HISTORIE / Ohlušující řev esesmanů, štěkot psů, nářek žen a dětí. Skulinami v dřevěných stěnách ubikací pozorovali vězni v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau v záři mohutných reflektorů poslední scénu tragédie terezínského rodinného tábora. Téměř 3 800 československých mužů, žen i dětí bylo během ní hnáno vstříc útrobám plynových komor. 

„Zjednané hordy pochopů s pomocí klacků a pod dozorem esesmanů nakládaly muže, ženy, stařeny, starce a nakonec ty malé, krásné děti. Zhruba po osmdesáti na jednom autě byli všichni odváženi směrem ke krematoriu III, takže jejich osud byl jasný,“ vzpomínal na noc z 8. na 9. března 1944 jeden z vězňů, Alex Rosenstock, během frankfurtských osvětimských procesů v polovině šedesátých let. „Trvalo to přibližně až do desáté hodiny večerní. Pak se nad touto částí tábora rozhostilo zlověstné ticho.“

Ve skutečnosti však o největší hromadné vraždě československých občanů bylo rozhodnuto už dávno před tím – před šesti měsíci, na začátku září předchozího roku, kdy projeli hlavní bránou do Osvětimi-Birkenau ve dvou transportech z Terezína.

Zprvu se zdálo, že na ně v sekci označované nacisty jako BIIb čekají alespoň jakási „privilegia“. Nemuseli projít selekcí, nevyholili jim hlavy, děti přes den mohly pobývat na dětském bloku. Takzvaný Sonderbehandlung (česky „zvláštní zacházení“), zanesený v jejich evidenci zkratkou SB, jim ale ve skutečnosti vyměřoval pouhých šest měsíců života.

Rodinný tábor představoval především promyšlenou iluzi – nejen pro samotné vězně, ale i pro vnější svět, který neměl zahlédnout zrůdnou podobu nacistického vyhlazovacího systému. „Pokud by se Terezínem nadšení a skoro až trestuhodnou naivitou zaslepení představitelé Červeného kříže či jiné podobné organizace chtěli vydat ještě na další výlet, nabízela se možnost ukázat jim na příkladu českého rodinného tábora, že Osvětim není tím, co se o tomto místě s protiněmeckou zlobou v srdci rozšiřuje,“ podotýkají autoři knihy Útěky z pekla Roman Cílek a Miloslav Moulis.

Láska, která neměla šanci

I jistý SS-Rottenführer jménem Viktor Pestek si uvědomoval, že vězně z dalších transportů do rodinného tábora čeká stejný osud – smrt jen s několikaměsíčním odkladem, pokud ji nepředběhne hlad, nemoc či vyčerpání. V prostředí, kde lidský život neměl téměř žádnou cenu, mu však jeden z těch zmařených osudů přestal být lhostejný – osud židovské vězenkyně Renée Neumannové.

Dívka připutovala do Osvětimi z Terezína a Viktor Pestek propadl její mimořádné kráse. Zda Renée jeho city opětovala, není doloženo. Dozorce se však rozhodl, že stůj co stůj pomůže nejen jí, ale i její nemocné matce. Právě jeho zásluhou se Renée stala písařkou a její matka Eda se zase dostala do osvětimské „nemocnice“.

Žádné místo v Osvětimi ale nebylo ušetřeno hrozby smrti. Pestek si proto brzy uvědomil, že pokud chce obě ženy skutečně zachránit, bude muset udělat něco mnohem odvážnějšího. Začal spřádat plán – uteče, opatří vězenkyním falešné doklady a propašuje je na svobodu. Nápad to byl tak nebezpečný a riskantní, že jeho odhalení by pro něj samotného mělo fatální následky. To jej ale neodradilo.

Sotva dvacetiletý rumunský Němec podle svědectví vězňů neoplýval brutalitou a nenávistí, jako většina jeho kolegů, dokonce si vysloužil přezdívku Panenka nebo také Miláček. Vězni Vítězslavu Ledererovi se později svěřil, že coby sedmnáctiletý dobrovolník vstoupil do Waffen-SS a byl nasazen k vyčišťovacím operacím na obsazeném sovětském území. Postřelili jej a když jej zraněného v lese našel jeden ze sovětských partyzánů, slitoval se nad jeho mládím a nezabil ho. 

