Bohumil Doležal FOTO: Lenka Smětáková / se souhlasem
FOTO: Lenka Smětáková / se souhlasem
Už deset let vytváří nezisková organizace Art for good, Nový život výstav na webovém portálu artforgood.cz prostor k zamyšlení nad důležitými událostmi především v oblasti výtvarného umění. Nyní poskytli prostor časopisu Tvář, tak, jak vycházel v letech 1964-5 a 1968-9 (a byl v té době komunistickým režimem dvakrát zakázán). K dispozici na webovém portálu artforgood.cz jsou nyní všechna čísla časopisu. Deník FORUM 24 oslovil publicistu Bohumila Doležala, aby se při této příležitosti podělil o své vzpomínky na časopis Tvář, na osobnosti, které do něj přispívaly, i na to, proč tak vadil komunistům.
Časopis Tvář se stal místem, kde se sešla poměrně neuvěřitelná sestava osobností, jež výrazně ovlivnily jak český intelektuální a kulturní život, tak i českou politiku. Tváří prošli dva pozdější čeští prezidenti, několik pozdějších poslanců a jeden ministr. Osobnosti Tváře se také výrazně podílely na utváření protikomunistické opozice. Jak se to vlastně stalo, že byl poměrně malý kulturní měsíčník takovým magnetem pro mimořádné lidi?
Otázka je spíš, jak se stalo, že lidé, kteří se ve Tváři angažovali, později více či méně významně veřejně působili. Obávám se, že jako účastník toho dění nejsem úplně kompetentní ji zodpovídat. Řekl bych jen sám za sebe, že většina z nich (z nás) považovala situaci v společnosti za nesnesitelnou a měla potřebu s ní něco dělat. A Tvář byla dobrá škola.
Kdo patřil k jádru redakční skupiny?
Nerad bych někomu ukřivdil. Vezmu to podle abecedy. Z lidí, kteří se činně podíleli na přípravě časopisu, bych jmenoval z „první“ Tváře kromě šéfredaktora Nedvěda ještě Antonína Hartmana, Václava Havla, Zbyňka Hejdu, Ladislava Hejdánka, Jana Lopatku, Emanuela Mandlera, Jiřího Němce, Andreje Stankoviče, Marii Šolleovou, Karla Štindla. A sebe taky, dodávám neskromně. Do druhé přibyli ještě Bohuslav Blažek, Ladislav Dvořák, Václav Klaus a Josef Vylěťal. Řeč je o jádru, a to podle toho, jak to vidím já.
Na Tváři mě již jako knihovníka v Klementinu, kde jsem krátce před Listopadem svázaná vydání časopisu pečlivě pročítal, zcela fascinovalo, že v něm na rozdíl od jiných tehdejších médií nebyla ani stopa marxismu. Jak se to vlastně podařilo? V tehdejší době ještě platil marxismus za moderní myšlenkový směr, k němuž se hlásili i intelektuálové, kteří nebyli přímo spojení s totalitní mocí.
Tohle se těžko popisuje. To, co bylo v Táboru Míru a Socialismu (rozuměj Ruské bolševické koloniální říši) jakési oficiální náboženství, byl upravený marxismus („marxismus-leninismus“). Ale ani marxismus sám o sobě už tenkrát nikoho moc nepřitahoval. Řada papalášů se současně hlásila k „socialismu“ (nikdo přesně nevěděl, co to vlastně je) a kritizovala ho. Brali jsme to tak, že nepreferujeme žádnou ideologii a že to tak taky má být (je to záležitost každého jedince a je třeba být kritický). Shodou okolností kupodivu nikdo z nás marxistou nebyl. Pro mě osobně to bylo velmi málo atraktivní a určitě jsem ve Tváři nebyl sám.
Lze mluvit o koncepčním redakčním programu časopisu Tvář, který jste si v redakci výslovně stanovili? Lze ho nějak stručně vyjádřit?
