Sociolog a europoslanec Jan Keller konstatoval bídné výsledky levicových stran a svůj článek v Právu (23. 10.) nazval „Levice v propadlišti“.
Konstatuje tam: „Obě levicové strany měly podle průzkumů ještě před týdnem dohromady tolik preferencí jako k vítězství směřující ANO. Nakonec si však odnesly společně jen zhruba polovinu hlasů oproti zisku Babišovy strany.“
A pak následuje série otázek: „Okamurova SPD a piráti, kteří v podzimních průzkumech ustavičně posilovali, dotáhli překvapení do konce a levici dokonce výrazně předběhli. Jak vysvětlit, že srovnatelně ztratila přízeň voličů ČSSD, vystupující proevropsky, i KSČM se silnými euroskeptickými rysy? Čím to, že voliči odepsali jak levici propagující spolupráci NATO, tak levici, která by ráda z NATO vystoupila?
Jak je možné, že stejný masakr postihl jak stranu, která dopustila podepsání memoranda s firmou z Panenských ostrovů, tak stranu, která chtěla zabodovat tím, že kvůli nejasnostem ohledně lithia svolala těsně před volbami mimořádnou schůzi sněmovny?
Jak to, že sociální demokraté, kteří projevovali v poslední době vstřícnost vůči euru, prohráli stejně drtivě jako komunisté, kteří euro odmítají?“
Teď bychom čekali, že od sociologa a politika přijde nějaká diagnóza a aspoň návrh odpovědí. Autor s tím ale moc nespěchá. Místo toho jen píše: „Až nastoupí do Lidového domu noví poradci a lepší analytici, bude je čekat hodně práce.“
Tak to víme taky.
Když se do toho Kellerovi nechce, nebo neví, můžeme odpovědi navrhovat my. Předně by se snad vyplatilo vyřadit komunistickou stranu z výčtu levicových stran, protože komunisté jsou dost specifický útvar. Většinu členů tvoří ti, co byli členy KSČ před listopadem 1989. Sympatie této strany jsou zjevně na straně autoritářského kapitalistického Ruska. Co má tato země s imperialistickými choutkami společného s komunismem, by nám měl někdo z KSČM objasnit. Velké tajemství to ale nebude. Soudruzi jsou zvyklí spoléhat se na velkého zahraničního spojence, ať je to kdokoli. Čína taky dobrá, ale je trochu daleko.
Dále pak členové strany vymírají a témata jí přebraly jiné strany, hlavně Babiš, SPD a Piráti a umějí je lépe prodat.
Zbývá tedy sociální demokracie. Ta připomíná všechno možné, ale ne moderní stranu. V Británii kdysi labouristům pomohly ideje o „třetí cestě“, se kterými přišel poradce premiéra Tonyho Blaira sociolog Anthony Giddens. Šlo o spojení pravicové ekonomické politiky a levicové sociální politiky a vypořádání se s novými tématy, jako je rozvoj technologií, ochrana životního prostředí, problém multikulturalismu. U nás k ničemu takovému nedošlo. Strana je myšlenkově sterilní a místo myšlenek produkuje jen občanskou válku mezi svými funkcionáři. Spíše teď můžeme čekat debaty, zda se prosadí spíše foldynismus nebo zimolismus, což málokoho uchvátí.
ČSSD teď doplácí na celé předchozí roky své existence, včetně těch zemanovských let, kdy vystačila s úvahami, jak přerozdělit peníze. Revolučnosti a nových myšlenek v tom moc nebylo. Teď už palivo do starého parního stroje prakticky došlo. Tak uvidíme, na co ti analytici v Lidovém domě přijdou.