Dvě kamarádky z Brna, Světlanu Kulíškovou a Beátu Spáčilovou, pojí mimo jiné i láska k šití a kreativnímu vyjádření. A tak v centru moravské metropole vytvořily inspirativní prostor, který poskytuje zázemí pro všechny, koho zajímá šití oděvů, bez ohledu na zkušenosti a dovednosti. V šicí dílně s názvem Brno šije jsou dveře otevřeny začátečníkům i pokročilým.

Za komunismu vlastnila šicí stroj snad každá žena. S rozšířením oděvního sortimentu domácí šití téměř vymizelo. V posledních letech se však opět vrací do módy. Jak si tento trend vysvětlujete?

Všímáme si, že celý západní svět reaguje podobně, celkově se navrací všechny rukodělné činnosti. Po období, kdy lidskou práci nahradily stroje a bylo svým způsobem podřadné si obléci vlastnoručně ušité oblečení, je tomu dnes naopak a výrobek handmade získává vysokou hodnotu. Každá bytost je přece originál, tak proč si oblékat unifikované oblečení, často nekvalitně ušité a dokonce s neetickým zázemím ve fázi výroby. Dnešní doba je opět o originalitě, návratu k tradičním hodnotám. Proč pořád vše jen vyhazovat a kupit oblečení? A pak je pro nás úžasné, když uvidíme na konci lekce ten rozzářený obličej, jenž vyjadřuje pocit „Já to ušila sama, tomu fakt nemůžu uvěřit!“.

Co stálo za nápadem založit šicí dílnu pro veřejnost?

Nápad vznikl již před několika lety, kdy jsme si všimly, že kurzy v Brně chybí nebo je jich pomálu. Dříve se umění šít učilo převážně doma, učila maminka, babička. Dnešní doba je ale příliš zrychlená a na tohle bohužel není čas nebo trpělivost. Mladší generace si sama neumí ani zkrátit kalhoty, ušít závěsy, zúžit sukni, vyměnit zip. Chtěly jsme prostor, kde by se tohle všechno zájemci mohli naučit. Je to o nezávislosti a soběstačnosti. Máme dílnu, kde se lidé se zájmem o šití cítí dobře, u nás nejde o přísný rekvalifikační kurz, snažíme se vytvořit přátelskou atmosféru, všichni si tykáme a těšíme se na další setkání. Zvláště během víkendových kurzů se vytváří pěkné vztahy, někdy se i těžko rozcházíme.

Jak to vlastně funguje? Musím se objednat na vypsaný kurz nebo mohu jen tak přijít, pronajmout si místo a tvořit vlastní věci?

Brno šije je variabilní a máme nastaveno více možností. Především máme kurzy v týdnu po dvou hodinách (jeden kurz má celkově 12 hodin), otevíráme je vždy v různé časy, aby si všichni mohli vybrat.
Dále máme víkendové kurzy, jedná se o stejně nastavený program, který probíhá během soboty a neděle. Na všechny tyto kurzy je nutno se přihlásit předem.
Máme i takzvanou Otevřenou šicí dílnu 2x v týdnu, kam můžete po domluvě přijít, pronajmout si za 50 Kč na hodinu stroj a volně pracovat na svém projektu. K dispozici jsou šicí stroje, overlocky a coverloc. Předpokladem je již alespoň základní znalost šití a určitá samostatnost, i když samozřejmě jsme k dispozici, když je potřeba.

Jaká je nejpočetnější skupina zájemců o kurzy šití? Dá se určit hlavní věková kategorie? A chodí k vám i muži?

Nečekaně velký zájem je z řad pracujících, proto pozdně odpolední a večerní kurzy jsou hned vyprodané. Muži obvykle využívají dárkové poukazy pro své partnerky, ale překvapivě i oni sami často do kurzu chtějí přijít. Měli jsme tu jednoho pána, který chodil potají a šil manželce halenku. Věkové rozpětí je nejvíce kolem 25- 34 let. Oblíbené jsou také dětské kurzy od 10 let, děti velmi rychle zvládají to, co dospělí, a nechtějí vynechat ani jednu hodinu.

Dříve se ženy učily šít samy doma, metodou pokus – omyl. Čím to, že dnes tak masivně stoupá obliba sdílených šicích dílen? Je to forma sociálního kontaktu?  

