Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Čtu, a říkám si: Jak je možné, že někdo ze středověku píše na internet? Vždyť neměli elektřinu! „Tento web se snaží pomoci těm, kteří pociťují přitažlivost ke stejnému pohlaví a chtějí to změnit. Snaží se jim ukázat možnosti terapie a poskytnout jim aktuální informace a kontakty, kde a jak mohou nalézt pomoc.“ Copak je to zase za hloupost, povzdechl jsem si smutně. Ale ona to není jen hloupost, ono je to zlo.
Vedlejším sdělením webu o „léčbě“ homosexuality je, že by se svou homosexualitou měli homosexuálové něco dělat, že jejich orientace představuje nějakou „vinu“. Vzhledem k tomu, že homosexualita je vrozená, je „vina“ homosexuálů a jejich léčba stejně nesmyslná, jako by bylo vytváření pocitů viny a léčba zrzavých.
V postmoderní realitě a na internetu je při nalezení něčeho bizarního vždy problém rozlišit, zda se jedná o recesi, trolling, nebo zda autor myslí své výroky vážně. Podobný pocit jsem měl při četbě textu na serveru homosexualita.cz.
„Egodystonní přístup pak spočívá v tom, že jedinec své prožívání, pocity a chování vnitřně nepřijímá, nepovažuje tyto projevy za součást své identity, a vnitřně se od nich distancuje. To zpravidla znamená, že by si přál, aby jeho sexuální orientace byla jiná, nebo považuje svou orientaci za vadu či nemoc, jejíž projevy neprožívá jako projevy vlastní vůle, popřípadě si svou orientaci vůbec nepřiznává. Drtivá většina homosexuálních jedinců zastává egodystonní přístup ke své homosexualitě a nesouhlasí se svou orientací a skrývají ji. Nikdo z nich, především zpočátku, když si svou sexuální orientaci uvědomí, není rád, že ho přitahují jedinci stejného pohlaví.“
Přečetl jsem si tyto řádky, a zrozpačitěl. Ony totiž zcela zásadně odporují mé celoživotní zkušenosti. Patřím ke generaci, která si – na protest proti našim homofobním rodičům – kladla za čest mít mezi přáteli alespoň jednoho homosexuála. Navíc jsem pubertu trávil v divadelním prostředí, kde je odnepaměti homosexuálů jak naseto. A v životě jsem neviděl homosexuála, který by se svou homosexualitou nebyl naprosto spokojen a který by chtěl něco měnit. Poznal jsem řadu gayů z vesnic či malých měst, kteří – protože v tom prostředí byli ostrakizováni – přesídlili do Prahy. Ale ani mezi těmito lidmi jsem nepoznal nikoho, kdo by nebyl se svou homosexualitou spokojen.
Přesto jsem se na serveru dočetl: „LGBT organizace ale působí a tlačí na homosexuály a celou společnost, aby zastávali jako jediný možný egosyntonní přístup. To znamená, aby homosexuální jedinci svou orientaci přijali, ztotožnili se s ní a byli na ni hrdí. Pokud se někdo rozhodne pro léčbu homosexuality nebo ji propaguje, ocitne se pod silným tlakem těchto organizací, je znevažován a zastrašován. Tyto kruhy nedokážou přijmout, že homosexualita je léčitelná a pokouší se za každou cenu zabránit léčbě, která by vedla ke změně. Homosexualitu je možné překonat a jsou terapeuti, kteří pomáhají lidem, aby to dokázali.“
V realitě je to jinak! Homosexualita byla sice ze seznamu nemocí vyloučena divným způsobem – hlasováním členů americké psychiatrické asociace – ale mezi nemoci skutečně nepatří, protože homosexuálové svou odlišností nijak netrpí a nechtěli by s heterosexuály měnit. Ostatně pro nás mají i trochu hanlivé označení – heteráci. A nedívají se na nás se závistí jako chromí na zdravé, ale spíše s laskavým soucitem. Homosexuálové nás heterosexuály tak trochu shovívavě považují za staromódní konzervy, které ještě nepřišly na to, co je opravdu fajn. A najednou se objeví iniciativa, která by je chtěla „léčit“. I když sami autoři té terapie píšou: „Je obtížné prokázat účinnost této terapie, protože je velmi náročná a mnoho lidí ji proto opustí a nedokončí. Mimo jiné terapeuti, kteří se jí zaobírají, nemají možnost vědecky publikovat své výsledky. U osob, které léčbu dokončí, je úspěch velmi vysoký. Přitažlivost ke stejnému pohlaví sice nemusí úplně vymizet, ale sníží se na velmi dobře kontrolovatelnou úroveň, která u těchto osob nevytváří problémy, a dokážou vést normální heterosexuální život.“
O normální heterosexuální život gayové nestojí
Z vlastní sociální bubliny vím, že řada homosexuálů by brala výzvu k nějaké „léčbě“ své homosexuality jako osobní urážku. A ze školy vím, že předělat sexuální orientaci není možné. Co na iniciativu „léčby“ homosexuálů říká lékařská věda?
