Lex Schwarzenberg se dá s trochou nadsázky označit za „zombie české demokracie“. HlídacíPes.org důkladně pátral po okolnostech i po legálnosti zákona, kterým po druhé světové válce český stát znárodnil majetek významného šlechtického rodu. Přinášíme svá zjištění, mimo jiné o tom, jak justice dokáže sloužit na politickou objednávku.

Rovných sedmdesát let uplynulo letos 27. února od smrti Adolfa Schwarzenberga – významné i tragické osobnosti českých a evropských dějin.

Hlava takzvané hlubocko-krumlovské větve rodu Schwarzenbergů, významný antifašista a podporovatel české exilové vlády v Londýně, je jediným člověkem v československé historii, proti kterému byl vydán zvláštní zákon.

Dodnes nebyl zrušen, přestože byl prokazatelně v rozporu s ústavou jak v době svého vzniku, tak i nyní. Soudy i politici se tváří, že je to již historie a že tak je to v pořádku, jakkoliv z jejich reakcí zaznamenaných v rámci přípravy tohoto textu plyne, že tomu sami úplně nevěří.

Tohle téma je tabu

Měl to být celkem běžný rozhovor: Právnička pobočky Lesů ČR v Teplicích Kateřina Slabá souhlasila s tím, že vysvětlí postoj jejího zaměstnavatele k rozsudku v kauze Radejčín, kde se Lesy ČR soudily o několik pozemků s adoptivní vnučkou původního majitele pozemků Alžbětou Pezoldovou.

K setkání Slabá přizvala tiskovou mluvčí Lesů ČR Evu Jouklovou, která přijela až z Hradce Králové. Na místě vyšlo najevo, že ani jedna z dam s rozhovorem na jméno nesouhlasí; měly prý za to, že si autorka tohoto textu přijela do Teplic o celé věci „jen popovídat“.

Absurdní reakce dobře ilustruje okolnosti pátrání po situaci okolo zákona, který vyvlastnil jedné rodině vše, co kdysi na území někdejšího Československa měla. Navíc za okolností, které odporovaly tehdy platným zákonům. Dědicové původních majitelů se v České republice ani 70 let po smrti hlavní oběti tohoto zákona nedomohli jakékoliv nápravy.

Lex Schwarzenberg stále obklopuje atmosféra jakéhosi „tabu“, což se potvrdilo i při oslovení angažovaných soudů, úřadů státní správy i politiků.

Ve chvíli, kdy se HlídacíPes.org začal ptát na zákon č. 143/1947 Sb., tedy na lex Schwarzenberg, do té doby normální komunikace opakovaně „zmrzla“.

Odpovědi na zaslané otázky pak nedorazily vůbec (jako v případě evropské komisařky Věry Jourové), nebo jen v obecné rovině, často vynechávající z odpovědí reakce na „nepříjemné“ otázky (případ premiéra Andreje Babiše, ministryně spravedlnosti Marie Benešové i oslovených ústavních soudců).

Z reakcí i tak zřetelně plyne, že všichni dotazovaní tuší, že lex Schwarzenberg není v pořádku, ale nikdo nemíní převzít jakoukoliv zodpovědnost za jeho případné zrušení či vůbec otevření debaty na toto téma. Soudci tvrdí, že takové rozhodnutí musí učinit politici, a ti zase, že taková věc je záležitostí justice.

Zločinec bez zločinu

„Myslím, že čekají, až zemřu. Pak už nebude nikdo, kdo by ten zákon rozporoval. Adolfu Schwarzenbergovi lex Schwarzenberg a chování tehdejších úřadů prakticky zlomily srdce (zemřel necelé tři roky po vydání zákona na anginu pectoris – pozn. red.),“ říká ve vzácném rozhovoru pro média Alžběta Pezoldová, adoptivní vnučka Adolfa Schwarzenberga. Už 30 let bojuje za nápravu křivdy, které se Československo na její rodině dopustilo.

„Hodně pro Československo udělal, věnoval milion korun na opevnění země před Hitlerem, finančně podporoval exilovou vládu v Londýně, vypomáhal zaměstnancům pronásledovaným nacisty… A jediné, jak se mu vláda odvděčila, bylo, že proti němu vydali zákon, jako proti nějakému zločinci, jímž absolutně nebyl. Nikdo nám dodnes nevysvětlil, čím se naše rodina provinila, že s ní stát takto zacházel a zachází. Nikdo se s námi nebaví, ani tehdy, ani dnes,“ dodává Alžběta Pezoldová pro HlídacíPes.org.