„Byl jsem nucen chovat se jako hromadný vrah a přitom mně, vrahovi, daroval život sovětský partyzán,“ vzpomínal podle Lederera později. Dalšímu z vězňů, Alfrédu Wetzlerovi, se zase údajně svěřil: „Nenávidím sám sebe za to, že se musím dívat na to, jak jsou zabíjeny ženy a děti. Chtěl bych něco udělat, abych zapomněl na zápach páleného lidského masa a mohl se cítit trochu čistší.“

Věřit esesákovi? Co jiného mi zbývá

Aby jeho plán na záchranu obou žen mohl fungovat, potřeboval někoho, kdo v pro něj neznámém prostředí připraví podmínky pro jejich ukrytí, ať už na polském nebo protektorátním území. Oslovení vězni mu však nevěřili. Nebylo by to poprvé, kdyby se je esesák pokoušel vtáhnout do léčky a následně je krutě potrestal. Odmítli ho i Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler, jejichž vlastní útěk v dubnu téhož roku vejde do dějin a jejich svědectví o hrůzách Osvětimi se stane jedním z nejdůležitějších dokumentů celého 20. století.

Po několika nezdarech Pestek nakonec narazil na vězně Vítězslava Lederera, „muže již čtyřicetiletého, zkušeného a životem odzkoušeného, v jehož niterné výbavě byla nesporně i řádná porce smyslu pro hazard,“ jak podotýkají Cílek a Moulis. A ten souhlasil. Když se ho Pestek zeptal, zda mu tedy věří, Lederer dle svých slov pokrčil rameny: „Co jiného mi zbývá?“

Pestek připravil vše potřebné. Sehnal Ledererovi esesáckou uniformu, jízdní kolo i aktuální heslo pro průchod strážními liniemi. Ze skladu cenností po zavražděných vězních vzal také nějaké šperky a peníze, které měly posloužit po útěku.

Zprvu šlo vše podle plánu. „Ve smluvenou hodinu zablikalo z okna strážní boudy SS u brány do rodinného tábora třikrát červené světlo. V ten okamžik jsem vyšel z čistírny v uniformě SS-Scharführera se stříbrnou stuhou „Sonderdienst“ a vzal si připravené kolo,“ vzpomínal na osudnou noc 5. dubna 1944 Lederer.

„S rukou zvedlou k hitlerovskému pozdravu jsem projel bránou rodinného tábora, kterou mi otevřel Pestek. Ten pak zahlásil nástup na dovolenou. Počkal jsem na něj a společně jsme prošli kordóny a další branou. Heslo „Tintenfass“ nám otevřelo závoru. Ve 20:30 jsme dorazili k nedaleké železniční stanici Auschwitz a jentaktak jsme stihli naskočit do odjíždějícího spěšného vlaku.“

Útěkem z Birkenau však jejich riskantní výprava teprve začínala. V Praze prodali část šperků a dalších cenností z osvětimského skladu, obstarali civilní šaty a začali shánět falešné doklady pro Renée i její matku. Oba muži se poté pohybovali mezi Prahou, Plzní a dalšími místy protektorátu, přičemž jim zřejmě pomáhaly Ledererovy kontakty z jeho předchozí odbojové činnosti.

Hrůzy, kterým se ostatní zdráhali věřit

Lederer však toužil zachránit více lidských osudů. Ještě v polovině dubna 1944 se mu podařilo tajně proniknout do Terezína. „Z jeho úst jsem se tehdy doslova poprvé a se všemi hrůznými detaily dověděl, co se děje s transporty, které odjížděly z Terezína do Osvětimi a pravděpodobně i na jiná místa masového vyhlazování,“ vypověděl po válce velitel terezínských vězeňských hasičů Leo Holzer.

Jenže předseda rady starších Paul Eppstein a další činovníci Holzera zapřísahali, aby mlčel. „Nikdo si neuměl představit, co by se stalo, kdyby se tyto děsivé zprávy dostaly mezi terezínské vězně. Snad by tím i hrozila katastrofa pro těch téměř pětatřicet tisíc obyvatel a nedalo by se vyloučit, že by nacisté sáhli k vyvraždění celého ghetta,“ vysvětloval Holzer s tím, že strašné tajemství nakonec zachoval.

