatou a jak pronáší přípitek. Maminka v šatech, namalovaná a učesaná, my děti jsme samozřejmě musely mít oblečené také něco slavnostnějšího. Nemohly jsme sedět u stolu v tom, v čem běháme po hřišti nebo v čem chodíme do školy nebo do školky.

Už to vytváří ten obraz. A Štědrý večer se skládá ze samých obrazů a to oblečení do toho patří. Mělo by být přiměřené a adekvátní. Chápu, jsou muži, kteří oblek nemají nebo už se do něj nevejdou. Každá rodina si to musí přizpůsobit podle svého. Nechci nikomu nařizovat, že musí usedat ke štědrovečerní večeři v kravatě, ale vzít si něco slavnostnějšího je opravdu namístě.

Totéž slavnostní tabule. Musí být krásně prostřeno, měli bychom opravdu prostřít tak, že se to vymyká té večeři, která byla včera a která bude příští týden. Příbory, talíře i sklenice by měly být upraveny a krásně vyleštěny. Měli bychom dát slavnostní ubrus, který by neměl být příliš vzorovaný, aby v něm nezanikaly jednotlivé součásti toho stolního inventáře. Večeře by měla začít přípitkem a proslovem toho nejváženějšího člena rodiny, který přivítá všechny zúčastněné u stolu, ocení, že jsme se opět po roce sešli pohromadě, zavzpomíná na ty, kteří už s námi u stolu sedět nemohou, popřeje zdraví a štěstí. Měl by to být dědeček, tatínek, může to být samozřejmě babička.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]