Oslovili jsme i historiky, právníky a odborníky na ústavní právo, aby řekli, zda je lex Schwarzenberg stále součástí platného právního řádu, a pokud ano, jak je taková věc možná. Lex Schwarzenberg je stále publikovaný ve sbírce zákonů jako platný od srpna 1947. Alžběta Pezoldová žádala Ústavní soud, aby zákon zrušil, ale nikdy se tak nestalo.

 „Lex Schwarzenberg je takový zombie. Živý a mrtvý současně. Mrtvý je v tom, že v období, kdy byl schválen, tedy v roce 1947, byl v zásadě naplněn. Ale živý je v tom, že vytvořil nějaké majetkoprávní poměry, které dodnes přetrvávají a jsou minimálně pro ty původní vlastníky nespravedlivé,“ popisuje své vnímání kontroverzního zákona soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka.

Podle některých právních výkladů pozbyl lex Schwarzenberg účinnosti s novou Listinou základních práv a svobod po pádu komunismu, nikdy ale nebyl revidován nebo zrušen. A jakkoliv současné soudy popírají, že by podle lex Schwarzenberg soudily, dokola se na něj odvolávají v živých soudních sporech.

Ilustruje to i výše zmíněný soudní spor o pozemky v Radejčíně. U něj se na chvíli zastavíme.

Kauza Radejčín

Jeho jádrem byl argument Alžběty Pezoldové, že inkriminované pozemky nebyly v zemských deskách nikdy převedeny na stát, což byla povinnost, kterou podle Pezoldové doslovně zmiňoval i samotný lex Schwarzenberg v paragrafu č. 4.

Pozemky v Radejčíně zkonfiskoval v roce 1940 nacistický režim a v roce 1945 na ně byla uvalena národní správa podle Benešových dekretů. Ty ale v případě Adolfa Schwarzenberga nemohly být uplatněny. Schwarzenberg se proti českému státu nijak neprovinil, prokazatelně nebyl kolaborant.

Proti konfiskaci majetku na základě Benešových dekretů podal Adolf Schwarzenberg prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, o kterém ale nebylo nikdy rozhodnuto.

Toto konfiskační řízení podle dekretu č. 12/1945 z října 1945 se pokusil v únoru 1948 zrušit Zemský národní výbor v Praze. Ten sice pak v červnu 1948 zrušil národní správu nad majetkem Schwarzenbergů, pozemky ale byly předány do správy Československým státním lesům.

Podle Alžběty Pezoldové tak byl posledním legálním a v zemských deskách zapsaným vlastníkem pozemků Adolf Schwarzenberg. Tím pádem by se podle ní a jejího právního týmu na ně měla vztahovat restituční práva.

Lesy ČR ale argumentovaly tím, že tzv. intabulace, tedy zápis majitele v zemských deskách, není nutná, protože pozemky získal stát právě prostřednictvím lex Schwarzenberg. Mluvčí Lesů ČR Eva Jouklová zaslala po řadě týdnů bez reakce a po několika urgencích následující odpověď:

„Podle práva náleží majetky po Adolfu Schwarzenbergovi státu. To potvrdil odvolací, dovolací i ústavní soud. Tato rozhodnutí respektujeme. Vyjádření soudce nechceme komentovat, podstatná jsou rozhodnutí soudů všech stupňů, která potvrdila vlastnictví státu. Soudní spor pravomocně skončil.“

Soudce Okresního soudu v Ústí na Labem Viktor Vaške odůvodnil rozsudek tak, že podle lex Schwarzenberg přešly pozemky jakožto zemědělský a lesní majetek na Zemi Českou a je prý výrazem „ustálené soudní praxe“, že se takto restituční nároky Alžběty Pezoldové posuzují.

