Limity (naděje) čínského snění

Stárnoucí čínská populace (Kontexty / se souhlasem)

Stárnoucí čínská populace | FOTO: Kontexty / se souhlasem

Tržní hospodářství je dynamický proces interakcí svobodných a nezávislých subjektů trhu. Je založeno na nepodmíněném soukromém vlastnictví, kde každý účastník trhu má zákonem garantované právo volně disponovat svým hmotným i duševním majetkem. Z definice vyplývá, že konstitutivním atributem tržního hospodářství je individuální svoboda, která je i principem civilizace, jež je pak ideálním řádem koherentních ekonomických, intelektuálních a kulturních svobod individua. (Přetištěno z revue Kontexty.)

Funkcí státu v liberální společnosti je zajišťovat dodržování neutrálních, abstraktně-formálních pravidel chování. Stát nemůže do tržního procesu arbitrárně zasahovat. Je zřejmé, že v současné době sílícího etatismu a kolektivismu se ideálu kapitalistických svobod už nikdo nepřibližuje. Kapitalistickou společností již ne­jsou Spojené státy, a ještě méně jí pak je Evropská unie. Tou samozřejmě vůbec není ani Čína, která je však často s kapitalismem irelevantně ­srovnávána.

FORUM 24 (Pavel Hofman)

Vůdce Mao Ce-tung, jenž zemřel v roce 1976, svým revolučním voluntarismem Čínu rozvrátil. Zcela se zpronevěřil Nebeskému mandátu, který kosmologická a imanentistická poříční společnost vždy symbolicky udělovala vládcům říše středu, aby v obrovské zemi udržovali sociální stabilitu. Marxistická utopická eschatologie přivedla čínskou společnost na okraj propasti. Za Velký skok a Kulturní revoluci, pro západní levicový intelektualismus ikonickou, zaplatila Čína miliony životů. Velký kormidelník však nebyl nikdy konfrontován, naopak je komunistickou stranou (v zájmu zabránění jakémukoliv zpochybňování oprávněnosti komunistického vládnutí) rituálně adorován. Strana se nikdy nikomu ze svých činů nezpovídá, avšak obnovení legitimity Nebeského mandátu potřebuje. Čínští komunisté však vědí, že už nikdy nemohou připustit neregulovanou, natož pak živelnou politickou aktivizaci mas tak, jak tomu bylo během Kulturní revoluce.

Po smrti Maa stál před otřeseným komunistickým vedením v čele s neformálním vůdcem Teng Siao-pchingem bezprecedentní úkol zásadní změny paradigmatu ovládání a řízení společnosti, která by měla zajistit dynamický ekonomický růst a zároveň udržovat sociální stabilitu. Teng a ostatní reformátoři neměli s kapitalismem žádné zkušenosti, ale po návštěvách západních zemí nabyli jasného přesvědčení o jeho nesporné ekonomické efektivitě. Pragmaticky rozhodli o selektivní a modifikované implementaci určitých kapitalistických prvků.

Především pak bylo nezbytné korigovat marxistickou ortodoxii. Byla opuštěna ideologie třídního boje, kde v Maově pojetí rolníci nahradili dělníky, která brutálně štěpila tradiční společnost, jejímž kosmologickým ideálem je věčná harmonie. Musel být změněn i postoj k soukromému vlastnictví, to je však rigorózně podmíněné a vždy to podléhá politickým prioritám. Čína se trvale vyznačovala absencí vlastnických práv, vlastnictví nikdy nebylo zákonem účinně garantováno. To bylo zřejmé při spontánním vznikání městských a vesnických podniků v devadesátých letech a musejí s tím vždy počítat i současní mi­liar­dářští vlastníci technologických gigantů. Může se to stát i noční můrou zahraničních investorů. Z marxistické ideologie zůstal odpor k buržoaznímu liberalismu. Je respektována leninská idea výstavby avantgardní elitní strany i její stalinská byrokratická struktura. Všechny instituce bezvýhradně podléhají stranické totalitní moci a primárně slouží jako nástroje jejího udržování.

Ilustrační foto (Pixabay)

Tengova transformace je eklektickým racionalisticko-konstruktivistickým projektem průmyslové modernizace a urbanizace zaostalé agrární Číny. Transformace ideově vychází z konfuciánského pragmatismu a synkretismu. Její systémovou metodou je instrumentalizace kapitalistických prvků. Čína je dnes hybridní kvazitržní ekonomikou. Model vylučuje demokracii. Její standardní volební procedury by znamenaly institucionální postoupení moci. Čínská totalita nemá nic společného s bývalými autoritářskými režimy Jižní Koreje a Tchaj-wanu.

