Lékařka, která pomáhala uprchlíkům: Islám k nám nechce

Eric Drooker

MUDr. Marta Horáková pracuje jako chirurgyně v kladenské nemocnici. Minulý týden strávila dva dny a dvě noci na hranici Srbska s Chorvatskem – Bapska-Berkasovo. Její dojmy jsou jednoznačné: Lidem mnohdy chybí opravdu základní věci jako pleny, ponožky nebo teplé boty. Čeští (i jiní) dobrovolníci dělají, co je v jejich silách, aby jim pomohli.

Jaký byl váš první dojem, když jste dorazili na místo?

Byl hodně ovlivněn tím, že jsme měli potíže se na hranici dostat. Trvalo poměrně dlouho, než se nám podařilo vysvětlit, že patříme k českému týmu, nakonec nám pomohly reflexní vesty. Dorazili jsme v poledne, a to se situace zdála celkem dobrá. Bylo teplo, všude se pohybovaly skupinky lidí, někteří se usmívali, jiní působili unaveně. Děti byly samozřejmě otrávené, jak už to bývá, když se s nimi vydáte na nějakou dlouhou cestu. Ale první dojem tak hrozný nebyl.

Co se dělo dál?

Největší nápor nastal v noci. Velkým problémem byly děti, které byly na noční chlad velmi málo oblečené. Některé z nich měly třeba jen mikinu, mokré boty, ponožky a byly podchlazené. Kolem třetí ráno nám docházely rukavice a čepičky, navlékali jsme jim tedy na ruce ponožky, aby se alespoň trochu zahřály. Snažili jsme se situaci řešit co nejefektivněji a podělit všechny o to, co potřebovaly nejvíce. Stejně na tom byly mnohé ženy, často měly jen nějaké přezůvky nebo šaty, bylo zjevné, že na sobě třeba nikdy neměly kalhoty. Velkým problémem byl chaos, který často vyvolávalo chování pohraničníků. Lidé někdy celé hodiny čekali, poté přijel autobus, do kterého byli narychlo naháněni, jenže pohraničníci se vůbec nestarali o to, zda roztrhají rodinu, jestli někde někdo nezůstává, jestli se neztratilo dítě… O tohle se nejvíce starají dobrovolníci. My jsme byli spíše u výdeje oblečení.

Fungovala jste na místě i jako lékařka?

To jsem bohužel nesměla. V naší skupině jsme byly dvě lékařky a jedna dětská sestra, pomáhat se zdravotními problémy nám ale nebylo umožněno. Český tým neměl na místě zdravotní mandát od místních úřadů. Jako dobrovolník pracujete v podstatě na hranici legality. V jednom případě se kolegyně starala o sedmiměsíční miminko, které celý den zvracelo. Pokud by šlo o život, tak bychom pravidla nechali stranou, ale i přesto bychom se poté obrátili na místní zdravotníky. Na místě fungovali Lékaři bez hranic a zdravotnická organizace WAHA. Většinou řešili případy dehydratace, objevili se i pacienti s diabetem, kteří potřebovali infuzi. Bylo smutné, že organizace, které na místě směly fungovat, fungovaly hlavně ve dne a nejvíce lidí místem procházelo právě v noci. Také zdravotníci nemohli kvůli předpisům jejich organizací vycházet ze svých stanovišť k nemocným. Je škoda, že jsme i my nemohli pomoci, jelikož máme vhodnou kvalifikaci. Já navíc umím arabsky.

Zmiňovala jste, že pohraničníci způsobovali problémy tím, že od sebe někdy odtrhli členy rodiny. Jaká byla další spolupráce s nimi?

Srbští i chorvatští pohraničníci celou oblast procházeli. Agresivitu z jejich strany jsem nezaznamenala, což pravděpodobně souvisí s tím, že jsem na místě byla v době, kdy již bylo všechno mnohem lépe organizované, právě díky přítomnosti dobrovolníků. Občas se u nás pohraničníci zastavili na čaj. Dá se říci, že mezi námi fungovala vzájemná dohoda a respekt. Měli jsme možnost vyspat se v nedalekém městě Šid, a když jsme se vraceli, usmívali se na nás, mávali… Ale ne všichni chtěli lidem pomáhat.