Možná je to právě v tom, že společnost je dnes velmi odlidštěná vlivem technologií, kdy více než jindy potřebujeme sociální kontakt. Naše otevřená dílna je taková obdoba večerů, které kdysi ženy trávily při dračkách peří. Ano, jde o formu sociálního kontaktu, o formu sdílení. Potřebujeme sdílet vlastní příběhy, znalosti, je to o dávání, lidské pospolitosti, jen tak máme šanci na přežití.

Jaké jsou hlavní důvody pro to, že se lidé rozhodnout navštěvovat vaše kurzy, aby se naučili šít?

Důvodů, proč k nám zájemci přijdou, je řada. Především jde o chuť tvořit originální oblečení na sebe, umět si ho spravit, někdo je příliš vysoký a sehnat něco na sebe je pro něj problém, někdo chce šít na děti, protože dětská móda je dost drahá. Ale v menší míře chodí i ti, co chtějí založit vlastní značku se specializací na trička, polštáře, dětské oblečení a podobně.

Za jak dlouho se z úplného začátečníka stane obstojný tvůrce, jenž si sám dokáže zhotovit kvalitní základní kousky?

Každý to má nastavené jinak, má jinou úroveň manuální zručnosti, šikovnosti. U nás se hned pozná, kdo v dětství rád vystřihoval a něco tvořil. Ale v průměru se první zásadní kousek vyloupne na konci prvního začátečnického kurzu, kdy jako závěrečný projekt šijeme jednoduchou halenku nebo sukni. To zvládli doposud všichni.

Uvádíte, že vaší filozofií je slow fashion, udržitelná móda. V čem konkrétně to spočívá?

Nechceme nosit nekvalitní, toxické a neeticky šité oblečení, podporovat módní řetězce, které se nám vnucují přes svoje reklamy, jako by byly nepostradatelné. Chvíli to fungovalo, ale dnes stále více lidí dokáže prohlédnout jejich politiku výroby a prodeje a straní se jich. Podporujeme sdílení, znovuobnovení oblečení přešíváním, jeho recyklaci a šití vlastních oděvů. Proto se účastníme také celosvětového hnutí Fashion Revolution.
A nyní nám byla dána možnost dalšího projektu, který na tohle všechno dále navazuje. Jedná se o nový výtvarný obor Ekotextil design na Střední škole umění a designu SSUD Brno, jenž je zaměřen na výuku nové generace módních tvůrců, kteří mají jasný směr – tím je udržitelná móda, etické oblékání, zájem o životní prostředí, změnu současného módního systému. V září bude otevřen první ročník. Máme z toho velkou radost.

Kdy jste vy samy přišly na chuť šití a výrobě vlastních oděvů?

Světlana: Mě učila jako malou holku maminka a protože jsem neustále tvořila nějaké oblečky, přihlásila jsem se na SPŠT v Brně na návrhářství, kde šití bylo povinným předmětem. Návrhář si musí umět model výtvarně představit, ale také musí vědět, jak se šije. V té době již pro mě bylo šití nezbytnou součástí, šila jsem si úplně všechno. Na nějaký čas jsem přestala v době, kdy jsem žila v Itálii, ale právě tam jsem kolem roku 2008 objevila udržitelnou módu a uvědomila si důležitost šití. Zabývala jsem se v té době tvorbou textilních ekomateriálů.

Beáta: Šití u nás doma prostě bylo. Pamatuju si hodiny povídání s tetou u šicího stroje, vybírání nití z koberce, místnost v domě se strojem, látkami. Naplno jsem se k šití vrátila v roce 2007 po příjezdu ze studijní stáže na Islandu, kde jsem studovala výtvarnou školu. Začala jsem tvořit textilní obrazy a koláže, recyklovat. Teď šiju hlavně pro svou dceru, která má atopický exém a věci z polyesteru jí vadí.

Do vaší dílny lidé chodí trávit volný čas a odpočinout si od každodenních starostí. Jak relaxujete vy? 

Světlana: Při tom všem na relax moc není čas. Některé dny učím dlouho do večera, chystám školní osnovy na čtyři roky pro nový obor, vše pro Brno šije si děláme samy ve dvou. Ale když je přece jen možnost, tak ráda relaxuji právě u šití něčeho na sebe nebo u zajímavé knížky. Mám ráda i procházky v přírodě.

Beáta: Relaxuji v páteční šicí dílně společně s holkama z Divadla MALÉhRY, Bárou Seidlovou a Nikolou Zbytovskou, a spoustou dalších kamarádek, které pravidelně do dílny zavítají. A když nešiju, tak pracuji na zahrádce, což je má druhá vášeň.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner