HISTORIE / Děti se držely za ruce a tápaly podél plotů, aby trefily do svých škol. Obličeje měly zakryté šálami, saze jim je barvily do černa. Policisté baterkami svítili dezorientovaným lidem na cestu a chodili před autobusy, jejichž řidiči netušili, kudy vede silnice. Cyklisté neviděli ani své přední kolo, diváci v kinech nedohlédli na plátna, fotbalistům na hřištích se ve smogu ztráceli spoluhráči i míč. Jedovaté zplodiny se během těch prosincových dnů roku 1952 plížily ulicemi, domovy i plícemi Londýňanů, dusily je a nakonec zabily tisíce z nich.

„Světlo vlastně nebylo celý den,“ líčí legendární londýnské mlhy britský spisovatel Charles Dickens ve své slavné povídce Vánoční koleda z roku 1843. „Kdejakou škvírou a klíčovou dírkou se dovnitř hnala mlha a venku byla tak hustá, že ačkoli ulička byla nad pomyšlení úzká, protější domy vypadaly jako pouhé matné přeludy. Když člověk viděl ten špinavý mrak, jak se snáší a halí všechno stínem, mohl si málem myslit, že příroda bydlí hned vedle a právě chystá důkladnou nadílku.“ Nadílku, která rozhodně nebyla neškodná.

Dále čtěte

Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned

VÝZVA / Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně.

Mlhy patří k britské metropoli stejně neodmyslitelně jako černé taxíky, zvon Big Ben nebo třeba Sherlock Holmes. Široké údolí řeky Temže prostupuje vlhkost, umocněná prouděním oceánského vzduchu. Stačí pak jen malý pokles teploty a vlhkost se sráží v podobě mlh, které teplotní inverze může držet v ulicích celé dny.

Takové převážně vodní páry však dramaticky změnil příchod průmyslové revoluce v druhé polovině 18. století. Město spalovalo obrovské množství levného uhlí a do ovzduší z tisíců komínů továren i domácností unikaly saze a oxid siřičitý. Tyto látky se mísily s přirozenou mlhou a vytvářely hustý, dráždivý a nebezpečný smog.

Je libo hrachovou polévku?

„Pea soup,“ říkávali Londýňané tomuto hustému smogu pro jeho žlutozelenou barvu. „Hrachová polévka“ se často vkrádala do jejich města, do umění, ulpívala na kabátech i lucernách a stala se samozřejmou kulisou, která Londýnu propůjčovala nádech tajemna a mystičnosti. 

Na začátku prosince roku 1952 zima zalézala pod kůži ještě více než obvykle, a tak Londýňané pořádně přitápěli v kamnech. Kvalitní uhlí, například antracit, však mířilo především na vývoz a pomáhalo splácet válečné dluhy, zatímco londýnské domácnosti si musely často vystačit s levným, nekvalitním uhlím s vysokým obsahem síry. Město navíc nedávno nahradilo elektrické tramvaje dieselovými autobusy, které kvalitě ovzduší rozhodně nepřidaly.

Když se pátého prosincového dne roku 1952 mlha opět snesla do ulic, nikoho to nepřekvapilo. Záhy se však začala chovat jinak než ty předchozí. Vítr umlkl a hustý žlutozelený smog přikryl město jako pokličku – odřízl jej od slunečního svitu, tepla i čerstvého vzduchu. Ulpíval na kůži i oblečení, štípal v očích i plicích, na jazyku nechával kovově kyselou pachuť a páchl po síře, spáleném uhlí a zkažených vajíčkách. A to byl teprve začátek.

Londýňané netušili, že stojí na počátku jedné z nejhorších ekologických pohrom v moderních dějinách. Ani nemohli. Jak pro Českou televizi vysvětloval meteorolog Michal Žák: „Neexistovaly žádné numerické modely, žádné meteorologické počítače. Natožpak družice. Tehdejší meteorologové byli odkázaní jen na přímá pozorování.“ Žádné varování, žádné opatření, žádná pomoc.

Svět téměř postapokalyptický

Stačilo pár hodin a zpočátku běžná londýnská mlha zhoustla natolik, že snížila viditelnost na pár metrů, někde na pouhý jeden metr. „Tohle byl jiný svět! Téměř postapokalyptický,“ popisoval jeden ze svědků Alan Davies. „Vzduch nebyl jen hustý a šedý. Byl žlutý, sirný a neproniknutelný. (…) Pak se ze smogu vynořil dvoupatrový autobus, jedoucí velmi pomalu, se všemi rozsvícenými světly. Před ním šel průvodčí. S baterkou osvětloval obrubník, aby řidič věděl, kde se nachází na silnici!“

„Můj otec se domů dostal jen proto, že ho musel doprovodit policista s baterkou. Byl zrovna v naší ulici, ale úplně ztratil orientaci. Policista si svítil na cedule, aby vůbec přečetl název ulice a číslo domu,“ zavzpomínal Dave Higgins, který vyrůstal v západním Londýně. „Tlačil jsem bicykl ulicí, ale neviděl jsem ani jeho přední kolo,“ podotkl Gordon R., další ze svědků.