Jaké organizace na místě pomáhaly?

Z těch větších zde fungovala UNHCR, dobře organizovaní Lékaři bez hranic, mezinárodní zdravotnická organizace WAHA nebo Červený kříž. Byl zde k dispozici také stánek, kde si lidé mohli dobít mobilní telefon. Skvělé místo zde měl UNICEF. Bylo určeno pro matky s dětmi, vyhřívané, maminky tu mohly své děti například přebalit. Sice oficiálně fungovalo také jen ve dne, ale bylo domluveno, že stan může zůstat otevřen i přes noc, kdy v něm místo pracovníků UNICEF fungovali čeští dobrovolníci. Samozřejmě se na místě nacházelo mnoho menších organizací a skupinek, které například rozdávaly jídlo, čaj nebo bible. Vzhledem k tomu, že jejich činnost není organizovaná, právě zde možná vzniká mylný dojem, že uprchlíci vyhazují jídlo. Lidé dostanou potraviny v igelitových taškách, před nimi je několik kilometrů cesty, něco dají dětem, nikde nejsou k dispozici koše, a tak spousta věcí skončí na zemi.

Jaký dojem ve vás zanechali uprchlíci, konkrétní lidé a jejich příběhy?

Dá se říct, že se jedná o úplně stejný průřez společností, jako když se projdete po české ulici. Někteří lidé jsou slušnější, jiní zase průbojnější a někoho předběhnou. Byla zde spousta lidí, kteří se přišli zeptat, zda by si mohli vzít jeden kapesník. Pracovnice UNHCR k nám přivedla Syřanku s miminkem zabaleným jen v dece. Neměla pro něj žádné oblečení, a když jsme ho oblékli a chtěli jí vrátit deku, řekla nám, abychom ji nechali pro někoho potřebnějšího. S takovými příběhy se setkáváte neustále. Také jsem pochopila, kde se vzal mýtus, že tito lidé odmítají oblečení, které jim charitativní organizace poskytují. Odmítají ho prostě ve chvíli, kdy je jim malé. Nebo si někdo opravdu myslí, že je lepší mokré džíny vyměnit za malé džíny? Nebo že je možné dál dojít v malých botách než v roztrhaných?
Důležité je zmínit, že i profese těchto lidí jsou různé – ať už je to řezník, obkladač, překladatel nebo učitel… Jestli mají všichni IQ 150? Jistěže ne. Ale u nás snad ano?

Když je řeč o různých zkreslených představách a mýtech, mnoho lidí se ohání tím, že do Evropy přicházejí pouze mladí muži v drahém oblečení a s elektronikou. Co jste viděla vy?

Nebudu říkat, že se tam mladí muži nevyskytovali. Ale že by jich byla většina, nebo že by na místě dominovala drahá elektronika, to rozhodně ne. Utíká k nám mnoho rodin, opravdu velkých rodin, v nichž jsou i teenageři mužského pohlaví, to je logické. Ani náhodou mě nenapadlo, že by to byli válečníci z Islámského státu. Víte, všichni ti lidé, kteří demonstrují na ulicích s transparenty Islám v České republice nechceme, opravdu mrhají svou energií. K nám žádný islám nechce. Ti lidé sem nepřicházejí, aby ze sociálních dávek žili v paneláku na kraji Prahy, to přece není žádné terno. Chtějí žít ve své zemi, ve svém domě, který patří jejich rodině po generace. Ale někdo jim musím pomoci s tím, aby měli kde žít, než se budou moci vrátit a aby z jejich země nebyly jen ruiny. Utíkají sem normální lidé, zatímco fanatismus zůstal tam, kde jejich domovy. To je stejné, jako když lidé utíkali před Hitlerem a ten se musel opravdu dlouho roztahovat po Evropě, než ostatní státy začaly konat. My těm fanatikům pomáháme tím, že jsme k situaci v jejich zemích lhostejní, v postižených zemích necháváme vyrůstat tyranii místo toho, abychom dělali vše pro to, aby se normální lidé mohli vrátit domů.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner