Lidské právo na vyhřátý byt, realita opravdové války a pět palců teplé vody

V červnu 1967 mladá generace ve Velké Británii šílela z právě vydané desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, Beatles byli na vrcholu slávy, na Blízkém východě vypukla sedmidenní válka, nosily se květinové šaty a kalhoty do zvonu… Druhá světová válka, vzdálená jen dvacet dva let, se nám zdála být hlubokou historií.

Bylo mi šestnáct a připletl jsem se do mezinárodního studentského prázdninového programu, abych konečně na vlastní kůži zažil ten kapitalismus a imperialismus, kterými nás od dětství ve škole krmili.

Imperialisté i vykořisťovaní dělníci se ukázali jako úplně normální lidé. Dvě ruce, dvě nohy, pivo a Beatles. V Liverpoolu jsme pomáhali s tapetováním malých předválečných dělnických domků na předměstí. Staří manželé nám vařili čaj a mazali ke svačině sendviče. V jejich miniaturní koupelně stála malá stará litinová vana. Pár centimetrů nade dnem měla zašlou černou rysku a značku —- 5“.

Prý ji tam mají od války… Proč?

Jedna vana pro celou rodinu

Když v roce 1940 vláda Jeho Veličenstva Jiřího VI. musela zavést přídělový systém a řadu úsporných opatření, patřilo mezi ně i razantní snížení dodávek plynu, uhlí a teplé vody pro domácnosti. Oba manželé na to byli hrdí ještě dvacet dva let po válce:

„Nejdřív to vypadalo jako vtip. Prý že si na koupání máme napouštět do vany nanejvýš pět inchů (12,7 cm) teplé vody. Jenomže pak král nechal ve všech vanách ve Windsoru a v Buckinghamském paláci namalovat tu rysku —- 5“. Nic nenařizoval, nemluvil o tom, ale my jsme všichni okamžitě doma taky malovali rysky – a dodržovali jsme to.“

Zmíněné opatření popisuje i dobový krátký propagační film Richarda Massinghama:

Vzpomněl jsem si na to, když jsem si pouštěl více než tříhodinový záznam té podivné demonstrace z třetího září na Václavském náměstí. A měl jsem před očima ty dva staré liverpoolské manžele, kteří v mnohonásobně horší situaci přídělového systému, bombardování a skutečné války dobrovolně napouštěli do vany jen necelých třináct centimetrů teplé vody – jednou týdně a jednu vanu pro celou rodinu.

A za ty lidi, kteří na Václavském náměstí demonstrovali „za Českou republiku na 1. místě“, jsem se styděl.

Je nám bezpochyby hůře než před rokem. Na sedm set tisíc domácností dává za bydlení více než čtyřicet procent příjmů. Ceny energií musely být zastropovány, ale i tak už ohrožují rozpočty rodin i podniků. Stále více lidí je závislých na pomoci z potravinových bank.

Jako celek jsme ale nikdy v historii neměli tak vysokou životní úroveň jako nyní, i když je téměř jisté, že se sníží. Nic z toho není důvodem k panice, ale pro dospělou společnost určitě výzvou k diskuzi.

Hrdost a dobrovolné sebeomezení

Ve stejné chvíli totiž více než čtyři miliony Čechů vyrazily i letos na dovolenou v zahraničí. Celkové společenské náklady na léčení a řešení důsledků konzumace „hříšných statků“ (alkohol, cigarety, drogy) v české společnosti přesahují šedesát miliard korun ročně.

Za hazard a alkohol utrácíme dalších více než sto miliard korun ročně a v tomto nemilém pohledu patříme k absolutní světové špičce.

Organizátoři zmíněné demonstrace tvrdí, že jim jde na prvním místě o Českou republiku. Měli plná ústa „národa“, ale zacházeli s tím slovem jako s hadrem. „Národ“ a „vlast“ mají smysl, váhu a zvuk, jen když za ně člověk platí – když třeba svým pohodlím, občas svobodou a někdy i životem.

Nemají naopak smysl, když člověk očekává, že za vlastenectví bude odměňován. Pro takové české „vlastence“ se už dávno hmotná spotřeba doplněná o spotřebu akulturní „zábavy“ přihlouplých televizních seriálů a bezduchých filmových komedií či „sportu“ stala dvojjedinou funkcí národní identity a společnost spojujícího mýtu.

Hrdost a dobrovolné sebeomezení těch britských důchodců z šedesátých let je neoslní. Nikdy je nemohou pochopit. A nikdy na jejich hrdost a vlastenectví nebudou mít.

Spotřeba je pro ně svatá a nedotknutelná. Nemají kromě spotřeby v co věřit. Odmítají samu možnost, že by se načas mohli uskrovnit, a třeba i pomoci jiným. Při sebemenším náznaku zhoršení ekonomické situace upadají do paniky, zoufalství a vzteku.

Je třeba spolu mluvit

Zkouším si představit, jak na všech televizních stanicích vystoupí v hlavním vysílacím čase český prezident Miloš Zeman a vyzve vlastence k dobrovolnému omezení spotřeby. A na druhý den jeho mluvčí diskrétně prozradí novinářům, že pan prezident přikázal ve všech vanách na Pražském hradě a na zámku v Lánech namalovat rysku 12,7 cm. Ale jistě – to je jen legrace.

Doba pokročila k nepohodlí a někteří z nás panikaří. Je třeba s nimi mluvit. Třeba v sobě ještě mají neprobuzenou hrdost, tu opravdovou národní, kterou doteď nepotřebovali. A někde na dně i zbytek duše, která by jim v čase nepohody pomohla pomáhat ostatním.

Je třeba spolu mluvit. O to jasnější pak bude faleš těch, kdo se nestydí zneužívat obav občanů a stejně jako svolavatelé oné demonstrace otevřeně goebbelsovským stylem straší „plánovaným ředěním národa“.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.