Žádný sepsaný program jsme neměli. Šlo nám o to, že v oblasti kultury a ideologie je třeba odbourat tabu, nastavená bolševickým pseudonáboženstvím, a brát problémy této oblasti věcně a kriticky . Což fakticky znamenalo návrat tam, kde jsme byli naposled, (dejme tomu) do třicátých let minulého století. Na tomhle jsme se nemuseli nějak složitě domlouvat, shoda se povedla sama od sebe. Samozřejmě bylo nutné to kultivovat. Ale to kultivování bylo víceméně spontánní. „Za pochodu a v boji,“ obrazně řečeno.
Kdo vlastně oslovil Václava Havla, aby se ujal pozice předsedy redakční rady, a jakou s ním redakce měla spolupráci?
Funkce předsedy redakční rady vznikla až při obnově Tváře v roce 1968. Někdy na přelomu roku 1964 a 1965, jak se aspoň já pamatuji, se sešlo s Havlem pár lidí z Tváře vlastně neorganizovaně u stolu v klubu Svazu spisovatelů na Národní, a ukázalo se, že v základních věcech se bez problému shodneme. Nabídka členství v Redakční radě Tváře a jeho přijetí té nabídky byla pak už ryzí formalita. V základní věci nám šlo o jedno a totéž.
Jaká byla pozice Emanuela Mandlera? Podle Havlových vzpomínek v Dálkovém výslechu Karla Hvížďaly byl jakýmsi hybatelem dění v Tváři, na což Havel nevzpomíná právě v dobrém.
Pokud se pamatuji, to, co Havel řekl Hvíždalovi v Dálkovém výslechu, má vlastně dvě části. Jednak docela pěkné vysvětlení toho, oč Tváři šlo, a jednak podle mého názoru přeexponovaný obraz „fungování“ redakční rady, která se podle Havla aspoň v něčem příliš nelišila od komunistického politbyra. Dívám se na to dnes z časového odstupu, a proto bych chtěl říci jen to, že v poměrně napjaté situaci roku 1965 se určité problémy vyhrocovaly skoro samy od sebe, hlavně ty, co se týkaly podstaty věci. Příklad: V létě přišel Ústřední výbor SČSS na popud ideologického oddělení s rozhodnutím, že je třeba vyměnit šéfredaktora Tváře Nedvěda a že v redakční radě nesmí nadále být tři lidé – Emanuel Mandler, Jiří Němec a Ladislav Hejdánek. Když jsme o tom na redakční radě neformálně mluvili, Havel poznamenal, že se teď musíme snažit, aby v ní zůstalo co nejvíc „našich“ lidí. Nemyslel to nejspíš nijak zle. To by ovšem znamenalo potichu akceptovat vyhození Nedvěda, Mandlera, Němce a Hejdánka (všichni byli té naší debatě přítomni). Přitom Mandler měl za sebou zkušenost z redakční rady historického časopisu Dějiny a současnost, která nakonec podobný zásah do vedení časopisu spolkla (přes jeho protesty). Reagoval proto dost emfaticky tím, že je vyloučeno, abychom přistoupili na jakékoli kupčení o místa ve vedení časopisu. Věcně měl úplně pravdu, to zásadní, co pak Tvář udělala, bylo, že jakýkoli administrativní zásah do obsazení funkcí v časopise odmítla: pokud to uděláte, odejdeme všichni (a zorganizovali jsme dosti okázalou protestní podpisovou akci, myslím, že od února 1948 tady nic takového nebylo). Na druhou stranu, mně tenkrát to Mandlerova vyjádření připadalo trochu citově přeexponované (bylo však pochopitelné, navíc nikdo proti odmítnutí svazových požadavků neoponoval, ani Havel ne, naopak, sám se pak účinně podílel na sbírání protestních popisů). Jenže Havel byl zjevně dotčen, ačkoli nic neřekl. Odtud asi jeho pocit, že je ve Tváři manipulován.
