Zámek Valtice byl hlavním sídlem rodiny Lichtenštejnů do roku 1945. FOTO: Creative Commons
FOTO: Creative Commons
Dvě státní instituce se spolu pustily do sporu o majetek rodu Lichtenštejnů, který byl po válce zabrán státem. Krajský soud v Brně se v jednom konkrétním případě přiklonil k postoji, který – ač se týká zdánlivých formalit – může mít průlomové důsledky. Jedná se sice jen o jeden pozemek na Prostějovsku, který je v katastru zapsán jako majetek knížecí nadace, ale případné pravomocné rozhodnutí by v této věci otevřelo cestu k nápravě jednoho z největších poválečných majetkových zločinů československého státu vůči nevinným lidem.
Prostějovský katastrální úřad totiž odmítl vyhovět požadavku Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a přepsat v katastru vlastníka dotyčného pozemku, přičemž místo knížecí nadace měl být za majitele označen český stát. Katastrální úřad pokládal tento požadavek za nezákonný, ale vládní ochránci státního majetku si chtěli tento úkon vynutit u soudu. Soud dal zatím nepravomocně za pravdu úředníkům katastru, kteří prokázali, že k přepsání majitele nemají zákonný podklad, který by majetek zřetelně definoval. Podle serveru Seznam soud stanovil, že „navrhovaný vklad (ve prospěch státu a v neprospěch knížecího rodu) nelze povolit, neboť ani konfiskační vyhláška, ani předložené rozsudky nejsou vkladovou listinou, když neobsahují označení nemovitosti v souladu s katastrálním zákonem“.
Ve zprávě Seznamu se ale uvádí, že majetek byl zkonfiskován „na základě Benešových dekretů“, které na principu etnicky pojaté kolektivní viny ožebračily německé občany Československa. K tomu je však třeba dodat, že tento majetek byl zkonfiskován i v rozporu s Benešovými dekrety, neboť členové rodu Lichtenštejnů nebyli občany československého státu, nýbrž Lichtenštejnska. K tomuto ohromnému majetkovému přesunu došlo tudíž v rozporu i s tehdejším právem, což bylo umožněno turbulentní dobou, nástupem komunistů do vedení státu a prostou skutečností, že Lichtenštejnsko je maličký stát, který byl navíc jako oběť nátlaku nacistické říše po válce na kolenou a nedokázal se účinně bránit na mezinárodní scéně, natož uvnitř státu, který si právě začal přivlastňovat Stalin.
Spor dvou státních institucí je zajímavý v tom, že prostějovští úředníci se drží výlučně litery zákona o podmínkách vkladu do katastru a neřeší sympatie či antipatie k Lichtenštejnům nebo filozofickou a právní otázku Benešových dekretů. Vládní úředníci naopak v rozporu s právem požadují nyní po sedmi desetiletích, aby soud trval na protiprávních poválečných vyhláškách, jež odpovídaly tehdejší nastupující totalitní ideologii a ignorovaly ústavní i formální pravidla. Uskutečněním vkladu chce současný český vládní úřad vlastně znovu okrást knížecí rod, či lépe řečeno starou krádež po formální stránce dokonat a kořist si pojistit. Katastrální úředníci a brněnský soud tomuto záměru brání z hlediska formálně nedostatečných náležitostí pro uskutečnění vkladu, ale zároveň i v bezděčné shodě s obecnou lidskou spravedlností.
V technickém slova smyslu se tu dvě státní instituce přou o to, co je vlastně právní podklad pro přepsání vlastníka v katastru nemovitostí. Obecná a zjevně ideologicky podmíněná poválečná vyhláška, která nedefinuje dostatečně konkrétní majetek, na dokonání poválečné krádeže již nyní nestačí. V tom tkví naděje pro právní stát. Kdyby Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí brněnského soudu, bylo by možné napadnout i ostatní vklady do katastru, které v případě rodu Lichtenštejnů byly provedeny zcela zřetelně v rozporu s právem.
Aby bylo zřejmé, že z tohoto sporu nehrozí škoda českým občanům či institucím, je třeba vyzdvihnout celkový přístup, jaký okradená rodina zvolila při domáhání se svých práv. Mluvčí lichtenštejnské nadace Michal Růžička uvádí pro média, že z rozsáhlého zabaveného majetku nyní Lichtejnštejnové nepožadují takový majetek, jehož navrácení by způsobilo škodu třetích stran. „Nadace knížete z Lichtenštejna, vládnoucí kníže Hans Adam II. i další žalující lichtenštejnští občané zvolili velkorysý přístup. Byl to stát, kdo zneužil Benešovy dekrety k zabrání lichtenštejnského majetku, a ne obce, univerzity nebo soukromé osoby. Tzv. třetí strany za jednání státu nemohou a neměly by za činy státu přebírat odpovědnost,“ uvádí Růžička.