„Od konce 40. let 20. století byly rozličné snahy „léčit“ homosexualitu. Často byly spojeny i s činností různých náboženských sekt a jejich aktivitami. Zkoušeny rozličné techniky včetně behaviorální terapie (např. elektrické bolestivé rány do genitálu při expozici obrázku stejného pohlaví apod.), ale veškeré pokusy o změnu sexuální orientace se ukázaly být neúspěšnými a vedly často k poškození jedince takové „terapii“ vystaveného. Najmě pak psychické důsledky byly zhusta závažné. Proto byly v řadě zemí přijaty zákony, které činí podobné snahy trestnými (recentně tento zákon přijat v Kanadě). Bohužel, podobná legislativa u nás i na Slovensku chybí, takže mají prostor podobní léčitelé. Z lékařského hlediska mohu gaye a lesby jen varovat před jejich podivnými „terapiemi“. Sexuální orientaci změnit nelze, ale lze i tak – jako lesba či gay – prožít plný a šťastný život včetně párového soužití,“ říká MUDr. Ondřej Trojan, Ph.D., FECSM, psychiatrie, sexuologie; soudní znalec.
Ach ti nevyoutovaní!
Léčba homosexuality je sice – dle slov dr. Trojana – nemožná a neetická, a podle mých zkušeností o tu léčbu gayové nestojí. Ale – od samotných gayů – jsem pochytil hlášku: „Ty nevyoutovaný jsou vždycky nejhorší.“ A ve světle tohoto výroku jsem se na text ze serveru homosexualita.cz podíval ještě jednou: „Drtivá většina homosexuálních jedinců zastává egodystonní přístup ke své homosexualitě a nesouhlasí se svou orientací a skrývají ji. … Homosexualitu je možné překonat.“
Jsem freudián, a tak za masivními obranami většinou vidím skryté hlubinné příčiny. Proto by mě strašně zajímaly výsledky falografického testu správců a zakladatelů serveru. Přestože se nikdy v historii neobjevila žádná skupina gayů bažících po „léčbě“ homosexuality, server ji prosazuje. A přestože homosexuálové nemívají potřebu svou orientaci nějak překonávat, autor textu na serveru ujišťuje, že to jde. A já bych strašně chtěl vědět, zda platí to nejjednodušší vysvětlení, které mne napadlo: Že autor těch řádků je nevyoutovaný homosexuál, kterému maloměšťácké předsudky brání svou orientaci přiznat. A on – protože si na to sám netroufne – by z té přitažlivosti ke stejnému pohlaví chtěl léčit celý svět. Logika „Když nemůžu já, ať nesmí nikdo!“
A tak prosím pražskou gay komunitu: Pozvěte autora textů ze serveru homosexualita.cz někam do gayklubu a vysvětlete mu tam, že v roce 2022 není třeba marně proti homosexualitě bojovat – že se stačí vyoutovat.