Přitom šlo o zcela zásadní věc. To, že jsme požadavky SČSS jednomyslně odmítli, bylo správné a dále, jsou situace, kdy je velmi obtížné taktizovat a zachovávat salonní kulturu. A taky se nedá říci, že by se např. ta záležitost dala charakterizovat jako střetnutí svobodomyslného muže se stalinistickými manýrami.
Mandler se projevil později jako výrazná osobnost jak v opozici, tak v oblasti politického myšlení. Založili jste spolu Demokratickou iniciativu, jež se dost lišila od duchu Charty 77. Projevoval se Mandler politicky již v redakci Tváře? Jestli ano, jak to na vás ostatní působilo? Byli jste již tehdy politicky orientovaní lidé?
Odpověď je jednoduchá: všichni ve Tváři jsme byli vlastně politicky orientovaní lidé. Tenkrát to jinak nešlo. Žili jsme všichni v situaci odporné nesvobody, kterou dost lidí považovalo jen za nepovedenou svobodu, již je třeba trošku opravit. Nám šlo o to, jak situaci zcela zásadně uvést do normálu. V té době tomu bylo možné napomoci jen tou cestou, že se začne se spravováním v kultuře. Tu už režim neměl sílu držet.
Mandler se projevoval v redakci Tváře politicky, protože „normalizace“ (v dobrém slova smyslu) kultury byla tehdy zásadní politická věc. A v tom jsme byli všichni srozuměni. I s Havlem, ovšem. S Demokratickou iniciativou to nemá moc společného, to byla v mnoha ohledech jiná iniciativa v jiné době a s jinými lidmi. Ale bez Tváře by nebyla vznikla, život je složitý.
Jaké konkrétní motivy vedly ideologické oddělení ÚV KSČ k nátlaku na redakci Tváře? Kdesi jsem četl, že vám třeba vyčítali katolické tendence, což mi připadalo dost bizarní. Co tedy vládnoucí pohlaváři KSČ Tváři vyčítali, co jim tolik vadilo?
„Katolictví“ byl argument, u nějž se (ze strany bolševických papalášů) předpokládalo , že „jiráskovsky“ orientovaná veřejnost zareaguje citlivě a nenávistně. Podobně jako v případě „nemravnosti“ některých Hrabalových textů. Byla to cílená ideologická špinavost. Pokud jde o náboženskou orientaci, považovali jsme různost za přirozenou. Např. Jiří Němec byl katolík, Ladislav Hejdánek evangelík, Emanuel Mandler se nábožensky neprofiloval. S náboženskou orientací to bylo u mladých lidí někdy složité, např. já jsem vyrostl v prostředí, které bylo jednoznačně orientováno na jednu malou reformovanou církev, ale rodiče z ní ještě v mém dětství odešli. (Přesto ve mně z toho něco naštěstí zbylo.) Když Tvář zakazovali, prohlásil prý Antonín Novotný na schůzi politbyra: Sešli se tam jeden katolík (Němec), jeden evangelík (Hejdánek) a jeden žid (Mandler; od Novotného čirý antisemitismus).
To se ovšem týkalo „první“ Tváře z r. 1965 a veřejně s tím nikdo moc nehauzíroval. Naopak, „katolické“ kulisy jako módní ozdoba se staly apartním „zakázaným ovocem“ (např. v „Sešitech pro mladou literaturu“, které vznikly na troskách Tváře). A najednou to nikomu až tak moc nevadilo. A v roce 1968-9 už to nebyl vůbec žádný problém. Zato předtím jako potom byla problém zcela obecně orientace na tradice; tradice, které se u nás ustavily během naší tisícileté historie, a naše sounáležitost s těmi, co se k nim ve světě hlásí (křesťanství s těmi tradicemi souvisí, resp. je jejich podstatnou součástí, ale není to vše). A to vadilo bolševickým buranům děsně. Jednoduše řečeno, vadila jim svoboda.
Vrátil bych se rád k tomu, že protestní petice, kterou jste se snažili bránit Tvář, neměla od roku 1948 obdoby. O jak širokou akci šlo a jak na ni lidé tehdy reagovali? (Mám za to, že jste se obraceli na kulturní pracovníky.)