Po celá staletí vládu legitimizovalo udržování společenské stability. To jednak znamenalo ochranu proti vnějšímu napadení nebo šíření cizích kulturně závadných vlivů a potom eliminaci potenciálních vnitřních sociálních konfliktů. Současní čínští komunisté navíc aktivně šíří nacionalistickou ideologii. Využívají utkvělé resentimenty způsobené ponižováním Číny západními imperiálními mocnostmi v devatenáctém století i trauma z genocidní japonské agrese ve třicátých letech minulého století. Státní na­cionalismus zcela odpovídá kultuře čínského kolektivismu. Komunistická strana Číny je ideově konfuciánská a organizačně leninsko-stalinská. Marxistická metafyzická eschatologie odporuje čínskému imanentistickému panteismu. Marxovy abstrakce se neslučují s přírodně-cyklickým vnímáním tisíciletého rolníka. Konfucianismus je pragmatický a antiutopický, jeho paternalismus usiluje o stabilitu a harmonii hierarchických vztahů. Je neslučitelný s antagonismem třídního boje.

Komunistická strana nominálních marxistů převzala roli elitářské byrokratické oligarchie. Čína dnes představuje největší byrokratickou, a tudíž i korupční strukturu na světě, kde se silně prosazují rodinné klany. Je vyloučené, že stranicko-byrokratický establishment nebude vyžadovat svůj podíl na bohatnutí soukromé sféry. Strana je mandarínsky výběrová, má necelých sto milionů členů, z nichž více jak polovina má alespoň nejnižší akademický titul. Primárním kritériem je však naprostá loajalita.

Plán transformace je jistě úctyhodným konstruktem. Úspěšné vytvoření modelu pragmatického a utilitaristického využívání prvků kapitalismu jako selektivních nástrojů modernizace znamenalo vzhledem k původní neznalosti fungování kapitalismu a tržního hospodářství určitě obdivuhodný výkon.

Bezpochyby nejobtížnější bylo akceptovat soukromé vlastnictví, i když pouze jako nezbytnou instrumentální součást transformace. Čínský kolektivismus neznal pojem osobnosti, vždy opovrhoval liberálním individualismem, tudíž musel odmítat i individuální svobodu, která je ale konstitutivním znakem autentického tržního hospodářství. Některé tržní atributy lze tedy využívat ke sledování společného cíle, avšak celý proces musí nepřetržitě podléhat politické kontrole. Nadřazenost kolektivistické teleologie opět podporuje konfucianismus, který sice obchod toleruje, avšak komerčními profesemi intelek­tuálsky pohrdá. Přes všechny ideové překážky stála před stranickými reformátory nutnost soukromé podnikání jako segment transformace zavést a legalizovat (či dokonce legitimizovat) smithovské sledování vlastních zájmů. A to i přesto, že rozpor mezi kompetitivním individualismem tržní ekonomiky a odvěkou kolektivistickou mentalitou je zřejmý. Regulace velkých řek byly státem řízená kooperativní úsilí. Avšak v případech, kdy v monolitních společnostech za krizových situací centrální moc selhává a následují otřesy, či dokonce rozvrat, dochází k atomizaci, kde se každý sám za sebe snaží uhájit vlastní existenci. Někdy panuje až kořistnický individua­lismus, což z dějin tyranií známe. Individualismus a individuální svoboda, která vyžaduje řád pravidel, nejsou totožné pojmy. Sebezáchovný egoismus je přirozeným potenciá­lem každého individua, bez ohledu na kulturní zázemí. Charakter jeho aktivace pak závisí na hodnotových tradicích a regulačním rámci. Dá se i účelně a úspěšně instrumentalizovat.

Evropský kontinent v německé politické karikatuře z roku 1914 (wikimedia commons (volné dílo))

S instrumentalizací trhu jako instituce se můžeme setkat i na pozdně kapitalistickém Západě, kde sociálnědemokratické, respektive progresivisticko-liberální vlády do tržních procesů arbitrárně intervenují, ale především instituci trhu využívají jako generátor bohatství, které následně podle sociálně-politických priorit přerozdělují. Teng pronesl známý výrok: „Nechme nejprve některé lidi zbohatnout.“ To ale znamená akceptování kapitalismu, tedy systémovou nerovnoměrnost příjmů a bohatství, a tudíž opak kolektivistického rovnostářství, které má být zase základnou sociální stability. Určujícím poselstvím citátu je však slovo „nejprve“. Konfucius chtěl lidi napřed nechat zbohatnout, aby je potom mohl vzdělat. Teng má zase plán prvotního individuálního profitu, a pak jeho následného využití ve prospěch celé společnosti. Taková je například rousseauovská idea služby soukromého vlastnictví obecným zájmům. Bohatí se budou muset v budoucnosti o svůj majetek, jehož jsou pouhými správci, se společností podělit. To je časové spojení mezi Tengovým projektem individuálního zbohatnutí a současnou společnou prosperitou Si Ťin-pchinga. Kapitalistické soukromé vlastnictví zde slouží jako nástroj svrchované politické moci. S tím počítal i v projevu zdrženlivý reformní podporovatel soukromého vlastnictví Teng a dnes to už otevřeně začíná realizovat asertivní Si.

