První československý prezident Tomáš Garigue Masaryk kdysi v novoročním projevu prohlásil: ,,Nerozčilujme se otázkami hospodářskými a politickými, problém je především mravní. V celém veřejném životě se musíme vzdát vší násilnosti. Dělejme politiku rozumnou a poctivou. Dnes po tolika válkách a revolucích, řiďme se zásadami svobody a bratrství platných pro jednotlivce, státy a národy, sláva na výsostech bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Myšlenka, jejíž nadčasovost nás přivádí do dnešních dní.
A zatímco TGM až do své smrti neopouštěl onu ideu humanismu, Gottwald kvitoval Sovětský svaz a pěl časté ódy na tamní představitele. A současný prezident překvapí občana, pouze pokud žil dotyčný posledních šest let odstřihnut od veřejného dění, což by se mu autorka článku snažila tiše nezávidět.
Uplynulých šest let v čele s Milošem Zeman bylo trpkých a zbývající čtyři zanechají zřejmě podobně nepříjemnou pachuť v našich myslích. Co se může zdát z globálního hlediska jako bagatelní kauza v malém rybníčku, stává se ve skutečnosti třískou do rány upadající národní hrdosti. Miloš Zeman je vlastenec do té míry, že se opakovaně odmítá účastnit pietních projevů k výročí konce války a každým svým dalším gestem ukázal uplynulý rok více, než by mohl v několika odstavcích novoročního projevu.
Nejdříve hrál v druhém kole předcházející jeho znovuzvolení významnou roli lživý novinový inzerát zaplacený Zemanovým podporovatelem, který jako v případě Karla Schwanzenberga a údajného vracení Sudet Němců, měl za úkol poškodit Jiřího Drahoše v situaci neprokázaného nařknutí z pedofilie a stát se tak finální ručičkou na vahách výsledku voleb. Férová hra nikdy nepatřila mezi silné disciplíny Miloše Zemana, tak proč by s tím začínal v poslední bitvě politické války. Na druhou stranu se Zeman na rozdíl od svých protikandidátů nepotřeboval schovávat za vágní masky, ale ukázal své tradiční voličské základně 60+ svou surovou vágní rétoriku. Úspěšně.
A tak jako se překvapivě objevil v prezidentském harému před pěti lety Miroslav Šlouf, nyní stál po jeho vítězném boku předseda SPD Tomio Okamura či král novodobé české televizní grotesky Jaromír Soukup. Mezi muži z Hradu nechyběl ani generální ředitel hegemona zdejší energetiky ČEZ Daniel Beneš. Právě tato firma by měla hrát prim při výstavbě jaderných bloků v Dukovanech. Zatím se ovšem ČEZ řízení zakázky brání s odkazem na ekonomické důvody akcionářů. Veřejným tajemstvím je také fakt, že by Zeman rád přihrál zakázku Rusku formou mezivládní dohody. Kreml se totiž nebojí ani sebevětšího zadlužení jako se tomu stalo v případě Maďarska, kdyby to skrz narůstající energetickou závislost zvýšilo jeho vliv na zdejším území. Nezbývá než doufat, že i případné výběrové řízení by trvalo dlouho, jako ostatně všechno v České republice, a tak dostanou příležitost například i technologie umožňující větší míru samovýroby.
Česko se tak letos stalo s konečnou platností bezednou studnicí politické satiry v přímém přenosu. A když obhájil Zeman prezidentský post v lednové přímé volbě, stal se navíc nezávislým… Nezávislým na svých podporovatelích, politických příznivcích i oponentech. Prezident nepotřebuje další proslovy plné plytkých řečí, aby byl znovu zvolen, a tak se například nebojí ani ohrožení české bezpečnosti v zájmu ruského imperialismu. Navzdory zjištění kontrarozvědky Zeman na jaře prohlásil, že nervový jed novičok, který sloužil v ostrovním království k pokusu otrávit bývalého agenta ruské tajné služby Sergeje Skripala s dcerou, byl vyráběn v Česku. Prezidentovy útoky na Bezpečností informační službu tímto ovšem zdaleka neskončily. V souladu s čínsko-ruskými prioritami označil zjištění BIS za plácání, které mělo tvrzením o narůstajícím vlivu těchto dvou zemí na naše území občany pouze mást, neboť prý nebyly předneseny jakékoliv konkrétní případy. Zeman si tak sám v západních novinových plátcích vysloužil přezdívku Agent Kremlu.
