ROZHOVOR / Všichni se tam dávají na víru v Boha a čekají, že to pro ně bude polehčující okolnost při žádosti o podmínečné propuštění. Já v tomhle nejsem moc optimista, tvrdí o možné nápravě odsouzených v rozhovoru pro deník FORUM 24 legendární kriminalista Jan Štoček. Dále pak mimo jiné prozrazuje, jaký názor má na znovuzavedení trestu smrti nebo proč nemá rád seriál Devadesátky.

Jak jste se dostal k policii? Byl to váš sen už od dětství?

Nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlel. Já měl docela dobré místo v plzeňské Škodovce, kde jsem už tehdy dělal komisaře pro tlakové nádoby. Mně se tam docela líbilo, měl jsem v Plzni hodně známých a vidina, že bych šel do Prahy, mě moc nelákala. Nicméně to bylo ještě před základní vojnou, které jsem se chtěl vyhnout.

Nevěděl jsem tedy, jak se z toho vykroutit. Přemýšlel jsem o vysoké škole, že bych šel studovat strojní elektrotechniku, ale nakonec mi jeden známý řekl, ať jdu k policii, že bych šel na vojnu jen na pět měsíců a zbytek relativně pohodová služba v pražských Hrdlořezích. Měl jsem to vymyšlené tak, že odsloužím pět měsíců, pak osmnáct měsíců a následně jste se mohl rozhodnout a říct, že vám to nevyhovuje a že jdete do civilu.

Když jsem měl odslouženo, tak mě ale velitel roty s návrhem, že odcházím, vyhodil z kanceláře, ačkoliv jsem na to měl právo. No a já tedy zůstal. Nejprve jsem byl v takzvaném útvaru ochranné služby. Z toho jsem moc nadšený nebyl. Každý v té době už měl nějaké kontakty, například u StB, tam já jsem ale nechtěl. Pak ale přišel nějaký funkcionář z Prahy 5, že prý slyšel o tom, že hledám místo a jestli nechci na kriminálku. Nakonec jsme se domluvili a já jsem pracoval na obvodní správě Praha 5. Nejdřív jsem neuměl nic, ale postupně jsem do toho nějak pronikl.

A jak jste se dostal na oddělení vražd?

Vyšetřovali jsme hlavně majetkovou trestnou činnost – vloupačky, zlodějny. Jednou se ale stala vražda a já jsem byl přidělen k týmu, co na tom pracoval. Každá vražda se totiž dělala výhradně v týmech. Z oddělení vražd tenkrát odcházeli dva lidi. Já jsem měl u toho případu docela dobré výsledky, a tak jsem dostal nabídku, jestli nechci pracovat na oddělení vražd. Nakonec jsem tam tedy zůstal.

V rámci vaší dlouholeté kariéry jste jistě vyšetřoval mnoho závažných kauz. Dají se za váš největší případ považovat známé orlické vraždy?

Samozřejmě že ano. Nebyl to však nejsložitější případ. Tohle bylo velmi náročné technicky. Museli jsme sehnat potápěče, uzavřít toky na přehradu. Takovéto věci se řešily dost dlouho. S tím případem přišli kolegové ze severních Čech. Ti nás k tomu přivedli.

A prvním impulsem tedy byla informace, že nějaký Ludvík Černý provádí nájemné vraždy?

Ano, doslechli jsme se od Severočechů, že Ludvík Černý dělá vraždy na objednávku a že s lidmi, jako je Kopáč a Kuna, dávají lidi do sudů a hází je někam do přehrady. To jsme ještě nevěděli do jaké. Nabízely se Slapy a Orlík. Říkali jsme si, proč by někdo místo na Slapy, kde je také hloubka, jezdil až na Orlík.

Navíc riskovali, že je třeba může zastavit nějaká hlídka. Oni to prý měli od svého informátora, ale často se stávalo, že informace od těchto lidí se nezakládaly zcela na pravdě. Byl jsem k tomu tedy skeptický. Člověk to ale musí nějak prověřit. Začal jsem tedy kolem toho něco vytvářet a ono to po nějaké době začínalo dostávat reálný tvar. Takže ano, to byla závažná věc, kterou jsme začali vyšetřovat.

Celkem zde pachatelé spáchali pět potvrzených vražd a jeden pokus. Vše dělali pro peníze, ale nakonec si tím prý nepřišli na příliš velkou částku. Je to pravda?

To je pravda. Oni se namlsali první vraždou Aleše Katovského, která proběhla v autě. Při tom si přišli na 800 tisíc korun. Druhý zavražděný Lipoveci měl u sebe asi jen 18 tisíc. On ale pracoval jako číšník s Kopáčovou přítelkyní a Kopáč na něj žárlil. Je tedy pravda, že zas tolik peněz tímto způsobem nevydělali. Kopáč ale pro tu partu vydělával peníze prodejem vojenského materiálu (protitankové střely, výbušniny atd.). Byl o to zájem v tehdejší Jugoslávii, kde probíhala válka.

Oni pak chtěli podnikat a na to potřebovali peníze. Měli představu, že si nechají postavit luxusní erotický klub, kde budou vydělávat, ale k tomu bylo hodně daleko, protože ta stavba něco stojí. Oni potřebovali úvěr. Sestra Kopáče byla vdaná za Majera, což byl asfaltér, a žili společně v rodinném domě v Rudné, který postavil. Banka jim říkala, že jim poskytne úvěr, ale potřebuje zástavu. Ten barák se jim tedy hodil, protože měl cenu několika milionů. Majer o tom nechtěl ani slyšet, jelikož žil jiný způsob života než tahle parta, a proto dopadl tak, jak dopadl. Přišel za ním Černý a rozstřílel ho samopalem Škorpion.