Soudce: Byla to krádež

„Není nejmenších pochybností, že zákon č. 143/1947 Sb. byl prachsprostou krádeží, která nemá v našich právních dějinách obdoby,“ napsal nicméně tentýž soudce Viktor Vaške do rozsudku a v rozhovoru pro HlídacíPes.org popsal dilema, které v souvislosti s výsledným rozhodnutím řešil:

„Skutečně vzniklo dilema mezi dvěma rovinami toho případu. A to rovinou právní a rovinou morální. Na jedné straně je evidentní, že hlubocké větvi rodiny Schwarzenbergů byl majetek odňat v podstatě bezdůvodně, a navíc bez náhrady. V rovině morální se jim stala křivda. Na druhou stranu je tam ale rovina právní, kdy má stát právo určit, které křivdy, jichž se v minulosti sám dopustil, odškodní a které nikoliv.“

Soudce Vaške se ve svém rozhodnutí odvolává na předchozí usnesení Ústavního soudu z roku 1994 a 1997 (zn. IV. ÚS 129/94 a I. ÚS 206/97), která svorně uvádějí, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů došlo ex lege – tedy účinností zákona č. 143/1947 Sb.

Stejně posléze argumentoval v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ústavní soudce Vojtěch Šimíček, který pro HlídacíPes.org uvedl:

„Účelem restitučních zákonů nebylo – a ani nemohlo být – odstranění všech historických křivd. Za situace, kdy uvedená majetková křivda nespadá do tzv. rozhodného období pro účely žádného z restitučních zákonů, proto soudy – a to ani Ústavní soud – nemohou aktivisticky nahrazovat vůli zákonodárce a rozsah restitucí svévolně rozšiřovat.“

Na dotaz HlídacíPes.org, zda tedy Ústavní soud rozhodoval v posouzení žádosti paní Pezoldové podle lex Schwarzenberg, odpověděl, že nikoliv.

„Vzniká tu absurdní situace, kdy Ústavní soud opakovaně zamítl naši ústavní stížnost s odkazem na lex Schwarzenberg, ale zároveň se tváří, že lex Schwarzenberg je mrtvý zákon,“ kritizuje takový postup Jan Havlíček, advokát zastupující Alžbětu Pezoldovou.

Přehlížené důkazy

Poukazuje na dokumenty, které podle něj Ústavní soud opakovaně ignoroval – jako například stanovisko soudce Ústavního soudu profesora Vladimíra Čermáka z roku 1997, ze kterého vyplývá intabulační princip, nebo informaci Správy pro věci majetkové a devizové pro Federální ministerstvo financí ČSSR z roku 1981, ze které plyne, že veškerý majetek A. Schwarzenberga byl zkonfiskován podle Benešových dekretů, a tudíž nemohl být zkonfiskován znovu v rámci lex Schwarzenberg.

Podle této zprávy byl zákonem č. 143/1947 Sb. pouze převeden již dříve konfiskovaný majetek A. Schwarzenberga, což ovšem znovu vyžaduje intabulaci vlastnického práva k různým částem majetku.

„Z doložených dokumentů vyplývá, že velká část schwarzenberského majetku byla přepsána nejdříve v druhé polovině roku 1948, tudíž by se na něj měly vztahovat restituční nároky, ale soudy tyto dokumenty, domnívám se záměrně, přehlížejí,“ stěžuje si na přístup justice advokát Havlíček.

„Odvolávají se dokola na jediné, a podle mého názoru vadné, rozhodnutí Ústavního soudu z roku 1995 (zn. IV. ÚS 129/94), které tvrdí, že došlo ke ztrátě vlastnického práva k majetku dnem vyhlášení zákona č. 143/1947 Sb. Přitom i v samotném lex Schwarzenberg je v paragrafu č. 4 nařízena povinnost vkladu vlastnického práva a stejně tak dokument z 3. června 1948 vydaný Prozatímním podnikovým ředitelstvím v Českých Budějovicích jasně hovoří o nutnosti zápisu vlastnického práva k majetku hlubocké větve,“ vysvětluje Jan Havlíček své zklamání z přístupu soudů.

Dodává, že první zmínka o tzv. ex lege efektu s okamžitou platností, kterým své zamítavé rozsudky zdůvodňují prakticky všechny soudní instance včetně Ústavního soudu, se objevila až v roce 1994 v rozhodnutí Pozemkového úřadu v Českých Budějovicích.

Což nebude náhoda, jak naznačují další podivné okolnosti případu zasahující do budování kapitalismu v Česku po roce 1989.