Podepsalo to postupně zhruba 200 lidí, ve velkém množství zvučná jména z kultury (spisovatelé, filmaři, výtvarní umělci, hudebníci apod.) Předpokládám, že jména budou k dohledání někde v archivní „pozůstalosti“ Svazu čs. spisovatelů, já už je všechna k dispozici nemám. Vybírali jsme si sami, na koho se obrátíme: odmítl to málokdo, lidi se už moc nebáli. Uvádím např. básníky Jaroslava Seiferta a Vladimíra Holana, herce a spisovatele Jana Wericha, „televizního“ autora Jaroslava Dietla, filmové režiséry Nové vlny včetně Miloše Formana a Věry Chytilové, řadu lidí ze Slovenska počínaje básníkem Laco Novomeským (a říkali nám, že kdybychom se byli obrátili na Gustáva Husáka, byl by to podepsal taky, byl tehdy jakýsi „polodisident“ a nenáviděl Antonína Novotného: tak daleko ovšem naše drzost nešla). Naše podpisovka nebyla toho charakteru, že by si o ní povídali lidé v tramvaji (publikovat to ovšem kvůli cenzuře nešlo); ale v prostředí „kulturních institucí“ a v kuloárech médií to bylo téma číslo jedna. A že by nás za to někdo snad chtěl na ulici fackovat – ani náhodou.
Protesty proti zavření Tváře se pak v roce 1967 odrazily v jednání sjezdu spisovatelů. Jak jste ten sjezd sledovali a co jste si o jeho výsledcích mysleli? Cítili jste naději na zlepšení poměrů?
My jsme samozřejmě žádali o obnovu Tváře průběžně, ale nestalo se to ani náhodou hlavním tématem 14. sjezdu SČSS. Tvář působila nanejvýš jako jakýsi nevyslovený katalyzátor spisovatelské „obrodné vlny“. Její představitelé se snažili přehlušit své špatné svědomí (mimo jiné nedokázali zabránit faktickému zákazu Tváře) a svou radikalitou Tvář „přetrumfnout“. Jejich hlavním tématem bylo „očistit a demokratizovat „socialismus““ (viz např. projev Ludvíka Vaculíka). Pavel Kohout mluvil o tom, že ČSSR má jedinečnou příležitost prosadit specifickou československou cestu k socialismu, jíž je socialistická svoboda ducha. Nám šlo o „míň“: aby tu bylo aspoň trochu svobodnější prostředí a směli jsme jako Tvář zase publikovat. Problém rozhodly po roce ruské tanky.
Je možné říci, že dění kolem Tváře přispělo k určitému uvolnění poměrů v letech 1967–1968?
Já myslím, že ano. Byl to jeden z příznaků uvolnění poměrů v letech 1964-1968 a taky samozřejmě jeden z příspěvků k tomu uvolnění. Dnes mám jako jeden z účastníků pocit, že se nemám za co stydět. Toť vše.
Jaký jste měli vztah k ideálu socialismu s lidskou tváří, který tehdy sdílela řada spisovatelů a kulturních pracovníků?
Poněkud zjednodušeně řečeno, nešlo nám o „socialismus“ (tj. o bolševismus) s lidskou tváří, ale o lidskou tvář bez „socialismu“. Nebyli jsme toho názoru, že socialismus nepatří do slušné společnosti, jen se musí napřed říci, co kdo pod tím „socialismem“ vlastně rozumí. Kdybych to teď měl formulovat jen sám za sebe, tzv. „vonhayekismus“ (představa, že celá civilizace je boj „demokracie“, případně „kapitalismu“ se „socialismem“) mi připadá přepísklý.
Jak to bylo s definitivním zákazem Tváře? Pokud vím, došlo přitom i k názorovému nesouladu v redakci?
