Dvacetiletý automechanik Mykola Hontaruk, který žije v městečku Zavodske v Ternopilské oblasti na západě Ukrajiny, vyrobil letos v létě ze starého sovětského moskviče automobil pro armádu. Do díla se pustil po telefonátu od svého otce, jenž bojuje v Doněcké oblasti, kde se armáda potýká s nedostatkem automobilů. A otec prý nutně potřeboval pick-up. Nicméně na něco lepšího než na veterána sovětské éry prostředky scházely.

Pancéřování má Mykolův moskvič jen lehoučké, není to tedy obrněnec do první linie, ale může být velmi užitečný. Nad kabinu se dá připevnit kulomet, střelec by pak stál vzadu na korbičce. Náklady na koupi a úpravu prý v přepočtu činily 650 dolarů, otec poslal z fronty 300 dolarů, okresní samospráva poskytla 200 dolarů a dalších asi 100 dolarů městská rada města Zavodske – za ty se konkrétně koupila či opravila kola. „Peněz ani času nelituji, poněvadž auto se bude na frontě hodit a může někomu zachránit život,“ řekl Mykola ukrajinským médiím. Automobil předal i se sadou nářadí, kterou mu otec nedávno věnoval k dvacátým narozeninám.

Mykola zdaleka není sám. Podobných kutilů nyní v Ukrajině působí tisíce. Ukrajinská obrana je z významné části záležitostí (ekonomicky chudé) občanské společnosti, urputné snahy vytěžit z dostupného minima maximum. Naše pozornost je upřena na americké raketomety či na americké, francouzské nebo německé houfnice, bez kterých sice ukrajinská armáda agresora nevyžene, ale bez lidí jako Mykola Hontaruk a jeho otec teprve ne. A nikoliv náhodou v asi třítisícovém městečku Zavodske stojí i pomník Nebeské setnině, tedy obětem Majdanu z roku 2014.

Krátce poté začala ruská okupace Krymu a propukly boje s Moskvou podporovanými separatisty na východě a jihovýchodě Ukrajiny. A právě tehdy se zrodil fenomén ukrajinských lidových či podomácku vyráběných (upravovaných) vozidel pro bojové účely. Užívají se pro ně různé obecnější charakteristiky, například lidový obrněnec, wundervafle či šušpancer, což je hravá složenina z německého výrazu pro bojové vozidlo pěchoty schützenpanzer a slova šušpančik, označujícího zpravidla v ruskojazyčném internetovém prostředí fiktivní bytost nebo zvíře, jehož přesná podoba není známá. Lze se setkat i s výrazem moderní tačanka, jenž odkazuje na legendární bryčku s kulometem maxim, typický bojový prostředek ruské občanské války po roce 1917. Její vynález se často přisuzuje jedné z kontroverzních postav ukrajinských dějin, krutému kozáckému anarchistovi Nestoru Machnovi. Velmi časté je pak označení banderomobil dle Stepana Bandery, další problematické historické postavy, leč Ukrajinci ho prostě ctí především jako bojovníka za národní i státní nezávislost. Když se řekne Bandera, má Ukrajinec zkrátka v hlavě něco úplně jiného než my.

Zejména v letech 2014–2015 vynaložila řada dobrovolníků obdivuhodně mnoho umu, invence, dřiny i úspor, a dala tak vzniknout početné a pestré směsi improvizovaných válečných vozidel, obvykle postavených na základě nějakého civilního automobilu, která sloužila zpravidla u dobrovolnických vojenských jednotek. Jejich široká škála zahrnuje lehce upravená osobní auta i opravdu těžké obrněnce zhotovené z náklaďáků. Ukrajinská armáda na tom tehdy byla dost bídně – z hlediska techniky (bojové i sloužící logistice), ale též kvalit důstojnického sboru. Ke slovu tudíž celkem logicky musela přijít improvizace.

Což o to, pick-up s kulometem či s nějakou jinou střelnou zbraní běžně používají po celém světě bojovníci všech směrů a vyznání. Hodně populární jsou v tomto ohledu vozy značky Toyota, typy Land Crusier a zejména pak Hilux, jenž údajně při rychlosti přes 100 kilometrů za hodinu dokáže prolétnout minovým polem bez škrábnutí. Hiluxy se staly takřka ikonickým symbolem Islámského státu, ale v roce 2021 je zařadila do výzbroje i česká armáda. Nemohou pochopitelně chybět ani na současném ukrajinském válčišti – Ukrajinci je používají i jako nosiče lehčích raketometů.

Fobos zrozený z Kamazu

Množina banderomobilů však zahrnuje i poměrně bytelně pancéřované a hodně osobité kreace. Vraťme se však do roku 2014. Batalion, později pluk Azov se tehdy, konkrétně v červnu 2014, podílel na osvobození Mariupolu z rukou proruských separatistů. I pomocí Perníku. Tak se totiž jmenoval jeho improvizovaný obrněnec, postavený ze starého náklaďáku Kamaz. Jméno Perník (ukrajinsky Prjanyk) dostal prý podle toho, že ho v podstatě „upekl“ celý batalion, jelikož skoro každý něčím přispěl. Prjanyk se stal jedním ze symbolů jednotky, jejíž hrdinský odpor v areálu obklíčených oceláren Azovstal pak na jaře 2022 sledoval celý svět se zatajeným dechem.