Jihočeští „kmotři“ zasahují

Pod rozhodnutím pozemkového úřadu je podepsaná někdejší ředitelka Okresního pozemkového úřadu Renata Frelichová. Ta je manželkou jistého Pavla Frelicha, jednoho z nejbližších spolupracovníků Pavla Dlouhého, přezdívaného Hlubocký kníže, který zprivatizoval velkou část bývalých schwarzenberských majetků v obci Hluboká nad Vltavou.

„Sám starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa přiznal v článku Nárok na nejrozsáhlejší restituci v Čechách, který vyšel v roce 1995 v časopise Státní správa a samospráva, že ve chvíli, kdy má matka uplatnila v roce 1993 nárok na restituci, udělala tím čáru přes rozpočet už rozjetým privatizačním plánům,“ vysvětluje syn Alžběty Pezoldové Adam Pezold.

„Po hlubším prostudování vzniklé situace není divu, že řada vysoce postavených politiků znervózněla,“ píše v článku Tomáš Jirsa a popisuje, že kvůli podanému restitučnímu nároku A. Pezoldové byly zastaveny převody nemovitostí i registrace akciových společností, jež vznikaly z bývalých schwarzenberských podniků.

„Aby ten majetek nemusel být vrácen, vymysleli onen ex lege efekt s okamžitou platností, který tvrdí, že majetek rodu Schwarzenbergů přechází na Českou zemi ke dni účinnosti zákona č. 143/1947 Sb.,“ komentuje zamítavé rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně „nepříjemného“ restitučního nároku A. Pezoldové advokát Havlíček.

Jednou z prvních zprivatizovaných budov, poté co byl restituční nárok Pezoldů zamítnut, byla někdejší správní budova zámku Hluboká, dnešní hotel Štekl. Vlastní ho společnost propojená se známým pražským „kmotrem“ Tomášem Hrdličkou a dříve také s podnikatelem a lobbistou Romanem Janouškem.

Pozdě na nápravu

Děkan Právnické fakulty UK v Praze a profesor právních dějin Jan Kuklík vnímá celý případ lex Schwarzenberg jako velmi komplikovaný, protože různé části majetku měly různý osud:

„Část toho majetku podlehla konfiskaci, protože byl pokládán za nepřátelský majetek a po roce 1945 se s ním nakládalo různě. Lex Schwarzenberg měl tento problém odstranit, ale ve své největší části byl aplikován až po roce 1948. Nicméně bylo to chápáno tak, že majetek je už jakože formálně zapsaný na Zemi Českou. Pak v roce 1949 bylo jasné, že ten majetek, ať byl v jakékoliv pozici, přejde na stát, protože Země Česká byla správní reformou zrušena a veškerý majetek zemský a i ten obecný přešel na stát.“

Podle profesora Kuklíka platnost zákona nesnižuje ani fakt, že se nenaplnil paragraf číslo 5, tedy neposkytl dosavadním vlastníkům majetku přislíbený důchod. Na změny ohledně konfiskace schwarzenberského majetku je podle něj už pozdě.

„Z mého pohledu tu věc diskutujeme příliš pozdě. Řada těch otázek měla být vyřešena v průběhu 90. let, kdy mohla být větší politická vůle se jimi zabývat. Například poukázat na účinky opatření, která byla přijata ještě před únorem, ale reálně byla provedena až po únoru 1948. Měla být provedena nějaká širší historická analýza, kterou jsme ve skutečnosti udělali až ex post,“ argumentuje Jan Kuklík.

Vůle ke spravedlnosti

Podle zdroje blízkému Ústavnímu soudu, který si nepřál být jmenován, ale HlídacíPes.org jeho identitu zná, atmosféra na Ústavním soudu na začátku 90. let, kdy se o restitučním nároku Pezoldů rozhodovalo poprvé, nebyla nakloněna pozitivnímu posouzení jejich žádosti.

„Vládla tam velká neochota. Bylo pak přijaté stanovisko, že se restituce v žádném případě nebudou vydávat mimo prostor vymezený restitučními zákony. Jinak se ÚS choval k restituentům velmi vstřícně, ale v tomto případě, kdy se v roce 1994 rozhodovalo o nároku A. Pezoldové na majetek po jejím dědovi, se toho soudkyně zpravodajka asi bála. Možná, kdyby to soudil někdo jiný, dopadlo to jinak,“ uvádí zdroj obeznámený s tehdejší realitou na ÚS.