To není zcela přesné. Jakýsi spor jsme měli už před obnovou Tváře v roce 1967 (šlo o obsazení funkce šéfredaktora, vyřešil se kompromisem, ale mám dojem, že vztah Václava Havla k Tváři se v roce 1968-9 poněkud uvolnil). K vyslovenému konfliktu došlo v létě 1969 v souvislosti s ustavujícím sjezdem Svazu českých spisovatelů. Redakční rada se tehdy rozhodla prosazovat v usnesení Svazu pasus o tom, že Svaz žádá jasně zformulovaný tiskový zákon. Havel ovšem pak na sjezdu vystoupil s názorem, že cenzura je ze zásadních důvodů nepřípustná. Sjezd pak do usnesení přijal šalamounsky obě formulace. Na schůzi redakční rady pak rada Havlovi vytkla, že nedodržel její rozhodnutí, a Havel z redakční rady vystoupil. V posledním vydaném čísle Tváře (č. 6) už v RR uveden nebyl (předsedou RR se stal básník Zbyněk Hejda). Do obsahu Tváře se to nijak nepromítlo, další číslo už nevyšlo a Tvář byla (z jiných důvodů) zakázána, jako ostatně postupně všechno.
Nicméně, pravda je, že jakýsi rozpor ve Tváři zrál, a byl by se nepochybně projevil dřív či později. Já (a nejen já) jsem byl přesvědčen, že do budoucna je nutné jakési srozumění mezi hlasateli „socialismu s lidskou tváří“ a těmi, co jsou „pro lidskou tvář bez socialismu“. Pro mne (a jistě nejen pro mne) byl ovšem kompromis, na jehož základě pak vznikla Charta 77, bezbřehý, nedefinovaný a vlastně v určitém smyslu falešný. Bylo třeba jasně říci, v čem se oba tábory shodnou a v čem ne. A na čem tedy mohou a mají spolupracovat. To se nestalo. (Jen na okraj: já pak sice Chartu podepsal a svůj podpis jsem samozřejmě nikdy neodvolal, ale měl jsem k ní v lecčems rezervovaný postoj.)
Mj. i proto se společný pokus o obnovu Tváře (tentokrát jako samizdatu) v letech 1975-6 už nepovedl. Zánik Tváře byl definitivní. Povedlo se jen po listopadu 1990 vydání rozsáhlého výboru z časopisu, na němž se podíleli tak či onak všichni zúčastnění.
Čili, jak říkával Václav Havel: nad prací se lidé scházejí a nad prací se rozcházejí.
Na co by se nemělo ve spojení s historií Tváře zapomenout? Je možné vyjádřit, jaký je vlastně její myšlenkový odkaz?
To je strašně těžké formulovat. Myslím si, že pro spoustu lidí v kultuře i v politice neznamená dnes Tvář vůbec nic a nic o ní ani nevědí. Tak to v životě chodí. Troufám si tedy jen říci, co znamenala pro mne a co pro mne znamená dodnes. Je to můj výchozí a zásadní životní zážitek ve veřejném angažmá. Umožnila mi vyjádřit umírněně, ale zásadně můj základní pocit z toho, co se u nás dělo od roku 1948 – vlastně přesněji řečeno od roku 1945 – do roku 1989: totiž, že to bylo odporné svinstvo (s výjimkou jednoho srpnového týdne v roce 1968, ale ten vzal rychle za své). Umožnilo mi to dále ujasnit si a artikulovat můj vztah k českým demokratickým tradicím devatenáctého a dvacátého století a k tradicím evropským a vůbec „západním“ (slovo je jistě velmi nepřesné), do nichž byly zapojeny, se zvláštním důrazem na ty křesťanské. A účastnit se v době, když už Tvář nebyla, odporu proti „normalizaci“ v Demokratické iniciativě; a dále v aktivitách polistopadového režimu v politice, v publicistice a na vysoké škole. A konečně mi to umožnilo podílet se na odporu proti pokusu o zničení naší polistopadové demokracie, který probíhá od roku 2013 vlastně až dodnes.
Snad v tomto smyslu může připomenutí Tváře i dnes tu a tam někomu něco říci.