Každý z exemplářů lidových obrněnců znamenal vlastně unikát, a i proto zpravidla dostávaly osobní jména. Samozřejmě, často ženská, podle milenek, manželek i matek tvůrců či bojovníků. Nebo podle dárkyň. Opancéřovaná palivová cisterna upravená z náklaďáku Ural 4320 tak nesla jméno Lilja, podle učitelky z Mykolajivu, samoživitelky se třemi dětmi, jež na její zhotovení přispěla částkou tisíc hřiven, prý skoro vším, co měla k dispozici. Zásobovala pak ukrajinské jednotky za bojů se separatisty na východě země.

Oblíbená byla i jména dle zvířat, která pancéřované kreace připomínaly nebo jejichž vlastnosti měly mít (Anakonda, Krokodýl, Velbloud, Želva). Nemohly chybět ani významné postavy ukrajinských dějin – Symon Petljura, představitel Ukrajinské lidové republiky, jež krátce existovala po první světové válce, nebo kozáčtí vojevůdci ze 17. století Ivan Bohun či Petro Sahajdačnyj. A zastoupeny byly rovněž filmové postavy (Šrek). Ale též bozi. Jako třeba Fobos, v řecké mytologii syn boha války Area a bohyně krásy, lásky a plodnosti Afrodite, jenž svého otce doprovází do všech bitev a zosobňuje hrůzu a děs uprostřed válečné vřavy. Ukrajinský Fobos se ale zrodil z ruského nákladního vozu Kamaz, který původně působil v zemědělském podniku. Pancéřování provedli řemeslníci z obce Lobojkivka v Dnipropetrovské oblasti, pár tun kovu daroval místní majitel několika skladů šrotu. Gumu prý jeho stvořitelům poskytla opuštěná zavřená továrna. Získali tak životně důležitou ingredienci, poněvadž teprve čtyři centimetry gumy dokázaly spolu s kovem zadržet nepřátelskou kulku. Majitel dílny, kde Fobos vznikl, pocházel z Donbasu. Když se ho jeho malá dcera zeptala, kam že ten zvláštní náklaďák pojede, odvětil: „Bude bojovat s tvým strýcem.“ Jeho bratr totiž patřil k ozbrojencům separatistické Doněcké lidové republiky.

Fobos prodělal zkoušku ohněm u Ilovajsku, kde ukrajinská armáda v létě 2014 utrpěla těžkou porážku od jednotek separatistů notně posílených výzbrojí ruské armády a patrně i přímo ruskými vojáky. Jako jeden z mála kusů ukrajinské techniky se totiž dokázal dostat z pekla ilovajského kotle sice ozdobený hojnými stopami po střelách, ale jinak bez fatální úhony. Jeho řidič „strýček Víťa“ však kovové mytologické monstrum nazýval něžně „Vlaštovka“ a prý s ním hovořil pomocí zvláštního jazyka.

Právě i označení více jmény je pro ukrajinské lidové obrněnce docela typické. Například Luční kobylce (ukrajinsky Konyk) se říkalo též Žába nebo Škorpion. V roce 2014 sloužila u 11. praporu jednotek ukrajinské územní obrany „Kyjevská Rus“ v bojích u Slovjansku i Debalceve jako doprovod konvojů i podpora bojujících jednotek – umožňovala mimo jiné evakuaci vojáků krytou palbou z kulometu. Šlo o jeden z prvních a zároveň jeden z veřejně nejznámějších šušpancerů.

Zákopový umělec Pacera

Obor, kterým se zabývám, je vlastně „zákopové umění“ – řekl o Luční kobylce její tvůrce Volodymyr Pacera, jemuž jako základ pro jeho dílo posloužil podvozek dodávky UAZ 469. Pancéřování posádku chránilo před střelbou z ruční zbraně či před střepinami granátů, proti něčemu ráznějšímu by pochopitelně neměla šanci. Pacera byl však ke svému umění dobře připraven, poněvadž se profesionálně zabýval renovacemi staré vojenské techniky, hlavně z doby druhé světové války.

A již počínaje rokem 2014 se ukrajinští „zákopoví umělci“ setkávali i se sympatiemi a podporou v zahraničí. Pacera v rozhovoru pro list Ukrajinská pravda vzpomíná, jak pro svá vozidla sháněli neprůstřelná skla. Dobrovolníci našli prodávajícího v Německu. Vyklubal se z něj důchodce, a když zjistil, co jsou zač a na co skla potřebují, dal jim je zadarmo. Naštěstí není každý Němec jako Olaf Scholz…

Podplukovník ukrajinské armády a vojenský publicista Serhij Kaminskyj dokonce o fenoménu ukrajinských šušpancerů a jejich angažmá v bojích na východě a jihovýchodě Ukrajiny vydal roku 2021 knihu nazvanou Narodni pancernyky neboli Lidová obrněná vozidla či Lidoví obrněnci. Na jejích stránkách jich zdokumentoval více než 75, leč sám tvrdí, že jeho výčet určitě není kompletní.

