Představa Juditina mostu na obraze malíře Lubomíra Herce. FOTO: Wikimedia Commons / Hooolis / CC BY-SA 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / Hooolis / CC BY-SA 4.0
HISTORIE / „Jako by padla koruna království, když rozpadl se most…“ líčí kronikář František Pražský zkázu kamenné stavby tyčící se nad pražskou hladinou Vltavy. Poboření Juditina mostu na sklonku zimy 1342 se však stalo pouhou předzvěstí katastrofy, která o pár měsíců později ochromila české království i další země střední Evropy.
Velké vody na sklonku zimy či na počátku jara nebývaly ničím výjimečným. Po tuhých mrazech přicházela obleva, sníh a led se dávaly do pohybu a hladiny potoků i řek stoupaly. Roku 1342 však nejen Vltava vystoupila z břehů s takovou silou, že předčila vše, na co byli lidé po generace zvyklí.
Mrazy té zimy svíraly českou krajinu celé týdny, sněhu přibývalo. Když se na počátku února konečně oteplilo, přišly vydatné deště. Hluboce promrzlá půda jejich nápor nedokázala pojmout. Voda se dala do pohybu. Řeky se bouřily a vystupovaly z břehů, tající led se lámal a proudy smetly vše, co jim stálo v cestě – obydlí, majetky i lidské životy.
Ledové kry dorážely i na Juditin most – středověkou chloubu Prahy, první kamenný most v Čechách a jeden z nejstarších kamenných mostů severně od Alp. Když se v letech 1159 až 1172 začal zvedat nad Vltavou z podnětu krále Vladislava II., šlo o odvážný a na svou dobu mimořádně vyspělý stavební počin.
Inspirací se patrně staly kamenné mosty v Itálii a nelze vyloučit, že odtud pocházeli i stavitelé. Dvacet oblouků, rozprostřených v délce více než půl kilometru, spojilo oba vltavské břehy pevnou konstrukcí o šířce téměř sedm metrů.
„Hle, druhá naše Judito, nejslavnější a nejjasnější česká královno, Vaše skutky ukazují, jak jste moudrá, ušlechtilá a přičinlivá, totiž rozličné výzdoby klášterů, podpory kněží a chudých poddaných, a když již pominu jiné nesčetné činy, hlásají je zbudování kláštera v Teplicích, a co nad všechno toto vyniká, císařské dílo Pražského mostu,“ velebí českou královnu Letopis Vincencia, kanovníka pražského kostela. Právě Vladislavova manželka zřejmě na stavbu dohlížela během králových cest do ciziny a nový most se následně pyšnil jejím jménem.
Kámen proti vodě
Pražané i poutníci a obchodníci zdaleka mohli tuto mimořádnou stavbu obdivovat po téměř sto sedmdesát let. Juditin most umožňoval bezpečný a celoroční přechod z jednoho břehu Vltavy na druhý a stal se významnou komunikační spojnicí i obchodní tepnou města. Od poloviny 13. století jej spravoval řád křižovníků, kteří zde vybírali mýto.
Nejednou však musel most čelit přírodnímu živlu. Podle kronikářů jej povodeň roku 1272 „ponechala zničeným“. Řád křižovníků neměl prostředky na obnovu, a král Přemysl Otakar II. jim proto povolil pořádat po Čechách sbírky na jeho opravu. Definitivní ortel nad mostem však vynesla až povodeň roku 1342.
Kusy ledových ker narážely do kamenných pilířů, oblouky se bortily. Kamenná konstrukce síle ledu a vody nakonec podlehla a její části pohltila řeka. Když voda opadla, naskytl se Pražanům smutný pohled – most byl natolik zničen, že se už plné obnovy nikdy nedočkal. Pouze dřevěné trámy a lešení jej provizorně vyspravily do roku 1402, kdy byl dokončen jeho nástupce, vyšší a pevnější kamenný most. Most, teprve od druhé poloviny 19. století nazývaný Karlův, se stal jedním z nejvýraznějších symbolů Prahy i českých dějin a každoročně přiláká více než 12,5 milionu návštěvníků z celého světa.
Trápení nebralo konce
Voda onoho roku 1342 však ještě neřekla poslední slovo. Po vlhkém a chladném jaru, kdy mrazy doznívaly až do poloviny března, přišlo horké a suché léto. Půda na povrchu ztvrdla a vytvořila nepropustnou krustu. Když v druhé polovině července udeřily další mohutné deště, voda se neměla kam vsáknout. Kolem svátku svaté Máří Magdalény, 22. července, se řeky znovu vylily z břehů.
„Může tu existovat vazba mezi první a druhou povodní, kdy i vzhledem k déletrvajícímu mrazivému období mohlo být v létě území ještě nasyceno a další významné srážky nepobralo,“ podotýká hydrolog Jan Daňhelka ve své knize Vybrané kapitoly z historie povodní a hydrologické služby na území ČR. Zatímco únorová povodeň zasáhla především povodí Vltavy a následně Labe, červencová vlna postihla zejména povodí Labe.
Rýn, Dunaj, Mohan, Labe i Vltava. Mohutné toky zaplavily rozsáhlá území od dnešního Německa přes české země až po Rakousko a severní Itálii. Braly domy, mlýny, kostely, hradby měst i mosty. Ničivou sílu vody pocítili obyvatelé Mohuče, Frankfurtu nad Mohanem, Řezna, Pasova, Vídně i dalších měst. Ve Würzburgu byla stržena tehdy proslulá Kamenná brána, v Kolíně nad Rýnem se podle dobových svědectví dalo přeplout přes městské hradby na loďce. Hladiny řek dosáhly hodnot, které podle moderních odhadů překonaly i ničivé povodně roku 2002.
Trpěla krajina i lidé. Přesný počet obětí neznáme, jen v oblasti Dunaje se hovoří o šesti tisících mrtvých. Voda zároveň během několika dnů odplavila více než 13 miliard tun úrodné půdy, což je množství, které by se za běžných podmínek ztrácelo po tisíce let. Na mnoha místech vznikly hluboké erozní rýhy a sesuvy půdy, jejichž stopy jsou patrné dodnes.
Trvalo prý celé týdny, než voda opadla. Místo úlevy však na mnoha místech propukl hladomor – řeky pohltily veškerou úrodu, poničená pole zůstala dlouho neúrodná. Následující léta navíc byla chladná a vlhká, zemědělská produkce prudce poklesla.
Následky katastrofy ovlivnily celé generace. Zasažené země se z ní nestačily vzpamatovat a už na Evropu dopadla další rána – tentokrát morová. Smrtící epidemie zachvátila okolo roku 1348 celý kontinent a zahubila asi třetinu jeho obyvatel. Zda k řádění takzvané Černé smrti nepřímo přispěla Magdalénská povodeň a oslabení populace následným hladomorem, zůstává předmětem debat historiků.