Děkan PF UK Jan Kuklík na dotaz, zda je možné, že se ÚS nechal v devadesátých letech ovlivňovat politiky, odpověděl, že téma je to citlivé a složité: „Otázka restitucí je ekonomicko-politické rozhodnutí. Pokud by se jako hranice pro restituce stanovil rok 1945, pak by privatizace probíhala víceméně jako restituce. ÚS v tom sehrál velice důležitou roli. Víme, co ve společnosti způsobilo například otevření církevních restitucí.“

To, že se soudci nechtějí odchýlit od rozhodnutí ÚS z roku 1995 (IV. ÚS 129/94, ale vyšlo v roce 1995 – pozn. red.), přiznal HlídacímuPsu.org v rozhovoru nepřímo i soudce v kauze Radejčín, Viktor Vaške.

„Osobně jsem v téhle kauze dlouho rozmýšlel, jestli řeknu, že to opravdu není možné, že se s tím musí něco stát a že učiním jakési morální gesto a pozemky Pezoldům vydám. Jako soudci jsme ale podle ústavy vázáni vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu. Ta mají v podstatě sílu zákona. Takže jako soudci nemůžeme rozhodovat jenom podle morálky či vlastního svědomí, ale také podle zákona,“ uvedl Viktor Vaške, který se případu Radejčín věnoval s očividnou pečlivostí.

Soudy proti ústavě

Jeho stanovisko v tomto ohledu ale rozporuje bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, která jako ústavní soudkyně potvrdila v roce 2009 nárok A. Pezoldové na navrácení rodinné hrobky v Domaníně u Třeboně.

Tu nakonec, jako jedinou část ze zkonfiskovaného majetku A. Schwarzenberga, stát rodině vrátil. Podle Wagnerové není pravda, že by rozhodnutí ÚS z roku 1995 bylo pro soudce zavazující: „Usnesení ÚS z roku 1995 (IV. ÚS 129/94) není nález, je to usnesení, a ta nemají obecnou závaznost a netvoří překážku věci rozhodnuté. Nálezy jsou podle ústavy závazné pro všechny orgány a osoby, ale v případě usnesení to tak není. To znamená, že se o tom zákonu může samozřejmě rozhodovat znovu,“ uvedla Eliška Wagnerová pro HlídacíPes.org.

Podle ní je nepřijatelné, aby v civilizovaném právním státě, za který se Česká republika považuje, existoval zákon jako lex Schwarzenberg.

„Tento zákon je v rozporu s novými hodnotami, které si osvojila Česká republika, a tudíž měl být prohlášen za neplatný. On zrušen nebyl, a faktem je, že účinným je, protože se podle něj stále soudí,“ říká Wagnerová.

K revizi současného přístupu orgánů České republiky ke kontroverznímu zákonu se přiklání i proděkan Maxim Tomoszek z katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, který se vyvlastňovacím zákonem č. 143/1947 Sb. podrobně zabýval:

„Interpretační přístup dosud zastávaný orgány České republiky, založený na tom, že všechny účinky zákona č. 143/1947 Sb. nastaly jen a právě v okamžiku jeho účinnosti s dopadem na celý majetek rodu Schwarzenbergů nacházející se v Československé republice, je protiústavní, protože je v rozporu s objektivními historickými skutečnostmi, porušuje princip rovnosti i principy demokratického právního státu,“ tvrdí Tomoszek.

Alžběta Pezoldová sice po Ústavním soudu požadovala posouzení protiústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., žádný soudce jí v tom ale nevyhověl:

„Soudy odmítají posouzení protiústavnosti toho zákona, protože se snaží zabránit navrácení majetku, který mé rodině ukradli nacisté. Článek 95 ústavy nařizuje Ústavnímu soudu, aby protiústavní zákony rušil, ale v našem případě soudci tuto povinnost ignorují. My nežádáme o nějaké zvláštní zacházení či výjimky, protože naše důkazy dokazují, že máme nárok na navrácení našeho majetku podle platných restitučních předpisů (včetně dodržení lhůty 25. února 1948). Náš případ ale ukazuje, že v České republice si nejsou všichni před zákonem rovni,“ komentuje situaci Adam Pezold.