I přesto si je vědom, že by pro jeho reputaci byla návštěva Bílého domu pomyslnou třešničkou na sklonku politické kariéry. A tak se poslední roky na americkém kontinentu táhly ve znamení bojové mise “ Zeman do Washingtonu“, ať to stojí, co to stojí. Byla najata místní lobbistická skupina, námluvy se konaly i u tamních politiků a bez pokárání nezůstal ani český velvyslanec Hynek Kmoníček, který je ovšem v politický kuloárech znám pro své rusofilní smýšlení. Jeho snažení v USA je tedy pro Zemana spíše Pyrrhovo vítězství. Doposud veškeré úsilí skončilo fotkou Zemana s Donaldem Trumpem připomínající snímky interpretů před koncertem s fanoušky. A samotné dveře Bílého domu se stále ne a ne otevřít. Důvodů proč je tomu tak se nabízí několik, ale nejpříhodnější se zdá vysvětlení, že Trump nechce být v průběhu vyšetřování možného ruského vlivu na jeho volební vítězství spojován s politikem, který tancuje, jak Moskva zrovna píská.
Zemanovu zahraničně politickou orientaci doplňuje na domácí scéně jeho spojení s druhým nejbohatším člověkem Andrejem Babišem. I když si před premiérovým vstupem do politiky takřka nemohli přijít na jméno, především díky minulosti devadesátých let a Andrej Babiš dokonce v první přímé prezidentské volbě podpořil Zemanova protikandidáta, dnes se stal mocenský pakt Zeman-Babiš stálicí tuzemské politiky. V jarních měsících tak dostal Babiš zelenou k zdlouhavému sestavování vlády hraničící s ústavou, a prezident měl výměnou přímý vliv na její složení. Tu vyšachoval Miroslava Pocheho ze zahraničí, jinde pro změnu dosadil Miroslava Tomana k zemědělcům.
Mezi další věci, které by pak Miloš Zeman (ne)sdělil svým příznivcům v novoročním projevu, by zajisté patřil výsledek, jak si semiprezidenský kabinet s podporou komunistů vede. Andrej Babiš těží z hospodářské konjuktury, a tak mu nic nebrání v kupování si hlasů širokého spektra voličů. Současná politika je navíc všechno jen ne dlouhodobě udržitelná. I když je férové podotknout, že společenská nálada nepřeje v nejbližších letech přijetí eura, byrokracie, vysoké daně a zdlouhavé soudní řízení zrovna nepřispívají ke konkurenceschopnosti České republiky. Šéf hnutí ANO ovšem zůstává mistrem v prodávání svého populismu směrem k veřejnosti, na druhou stranu je jeho manažerská (ne)schopnost zvládání úřadu je pro mnohé zklamáním. Hnutí dochází osobnosti, které by přitáhly voliče středopravicových stran, které nadále zůstávají rozdrobené kolem pětiprocentní hranice vstupu do dolní komory parlamentu.
A tak mnozí pouze čekají až ze sněmovny vypudí i jeho dosavadní spojence z řad ČSSD A KSČM, kdy ANO volby možná vyhraje, ale vládu již nesestaví. Ovšem, co bude následovat nikdo neví, protože se bohužel většina stran často uchyluje k pouhé kritice premiérova počínání a nenabízí akceschopnou alternativu. Žádný z přeživších se navíc spolupráci s ANO dobrovolně neupíše, neboť strach z opakování osudu rychle padajících preferencí sociálních demokratů zvítězí. Ano, existuje reálný střed zájmů, ale stejně tak premiér s mediálním nádechem empatie pro valnou většinu obyvatelstva. Prozatím tak žijeme s Andrejem Babišem jeho falešný svět, který stáhl i na svou rodinu za účelem rozšiřování majetku, který si stejně nedovede nikdy užít.
Zásadním problémem tak zůstává, že se Babišovu hnutí během šesti let u vlády nezrodil skutečný politický oponent. Nejnebezpečnější protivník se politickému tandemu zrodil ze samotné občanské společnosti. Vyjít do ulic dnes není zanedbatelným gestem, ba naopak se vůle vyjádřit svůj názor jinak než několika řádky na sociálních sítích, stává mnohem cennější než kdy dříve.
Ale vše jednou končí a mnohem zajímavějším je tedy zamyšlení, co by nám mohli za pár let říci budoucí prezidenti. A jestliže se jeví agenturám prozatím nejpravděpodobnější zvolení krále českého šovinismu Okamury či internetového recesisty Václava Klause ml., který se s oblibou strefuje především do vlastních řad již tak slabé ODS, máme se skutečně na co těšit.