Dále čtěte

Studená sprcha pro Evropu. Obávaný Napoleon jí rázně ukázal, z čí vůle se stává císařem

HISTORIE / Toho chladného prosincového dne roku 1804 se v pařížské katedrále Notre-Dame de Paris tísnilo několik tisíc lidí. Vybraní…

Palčivý chlad a tma se šířily i za hranice města, zvuk se nesl hůře. Umlkl Londýn, umlkla téměř veškerá doprava, umlkli i sami jeho obyvatelé. Kašlali, sípali, dusili se.

„Bylo mi deset let. Do školy jsme chodili s vlněnou šálou pevně omotanou kolem úst a nosu,“ píše Teresa P. „Cestu jsme si nahmatávali podél plotů a drželi se za ruce, abychom se neztratili. Když jsem si šálu ve škole sundala, byla celá černá od sazí.“

Její slova potvrzuje i Robert P.: „Máma nám dávala přes nos a ústa mokrý kapesník a přivazovala ho šálou. Když jsme došli do školy, byl celý nasáklý tmavohnědou špínou. Nikdo nám tehdy nic nevysvětlil. Dnes trpím chronickou plicní nemocí a dávám to do souvislosti právě s těmi podmínkami.“

Nemocnice praskaly ve švech

Smog si našel cestu i do veřejných budov a domovů – pronikal okny, dveřmi i škvírami ve zdech. Záchvaty kašle lidí přecházely v dušnost, braly jim dech i síly. Pak začali Londýňané kolabovat, přímo na ulicích i ve svých obývacích pokojích. Zvláště ti nejzranitelnější, tedy starší lidé, nemocní a děti, rychle plnili nemocniční lůžka. Když 9. prosince londýnské nemocnice jako každý týden zveřejnily počty hospitalizovaných, úředníci, lékaři i čtenáři novin zůstali v šoku: pacientů bylo o 150 tisíc více než obvykle. Dobová svědectví hovoří o tom, že došly nejen rakve, ale i květiny.

Bezvětří a teplotní inverze držely Londýn ve smrtelném objetí celých pět dní. Teprve poté se konečně zvedl vítr a žlutozelený příkrov se pomalu rozplynul. Do ulic se vrátilo světlo a vzduch, v němž se dalo žít.

Prvotní pocit úlevy ale brzy vystřídalo zděšení – úmrtnost dál rostla, nemocnice hlásily nové případy a pohřební služby nestíhaly. Smog totiž nezabíjel okamžitě, nýbrž s odstupem, kvůli zápalům plic, srdečním selháním či zhoršení chronických onemocnění. I proto si katastrofa vyžádala mnohem více obětí, než se britské úřady zpočátku domnívaly. Zatímco jejich první odhady hovořily o zhruba čtyřech tisících mrtvých, moderní epidemiologické studie ukazují, že následkům takzvaného Velkého smogu v Londýně podlehlo až 12 tisíc lidí, možná ještě více.

Dále čtěte

Místo dárků zážitky. Pomozte s námi dětem, ke kterým život nebyl fér. Zapojte se do sbírky!

Blíží se čas, který máme spojený s teplem domova, se světly na stromečku a s okamžiky, kdy je rodina spolu.

Katastrofická čísla donutila britskou vládu jednat. Už v polovině padesátých let začala platit první opatření, například zákon City of London (Various Powers) Act z roku 1954, následovaný klíčovými zákony o čistém ovzduší (Clean Air Acts) z let 1956 a 1968. Velký smog z roku 1952 také výrazně urychlil rozvoj moderní městské meteorologie a systému předpovědí počasí na další dny.

Snahy za čistší vzduch

Stát zároveň nabízel finanční pobídky domácnostem, aby nahradily otevřená uhelná topeniště jinými zdroji, například plynovými krby, nebo aby místo uhlí spalovaly koks, který produkuje výrazně méně kouře. Ústřední vytápění bylo tehdy v britských domácnostech stále spíše výjimkou a masově se začalo prosazovat až od konce šedesátých let.

Navzdory těmto krokům však změny nepřicházely dostatečně rychle. O deset let později, na začátku prosince 1962, zasáhla Londýn další výrazná smogová epizoda, i když už méně ničivá.

Dnešní Londýn, jakkoli je pulzující metropolí plnou aut, autobusů, lodí i letadel, bere kvalitu ovzduší ve svých ulicích se zodpovědností a s vědomím vlastní minulosti. Zavedení poplatku za vjezd do centra, nízkoemisní zóny, postupná elektrifikace autobusů a taxíků i systematická podpora cyklistiky jsou součástí dlouhodobé snahy chránit život města a jeho obyvatel – tak, aby dusivá londýnská mlha a smog zůstaly už jen v paměti, na stránkách románů a na plátnech obrazů.