Viktor Pestek se mezitím soustředil na záchranu milované dívky a její matky. Jestliže jeho útěk z Osvětimi byl nebezpečný a odvážný, plán vrátit se zpět do přísně střeženého vyhlazovacího tábora už podle historiků hraničil s šílenstvím. „Plán na záchranu Renée a její matky měl křečovitou podobu a byl zřejmě postaven na zcela mylných odhadech,“ podotýkají Roman Cílek a Miloslav Moulis. A jako takový byl od počátku odsouzen k nezdaru.

Esesák spoléhal na svou znalost postupů gestapa z Katovic, které při vyšetřování vězňů z Osvětimi obvykle posílalo do tábora automobil s řidičem a důstojníkem, aby si vyzvedli vyslýchaného vězně. Jednu z těch rolí měl sehrát právě Lederer.

Co se přesně na jaře roku 1944 pokazilo, není dodnes jisté. V Ledererových poválečných výpovědích podle historiků existují rozpory, které znesnadňují rekonstrukci těchto dramatických událostí. Doložené je pouze to, že Viktor Pestek pronikl do rozestavěné části tábora v Birkenau, přezdívané Mexiko, kde se ukrýval – se dvěma zbraněmi a dvěma uniformami. Zda se s ním Lederer skutečně pokusil do Osvětimi vrátit, tak není jisté. Ať už tomu bylo jakkoli, hněvu a pomstě nacistů unikl. Na rozdíl od Pesteka.

Svou milou už nespatřil

Ať už prozrazením či nešťastnou náhodou, jeho úkryt byl odhalen a skupina esesmanů pod vedením SS-Rottenführera Stefana Baretzkého jej zatkla. Viktora Pesteka čekaly nekonečné týdny plné krutých výslechů a týrání, aniž by prozradil jména těch, kteří mu v protektorátu poskytovali pomoc a přístřeší. Katovický stanný soud SS a policie, který zasedal přímo v Osvětimi, nad ním vynesl rozsudek – za napomáhání vězňům a dezerci byl odsouzen k trestu smrti. Popravčí výstřel zazněl 8. října roku 1944.

Pestek zemřel, aniž by svou milou ještě byť jen zahlédl, aniž by se mu podařilo ji z osvětimského pekla vymanit. Přesto Renée i její matce pomohl, když jim ještě před tím zařídil alespoň o trochu lepší podmínky pro přežití. A možná i díky němu se obě ženy následujícího roku dočkaly osvobození tábora a konce války. Renée se později provdala za Američana Josepha Chaima Zimbera a s matkou za ním odešla do Spojených států, některé prameny uvádějí, že později žila také v Austrálii.

Celá má rodina byla nacisty vyvražděna, proč bych se tedy měl vzdát boje?

A Vítězslav Lederer? „Nemám co ztratit, jen holý život. Celá má rodina byla již nacisty vyvražděna, a proč bych se tedy měl vzdát boje a přijít do osvobozené vlasti až po jeho skončení?“ řekl údajně svému známému v Plzni.

Přes Prahu a Zbraslav se mu s pomocí odbojářů podařilo opatřit falešnou identitu a dostat se až do Kostnice u Bodamského jezera, jen několik kilometrů od švýcarských hranic. Právě odtud se pokusil skrze prostředníky odeslat Mezinárodnímu výboru Červeného kříže podrobnou zprávu o Osvětimi a Terezíně.

Historik Miroslav Kárný však roku 1997 zjistil, že žádná taková zpráva bohužel do Švýcarska nedoputovala. „Překročení německo-švýcarské hranice považoval za útěk z fronty, za dezerci, proto se vrátil. Nicméně v konkrétní situaci bylo jeho rozhodnutí z Kostnice chybné, motivované Ledererovým pojetím statečnosti, ale přesto chybné,“ míní.

Místo do Švýcarska tak zamířil zpět do své okupované vlasti a pokračoval v odboji, později se zapojil i do partyzánské činnosti na moravsko-slovenském pomezí. A přežil. Ani po konci druhé světové války se však nepřestal snažit, aby se na zlo Osvětimi a nacismu nikdy nezapomnělo. Poslední přednášku na toto téma přednesl v květnu roku 1972 ve Zbraslavi, v místě, kde se na počátku války zapojil do odbojového hnutí – ještě předtím, než jej zatklo gestapo a odsoudilo k živoření na místě zvaném Osvětim.