Sovětský trojlístek Molotov, Stalin a Vorošilov (1937). FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
ESEJ / Knihy měnící svět, knihy otáčející náš pohled… Ano, jsou takové a není jich málo. Knihy přepodstatňující, formativní, iniciační, zásadní, zlomové. Stefan Zweig napsal, že když v Anglii vyšel Dickensův Oliver Twist (1838), lidé na londýnských ulicích se k sobě začali chovat laskavěji. Představa poněkud romantická, ale zní hezky. Nadto představa z 19. století, o kterém se soudí, že knihy ještě měly moc svět skutečně měnit. Dnes ji snad už nemají? Což budiž otázkou rétorickou a částečně i melancholickou.
Není to tak dávno, co se objevila v českém překladu kniha amerického politologa maďarského původu Alfreda A. Reische Horké knihy studené války (2018), která pojednává o nepříliš známém programu distribuce knih za železnou oponu financovaném (v letech 1957–1970) americkou CIA. Autor ji z velké části napsal z pohledu insidera, poněvadž se tohoto programu aktivně zúčastnil. Dozvíme se zde, jakými kanály se knihy pašovaly, jak byl celý systém organizován, kolik se do jednotlivých zemí posílalo titulů a také o klíčových osobách, které za tím vším stály.
Nyní máme k dispozici i knihu Johna V. Fleminga, amerického literárního vědce z Princetonské univerzity, s názvem Antikomunistické manifesty a podtitulem Čtyři knihy, které formovaly studenou válku (Maraton 2024, překlad Pavel Pokorný). Těmi „manifesty“ jsou Tma o polednách (1940) od Arthura Koestlera, původem maďarského intelektuála, posléze víceméně světoobčana, Ze tmy (1941) od německého politického aktivisty Jana Valtina, Zvolil jsem svobodu (1946) Viktora Kravčenka, sovětského inženýra, který se rozhodl pro emigraci, a Svědek (1952) od amerického žurnalisty Whittakera Chamberse.
Vydání všech čtyř spadá do doby, kdy nadšení pro Sovětský svaz bylo na Západě největší, což ještě umocnil konec druhé světové války. Takže psát něco proti Sovětskému svazu jako vítězi nad nacismem a Stalinovi jako strůjci tohoto triumfu znamenalo vstoupit na pole snad až ideové hereze. Přitom prosovětské nadšení dosahovalo největší intenzity ve Francii; často až na hranici hysterie a ideového lynče vůči všem, kdo se opovážili vzdorovat.
Vy jste možná viděli, my ale víme
Vynikající analýzu poválečné francouzské inteligence najdeme v knize amerického historika Tonyho Judta Falešné ideje, cizí krev (Prostor 2018). Autor ukazuje, s jakou sebejistotou francouzští levicoví intelektuálové vstupovali do diskusí: nepotřebovali důkazy – měli přece pravdu; proč by vůbec vnímali zkušenosti lidí z východní Evropy – oni disponují tím správným předporozuměním, tedy jedině vhodnými ideologickými základy, takže „skutečnou bolest nepociťovali vězňové někde v pražské cele ani v dalekém zamrzlém lomu kdesi v Rumunsku; trýzeň bolesti se dostavovala zde, v Paříži“.
Obyvatelé zemí za železnou oponou možná něco uviděli, empiricky si odžili, ale my, skvělá francouzská levice, víme. Judtova kniha je svědectvím o zaslepenosti, intelektuální aroganci, rétorické blazeovanosti velké části francouzského poválečného milieu (Sartra a spol.). A také o dost velké zbabělosti: když už jim bylo jasné, že nelze hájit komunismus, zejména v jeho stalinské podobě, vyhlašovali, že jsou proti antikomunismu. Falešné ideje, cizí krev se v mnohém překrývají s knihou Flemingovou.
Fleming ve své knize kontextualizuje jednotlivé tituly značně široce. Nepíše primárně o textech, nýbrž o knihách. Dochází na životní peripetie jednotlivých autorů, tedy na osudy ve všech případech značně dobrodružné. Kromě samotných titulů se ke slovu dostává jejich recepce, tedy to, jak byly na Západě přijímány, plus vše kolem toho: ideové půtky mezi stoupenci a odpůrci, soudní spory.
Velkým příčným tématem Flemingových pojednání je vztah mezi faktem a fikcí, tedy to, do jaké míry byly jednotlivé tituly vnímány jako svědectví a do jaké také i jako něco jiného. Jde o čtyři biografie knih, což v daném případě znamená dobrodružství na druhou. Bohaté na události a dějové zlomy jsou jak samotné čtyři tituly, tak i to vše, co se dělo kolem nich.
Kravčenko & Koestler
Dovolme si aspoň dva detaily. Viktor Kravčenko byl členem sovětské mise (lend & lease), které měla v USA na starosti administrování americké válečné pomoci pro Sovětský svaz (samozřejmě pod dohledem NKVD, sovětské tajné policie), šlo tedy o člověka extrémně prověřeného a ještě extrémněji hlídaného. Přesto se mu podařilo navázat kontakt s „druhou stranou“, připravit útěk, posléze ho realizovat. Za spolupráce lidí z americké strany pak napsal své svědectví.
