Robert Fico FOTO: Evropská unie / se souhlasem
FOTO: Evropská unie / se souhlasem
NÁZOR/ Dá se snadno odhadnout, kam povede trend prosazování partikulárních zájmů některých bývalých sovětských satelitů vůči Rusku. To, co má podle slovenského premiéra představovat vyváženou diplomacii, je ve skutečnosti recept na katastrofu. Rusko se v zahraniční politice nikdy neohlíželo na jiné zájmy než na své vlastní. Jít jeho plánům na ruku lze diplomaticky označit za neprozíravé, nediplomaticky pak za sebevražedné.
Už deset let si Ukrajina vychutnává ruskou zahraniční politiku v její postupně se odhalující pravé podobě. To, co začalo nenápadným zneužíváním její politické nejednotnosti, se postupně proměnilo v okupaci a nakonec v plnohodnotnou masivní válku, ve které zemřely desítky tisíc jejích obyvatel a další desítky milionů lidí se ocitly v situaci nepřetržitého ohrožení holé existence.
Teorie, že s Ruskem se bude možné dohodnout, že si počíná racionálně a že se pomocí jednání podaří dosáhnout míru, přitom do poslední chvíle nebyla cizí ani její vlastní politické reprezentaci, a to ještě v dobách, kdy ruský medvěd už trhal Ukrajinu na kusy. To, že Ukrajina nadále existuje jako samostatný stát, bylo umožněno jedině a pouze tím, že se jí podařilo maximálně přesvědčit Západ o ukrajinské příslušnosti k jeho kulturnímu okruhu a o tom, že má maximální zájem na integraci do jeho politických a obranných celků.
Tu jí paradoxně upírají země, které z této integrace samy masivně hospodářsky i politicky profitují a zároveň patolízalsky usilují o dobré vztahy s největším řezníkem současné Evropy. Je to samozřejmě politická hra naprosto amorální, v konečném důsledku ale i neefektivní a nebezpečná, a to nejen pro ně samé.
Velice dobře si to uvědomují země, které se dříve staly plnohodnotnými součástmi ruského impéria, tedy zejména pobaltské státy, ale i Polsko, jehož odpor proti ruskému imperialismu vychází z podobné genocidní historické zkušenosti jako ten ukrajinský.
Tyto státy dobře chápou, že představa, že Slovensko nebo Maďarsko dokážou samy za sebe s Ruskem cokoli vyjednat, pochází z říše snů a zbožných přání. Naprosto naivní je i názor, že Putin výhledově ocení své „užitečné idioty“ tím, že jim poskytne bezpečnostní záruky či hospodářské výhody.
Vazalské země budou platit nejprve rostoucí mírou izolace vůči svým západním partnerům a posléze narůstající závislostí na ruském gigantovi. Žádné skutečné výhody jim to nepřinese. Stejně jako během desetiletí sovětské nadvlády je bude čekat především hospodářská stagnace, mrhání životy a lidským talentem, sečteno a podtrženo – dekády bezvýchodného zahnívání, na nichž bude profitovat Rusko.
To nejlepší, v co mohou podobně servilní spojenci Kremlu doufat, bude vytvoření dalšího totalitního ruského vazalského státu běloruského střihu, v němž se udrží u moci poté, co paralyzují instituty právního státu. Učiní tak s Putinovou podporou a bez ohledu na zájmy své veřejnosti. Jejich diplomatická iniciativa tak dokáže jediné, a sice že pradávné Machiavelliho doporučení „rozděl a panuj“ je i po více než pěti stech letech nadále platné.