 Politici i soudy si myjí ruce

 Podle soudce Viktora Vaškeho není na justici, aby situaci s lex Schwarzenberg řešila:

„Domnívám se, že je to opravdu záležitost politická. Je na zákonodárcích, aby rozhodli, zda tuto křivdu odškodní, napraví nebo zmírní. S tím, že osobně si myslím, že důvod pro to samozřejmě je naprosto evidentní,“ říká soudce kauzy Radejčín.

Jenže podobně jako by justice ráda nechala zodpovědnost za vyřešení kontroverzního zákona na politicích, ti mají k věci obdobný přístup, jen obráceně.

Ministerstvo spravedlnosti na dotaz HlídacíPes.org, jak je možné, že soudy v živých kauzách odkazují na zákon, který je v rozporu se současnou ústavou, a proč případně stát tento zákon nereviduje či nezruší, odpovědělo:

„Ministerstvu spravedlnosti nepřísluší posuzovat soulad zákonů s Ústavou, soudce je vázán při svém rozhodování zákonem, a v případě, že má pochybnosti o jeho souladu s Ústavou, může se obrátit na Ústavní soud,“ napsal tiskový mluvčí ministerstva Vladimír Řepka.

Na otázku, zda by ministryně Benešová jako politička souhlasila se zrušením lex Schwarzenberg, už odpověď nepřišla.

Neodpověděl na ni ani premiér Andrej Babiš. Mluvčí úřadu vlády Jana Adamcová zaslala v odpovědi na všechny otázky zcela identickou odpověď jako mluvčí spravedlnosti Řepka.

 Z bludného kruhu

Podle Maxima Tomoszeka z katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého je cesta z protiústavní situace taková, že soudy opustí paušalizující postup, který doposud k žalobám Alžběty Pezoldové dodržovaly, a začnou posuzovat relevantní dokumenty v kontextu každé žaloby zvlášť.

„K odstranění takto vymezené protiústavnosti je nutné, aby orgány České republiky upustily od výše uvedeného nepřípustně paušalizujícího výkladu a v jednotlivých konkrétních případech zkoumaly, kdy a jakým postupem byl v minulosti aplikován zákon č. 143/1947 Sb., a tedy zda ve vztahu ke konkrétním součástem majetku rodu Schwarzenbergů nedošlo k jeho odnětí v rozhodném období podle restitučních zákonů, tedy mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990.“

To se podle Adama Pezolda stalo v několika málo případech, naposledy v roce 2010, kdy pozemkový úřad řešil nárok na restituci několika domů v Praze, nikoliv s odkazem na lex Schwarzenberg, ale v souvislostí s konfiskací majetku podle Benešových dekretů, která byla neoprávněná. „Soud ale v tomto případě zase našel důvod, že má matka není oprávněnou osobou v restituci po A. Schwarzenbergovi. Což je absurdní situace, vzhledem k tomu, že například v rozsudku Radejčín, ale nejen v něm, soudce jasně uznává, že je oprávněnou osobou a nárok na restituci uplatňovat může,“ říká Adam Pezold.

Alžběta Pezoldová uzavírá, že z její strany platí i po 75 letech stejná prosba, kterou psal Adolf Schwarzenberg v květnu 1947 svému příteli a tehdejšímu prezidentovi Edvardovi Benešovi:

„Nestěžuji si, jen upozporňuji, neprosím o milost, nýbrž žádám jen spravedlnost podle dosud platného právního řádu. Všeobecně uznávané zásady demokracie a rovnosti nepřipouštějí, ba přímo vylučují, aby zvláštním zákonem o vyvlastnění byla postižena pouze jedna osoba nebo jedna rodina, která se ničím proti státu neprovinila, nýbrž naopak má i určité zásluhy o národ, stát a národní hospodářství, aby bylo jednotlivci vlastnit nemovitosti a provozovati výdělečnou činnost, zejména, když i cesta k ústavnímu soudu o přezkoumání, zda takový zákon neodporuje ústavě , jest jemu velmi ztížena, ne-li vůbec znemožněna,“ napsal A. Schwarzenberg Benešovi.

Na svůj dopis nikdy nedostal odpověď.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením HlídacíPes.org.