Nejde pochopitelně o fenomén čistě ukrajinský. Improvizovaná obrněná vozidla se objevují v řadě konfliktů, především v těch, kde se výrazně angažují nepravidelné jednotky, často tedy v občanských válkách. Používají je však třeba, pod názvem narco tanky, i mexické drogové kartely. A rovněž proruští separatisté. Ovšem i pravidelná ruská armáda, zaskočená silou ukrajinského odporu, se letos musela uchýlit k improvizovanému „dopancéřovávání“ svých tanků, transportérů i nákladních automobilů. Někdy dokonce obyčejnými dřevěnými kládami, což se neobešlo bez posměchu na sociálních sítích.

Improvizované obrněnce mají každopádně za sebou už docela hluboko vyjetou historickou stopu. Například jedním z ikonických vozidel moderních polských dějin je obrněný vůz Kubuś (Kuba či Kubík, v Polsku je to ale i jméno Medvídka Pú), který na podvozku nákladního chevroletu v létě 1944 vyrobili bojovníci Varšavského povstání. Na rozdíl od mnoha z nich povstání přežil a nyní ho lze v částečně zrekonstruované podobě vidět ve varšavském Muzeu Polské armády. Muzeum Varšavského povstání pak dokonce vystavuje jeho pojízdnou repliku, která vyjíždí „do akce“ zpravidla v době připomínek této pro polské národní vědomí klíčové události. A malého Kubuśe si lze slepit jako plastikový i papírový model, sestavit ho z kostiček polského výrobce stavebnic ve stylu lega jménem Cobi nebo koupit jako kovový sběratelský model v měřítku 1:43. Stalo se z něj auto s duší, jež se ukazuje v mnoha formách a patří mu pevné místo v garáži polského národního panteonu.

Dle Serhije Kaminského však ukrajinské lidové obrněnce představují jev i ve světovém kontextu docela mimořádný, nejen počtem kusů či kreativitou jejich tvůrců, ale i mírou zapojení velkého množství dobrovolníků v pomoci armádě. Pochopitelně svědčí též o nebývalém odhodlání Ukrajinců bránit svou vlast. „Technické detaily o železných monstrech se zde snoubí s osudy lidí, kteří tyto projekty vytvořili, financovali je z posledních úspor a také s nimi bojovali,“ dočteme se o Kaminského knize na webové stránce ukrajinského ministerstva obrany. „Příběh lidových obrněných transportérů není o železe, ale o lidech,“ říká sám Kaminskyj v článku, jenž vyšel v červnu 2021 na webu listu Ukrajinská pravda. Vypovídá prý o „touze chránit vojáky a svou zemi. O vlastencích, kteří neseděli nečinně s rukama v klíně.“ Jimi vyrobená obrněná vozidla samozřejmě nesplňovala přísné nároky na profesionální tovární vojenskou produkci. Přesto nějaký stupeň ochrany svým posádkám poskytovala.

Mad Ukr a síla týlového zabezpečení

Pacerova charakteristika „zákopový umělec“ vůbec není nafoukaná. Vždyť takového Isambarda Kingdoma Brunela, věhlasného stavitele železničních tratí, mostů i mohutných lodí z 19. století, průkopníka průmyslové revoluce, současníci nazývali „básníkem píšícím do oceli“. V roce 2002 skončil v anketě o největšího Brita druhý hned za Winstonem Churchillem. A produkce improvizovaných válečných vehiklů, nejen těch ukrajinských, má těsnou vazbu i k filmovému umění. Mnoho článků o nich odkazuje na kultovní sérii akčních filmů Šílený Max (Mad Max), jež se odehrává v postapokalyptické Austrálii a jednu z hlavních rolí v ní hrají různá bizarní, zpravidla bojová vozidla.

Ostatně řada ukrajinských lidových konstruktérů tuto inspiraci dokonce otevřeně přiznává. Jako například tvůrci kamionu Mad Ukr neboli Šílený Ukrajinec. Náklaďák ukrajinské značky KrAZ dostal během let 2015–2016 dílčí pancéřování a návěs s vybavením pro základní lidské potřeby jako je umývárna, sprcha, prádelna či holičství. Vždyť i voják na frontě by měl, pokud možno, žít jako člověk.

K posádce dobrovolníků patřily i absolventky umělecké školy, dvojčata Zorjana a Kateryna. Mad Ukra okrášlily též vnitřní výzdobou, včetně portrétů Stepana Bandery a ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka v moderním vojenském vybavení. A rovněž obrazem zachycujícím boje v Doněcké oblasti a jejich kamarády, kteří tam položili své životy.

Celý „mobilní regeneračně-hygienický komplex“ se budoval zhruba jeden rok, přispěli na něj podnikatelé, obyčejní lidé i hudebníci pomocí benefičních koncertů. Jedna důchodkyně prý věnovala z hlediska svých možností patrně astronomickou částku dvacet tisíc hřiven (zhruba okolo patnácti tisíc korun), za kterou se pořídil generátor.