Je trochu s podivem, že tato kniha nestála žádnému českému vydavateli po roce 1989 za pozornost. Přitom šlo o americký bestseller v oblasti non-fiction (do dnešní doby byla kniha vydána v angličtině více než sedmdesátkrát). Kromě toho jde o svědectví sovětského insidera, člověka cele loajálního režimu, dobrovolníka na Donbase, očitého svědka nucené kolektivizace, hladomoru na Ukrajině, někoho, kdo se jen čirou náhodou nedostal do gulagu. Knize se dostalo soudního procesu, a to ve Francii. Podle Fleminga šlo o jeden z „procesů století“.
Kravčenkovi se předhazovalo, že jde o zrádce, zbabělce a nástroj amerického imperialismu, ba dokonce i agenta gestapa. Ruku k dílu přiložili rovněž francouzští komunisté, kteří Paříž polepovali plakáty. Sahalo se i k argumentům vyloženě podpásovým, a sice že Kravčenko je duševně labilní alkoholik a morálně degenerovaný člověk.
Sovětská strana dodala svědectví jeho bývalé manželky (je to opilec a tyran), které se po mnoha letech ukázalo jako vynucené. Slovo dostávali různí francouzští intelektuálové, kteří prohlašovali, že v Rusku žádná otrocká práce neexistuje. Kravčenko sice nakonec proces vyhrál, „soud však udělal, co mohl, aby význam jeho vítězství umenšil, jelikož mu jako náhradu za utrpěné urážky stanovil jediný frank“.
U Koestlerovy knihy (pojednávající o moskevských procesech), která je z celého kvarteta zdaleka neznámější, je podstatná jeho francouzská recepce. Kniha zde vyšla v roce 1945, pět let po prvním vydání v angličtině. A nastaly tance. Tma o polednách se těšila velkému čtenářskému zájmu – roku 1948 se jí prodalo přes 300 000 výtisků; na další dotisky však chyběl papír, takže se kniha stala žádaným zbožím na černém trhu, avšak v komunistickém táboře nastoupil organizovaný útok. A nešlo jen o ataky ideové, ale i fyzické.
Roger Garaudy, v té době kovaný komunista (posléze komunistický renegát a nakonec konvertita k islámu), tvrdil, že je přece jasné, že všichni obžalovaní v moskevských procesech byli vinní. K nespolknutí bylo, že Koestler svou knihu napsal z pozic vyléčeného komunisty. Takže co? Odpadlík, zrádce, zaprodanec. Komunistická strana se přece neopouští. A když, tak pouze nohama napřed. Jiní ve světle prokázaných faktů o procesech a jejich vykonstruovanosti se snažili udělat jakýsi „dialektický“ krok-sun-krok: Sovětský svaz je pokrokový svou ekonomickou strukturou, ale zpátečnický v jiných sférách.
Nevidoucí a vidoucí
Studená válka mezi Západem a Východem dosáhla svého vrcholu v padesátých letech. John V. Fleming tvrdí, že ji máme sklon vnímat „zpětnou perspektivou sedmdesátých a osmdesátých let. Lépe jí ale porozumíme předjímavou perspektivou třicátých a čtyřicátých let“. Čtyři knihy, které Fleming představuje, ukazují vědění v době, kdy se ještě nevědělo, nebo spíše se nechtělo vědět, respektive kdy Západem obíhaly názory těch, kteří buď z naivity, či zaslepenosti dokázali Stalinově zemi skládat holdy, nebo aspoň nevidět, co vidět mohli či měli.
Škála „nevidoucích“ je dost široká a motivace značně různorodé. Najdeme zde idealistické nadšence, kteří aspoň na chvíli uvěřili, že Sovětský svaz představuje jitro lidstva (např. John Reed). Pak tu máme užitečné idioty (G. B. Shaw, Lion Feuchtwanger ad.), tedy ty, kdo hlavně svým jménem a věhlasem posloužili Stalinovi v budování přívětivého obrazu na Západě. Dále jsou to vědomí lháři a manipulátoři, tedy ti, kteří své psaní dali ochotně do služeb falšování reality (např. Julius Fučík). Ale kromě nich jsou tu také ti, kdo se oklamat nedali nebo kteří prozřeli (vždyť i Koestler byl kdysi zaníceným komunistou).
Flemingova kniha ukazuje, že tato schopnost vidět byla spojena s osobní odvahou (i ohrožením vlastního života) a velkým osobním nasazením. V době, kdy je jejich autoři psali, nešlo o surfování na vítězné vlně většinově přijatého názoru o sovětském Rusku jako zemi totalitární a despotické, ale o plavbu proti proudu.
Jiří Trávníček je literární teoretik, historik a kritik zabývající se moderní českou literaturou, interpretací a hermeneutikou, teorií literatury a výzkumy čtenářské kultury. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a externě přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