Myslíte si, že tato skupina má na svědomí více trestné činnosti, než se jí dokázalo? Mluvilo se o vraždě v Liberci, kterou měl spáchat Ludvík Černý.

Mohlo toho být více. Tehdy se mluvilo i o vraždě související s kauzou lehkých topných olejů (LTO). Tam těch vražd bylo také hodně. Černý byl klasický nájemný vrah. Když mu dali dejme tomu 100 tisíc a řekli mu, ať zabije toho a toho, tak nepřemýšlel a udělal to. Je tedy možné, že mohl figurovat i u některých těchto vražd. Neměli jsme ale důkazy. To už se ale nedotáhlo. Nemůžete případ postavit na nějakých domněnkách. Musejí být minimálně nějaké svědecké výpovědi nebo stopy.

U té vraždy Albánce v Liberci jsme hodně uvažovali o Černém, ale důkazně to zase tak jasné nebylo. Takže jsme si říkali, že stejně ho čeká doživotí a proč to tedy narušovat případem, který není zcela prokazatelný. To by se pak mohlo zpochybnit úplně všechno.

Ludvík Černý si ve vězení změnil jméno na Zámečník. Měl přezdívku Mimísek kvůli zdánlivě nevinnému výrazu, ale také Pacient kvůli své nevypočitatelnosti. Myslíte si, že to je člověk, který měl upřímně rád dejme tomu svoji rodinu a k ostatním lidem necítil žádné emoce?

Myslím si, že tak nějak to asi bude. Při vidině peněz pro něj lidský život nic neznamenal. To byla alfa a omega jeho jednání.

On nyní tvrdí, že přijal víru v Boha. Myslíte si, že je možné, aby se takový člověk změnil?

Nemyslím si to. To není jenom on. Vím o jiných případech a tak, jak znám poměry v našich věznicích, tak všichni se tam dávají na víru v Boha a čekají, že to pro ně bude polehčující okolnost při žádosti o podmínečné propuštění. Já v tomhle nejsem moc optimista po tom, s čím jsem se v životě setkal.

Orlické vraždy jsou ztvárněny ve filmu Sametoví vrazi a seriálu Devadesátky. Kde se vám zdá popis toho případu reálnější?

Panu režisérovi Svobodovi jsem při natáčení Sametových vrahů dělal i jakéhosi poradce, abych tam dostal právě tu realitu. Určitě se na to dá koukat. Jsou tam věrohodné věci. O Devadesátkách ani nechci mluvit. Mně se tam vůbec nelíbí má postava. To mi Mareš snad dělá schválně. Táhne se to už od seriálu Případy 1. oddělení. Co k těm Devadesátkám říct? Že bych jel tři hodiny k Devíti křížům, to fakt nejedu, a že bych si prostřelil kalhoty při manipulaci s pistolí, to se mi ještě nikdy nestalo. Takové scény mi připadaly zbytečné. A to já ještě dopadl dobře ve srovnání s kolegou, kterého tam vykreslil jako korupčníka, co se stýká s ruskojazyčnou mafií a bere od ní úplatky.

Měl jste někdy chuť se na tu práci vykašlat v souvislosti s tím, kolik zla jste během své kariéry viděl?

Takhle jsem nepřemýšlel. Práci jsem si domů moc nenosil. Na ty věci si zvyknete. Ano, byly třeba večery, kdy přemýšlíte nad tím, jak by to mohlo být, nebo nad motivem těch případů, ale ne že bych kvůli tomu nemohl spát.

A bál jste se někdy o svůj život? Například že by se vám mohl mstít někdo, koho jste kdysi dostal do vězení?

To ano, bylo mi například sděleno, že na mě má někdo takzvaně žízeň a shání nájemného vraha.

Jak se člověk v takové situaci chová?

Na to si rychle zvyknete. První tři dny se ohlížíte za sebe, postupně však v té ostražitosti polevíte. Mně se stalo, že jsem přijel v půl třetí ráno domů. Tam postával borec, a když jsem šel ke vchodu, tak on vyrazil taky. Tak jsem si říkal, že to je určitě nájemný vrah. Nakonec se ukázalo, že to byl opilý soused, který ztratil klíče.

Díváte se na některé kriminální seriály? Které se vám líbí?

Mně se líbí úzký profil těch detektivek. U těch, co se mi líbí, si samozřejmě říkám, takhle by to šlo, takto by se to mohlo dělat. Myslím, že se povedli například Hříšní lidé města pražského nebo filmy s majorem Kalašem. Ale já se málokdy dívám na televizi.

Nedávno vyšla vaše knížka s názvem Orlík. Dozvědí se čtenáři o této kauze něco, co jste ještě nikdy neprozradil?

Určitě ano, protože jsem to napsal tak, jak to doopravdy bylo. Reálné jsou postavy, celý ten děj i proces vyšetřování. Samozřejmě nemůžu vyzradit úplně všechno, ale je to hodně reálné. Komentářů k tomuto případu bylo hodně, leckdy však i od lidí, kteří o tom tolik nevěděli.

Byl byste pro znovuzavedení trestu smrti?

Ano, dnes už to říkám veřejně. Já toho Kopáče slyším ještě dneska, když jsem se ho ptal, jestli neměli strach, že je chytíme a dostanou mnoho let. On se tak zamyslel a řekl, že trest smrti byl zrušený, tak co. Říkali si prý, že když by je chytili, že je stejně po nějakém čase pustí. Toho trestu smrti se ale prý báli. Nemusí se mnou každý souhlasit, ale jsem pro znovuzavedení trestu smrti.