Vůdce hnutí ANO a český premiér Andrej Babiš FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Pro laika, který se nezaobírá právní, natož lidskoprávní agendou, může rušení odborných komisí a pracovišť na úřadu vlády vypadat jako rozumný „úklid“ specializovaných agend pod kompetentní ministerstva. Proč by měl úřad premiéra řešit drogy, rovnost mužů a žen, specifickou agendu zdravotně postižených, ochranu dětí nebo seniorů?
K rozhodnutí zatím nejsou k dispozici analytické podklady nebo výpočet efektivnosti, jakkoli již realizace běží a argumentuje se „úsporami“. Lze si proto klást otázku jak po motivu, tak racionalitě kroku, který mění dlouhodobě fungující vládní i správní poměry.
Nejprve je třeba konstatovat, že většina z lidskoprávních agend je spjata až s naším demokratickým vývojem a jejich usazováním do správních kapacit státu. Lidská práva byla v podmínkách komunistického režimu sice formálně uznána, ale fakticky popírána. Dost lidí z disidentských kruhů za jejich vymáhání sedělo ve vězení, nebo letělo z práce za praktické pokusy v oblastech základních svobod, například mezi umělci, v akademických kruzích nebo mezi aktivisty z různých menšin.
Žijeme v době, kdy si z hlediska národnostních menšin připomínáme i katastrofy spojené s diskriminací a vyhlazením židovských nebo romských komunit za nacistického Německa. Před pár dny jsme si naopak připomněli odplatu divokého odsunu milionů sudetských Němců po konci války. A stejně tak si v záchraně před genocidou připomínáme činnost sira Nicholase Wintona ve prospěch 669 židovských dětí v předvečer německé okupace.
Ochrana menšin je jedním z neoddiskutovatelných poučení z katastrofy německého pádu do nacionálně-socialistického šílenství a cílené nenávisti vůči „neárijským“ národům Evropy. Zejména v případě Československa, vůči kterému byla menšinová agenda zneužita k rozpoutání války, jde o explicitní poučení. A měli bychom si dávat pozor jak na zacházení s touto agendou, tak na opětovné rozdmychávání nenávisti Babišovou vládní koalicí, například vůči ukrajinským uprchlíkům.
I proto se demokratická poválečná Evropa vyvíjela směrem k cílené inkluzi menšin do společnosti, ve školách, v občanských, veřejných i parlamentních agendách, na rozdíl od zemí sovětského bloku, ovládnutých stalinskou touhou po názorově i sociálně sjednocených poměrech, kde nikdo nevyčnívá a není odlišný, protože jinak patří do speciálních zařízení, do psychiatrických léčeben nebo do lágrů a izolace. I dnes bývá slyšet vzdychání nad eliminací pomocných škol a nad inkluzivní politikou a jejími náklady.
Lidská práva proto máme pevně zakotvena ústavou v Listině lidských práv, se silnou ochranou a také sledovanou kvalitou a podporou ze strany vlád a například i kontrolou Rady Evropy pro menšinová práva. Patří přednostně i do legislativy a podpory Evropské unie, i soudu ve Štrasburku. Otázka jejich prosazování a správní alokace tedy není pouze agendou resortní distribuce moci a odpovědnosti, ale otázkou primární solidarity, ochrany a péče o občanskou společnost.
Správa těchto agend proto jde napříč resorty a má smysl jejich koordinace z centrální agendy úřadu premiéra a pod jeho gescí a koordinací, směrem k dalším resortům. Vzdát se těchto agend znamená rezignovat na podstatnou odpovědnost předsedy vlády, nezvládnout tuto ústavní pozici.
Netroufám si odhadnout, který z motivů je silněji přítomný v pokusech premiéra Andreje Babiše a úřadu vlády rozehnat pracovní útvary pro různé aspekty zlepšování a překonávání problémů v agendě lidských práv v české společnosti. Zda jde o snahu usnadnit si a zjednodušit práci nebo o opětovné potlačování vitálních lidskoprávních agend. Chci věřit, že je to spíše snaha zjednodušit si život a nekomplikovat si vládnutí, než neznalost a ignorance.
Nicméně dlužno konstatovat, že obojí je krok špatným směrem. Navíc, když se tak děje v kontextu s dalšími vnitropoliticky destabilizujícími pokusy jako je snaha finančně zestátnit veřejnoprávní média, krátkozraké ohrožování občanského a neziskového sektoru, podsekávání výdajů na obranu a chorobná řevnivost v debatě o smyslu a obsazení naší účasti na summitu NATO.
Těmito kroky podlamujeme vnitřní odolnost a flexibilitu společnosti. Viděli jsme, co se stane, když vnitřní destrukci občanské společnosti a jejích institucí i protievropskou politiku přehnal v Maďarsku Viktor Orbán. Neopakujeme jeho chyby? Nekoledujeme si o jeho pozici evropského fackovacího panáka? Ponechme to raději jiným a dbejme sebezáchovně o posilování vnitřní kooperativní a soudržné atmosféry v české společnosti.