Čína se navenek vyznačuje některými atributy „syrového kapitalismu“. Jedná se například o nízkou úroveň sociálního zabezpečení. Cílem stranické oligarchie jistě nikdy nebude zavedení nákladného sociálního státu, ale na problémy stárnoucí populace již reagovat musí. Transformace umožnila i zbohatnutí některých skupin. Užívání nabytého bohatství bylo povoleno, dokonce byl tolerován i hédonismus. Rozhodující je celkový růst hrubého domácího produktu, často statisticky vylepšovaný, který je považován za respektované kritérium úspěchu a legitimity moci. (Ukazatel HDP a jeho politizace je však původně fenomén posttržního západního etatismu.) Jestliže však přílišné a okázalé vyčnívání bohatství začíná podněcovat společenské napětí, je strana připravena k selektivním regulacím, korekcím i přímým politickým (často spektakulárním) zásahům proti soukromému kapitálu. Je očividné, že ani nejvýznamnější a světově známí čínští vlastníci se nemohou opřít o žádná zákonná majetková práva, když totalitní moc usoudí, že je již příliš ohrožen nejvyšší imperativ Nebeského mandátu, a sice sociální stabilita kolektivní entity, v současném jazyce komunistické ideologie označovaná jako společná prosperita. Nekompromisně se pak trestá i sebemenší projev kritiky. To poznal i nejbohatší Číňan Jack Ma. Samo bohatství, jakkoliv může být obrovské, při absenci obecně platných zákonů nemusí bez politické podpory nic znamenat.

Opěrným pilířem čínské modernizace se stalo takzvané otevírání se světu. Prioritou však byla maximalizace jednostranných, nerecipročních výhod. Západ se svou liberální kulturou je čínským tradicím cizí, ale pro komunisty ideově nebezpečný, neboť působí „měkkou silou“ zejména na mladé lidi. V čele se Spojenými státy se stal obchodním partnerem, avšak ideologicky je vnímán jako protivník a potenciálně i nepřítel. Západní společnosti stojí v Číně vůči místním dominantním partnerům a orgánům v jednoznačně nerovném postavení, jejich know-how a technologie jsou kopírovány a zneužívány, ochrana duševního vlastnictví neexistuje. Čínský stát rovněž nepokrytě podporuje svůj export, přičemž manipulace s měnou je asi to nejmenší. Koncem roku 2011 byla Čína přijata do WTO, kam však v žádném případě nepatří. Západní benevolence má fatální následky.

Tolerance a chabý odpor Západu mají ovšem svoje příčiny. Západní demokracie novou Čínu koncem sedmdesátých let velmi potřebovaly a čínská transformace jim „spadla z nebe“. Přišla právě v době, kdy byl Západ zasažen stagflací a čínský levný vývoz produkce zpracovatelského průmyslu západní inflaci blahodárně oslaboval. Západní firmy, které se v Číně přes značné obtíže a s velkými ústupky etablovaly, nacházely vlastní exportní možnosti i obrovský nenasycený trh. To je příčinou někdy až ponižující servility technologických gigantů či Hollywoodu vůči čínským úřadům.

Andrej Babiš (ANO) ve Vodňanech (Pavel Hofman / FORUM 24)

Jestliže Čína maximálně využila příznivou mezinárodní situaci, stejně tak důležité pro nastartování nevídaného růstu byly i vnitřní předpoklady. Čínský člověk, umlácený důsledky Mao­vy revoluce, dychtil po zlepšení svého bídného postavení. Je tradičně houževnatý, skromný, trpělivý, pracovitý, zvyklý čelit obtížím. Mladí talentovaní lidé chtějí studovat technické a exaktní vědy, což je pro ty západní už často příliš nezáživné a obtížné. Číňan věří, že on a jeho děti se budou, či dokonce musejí mít lépe, v což na Západě již nikdo nedoufá. Co se týče vitality a opti­mismu má Čína nad ochabujícím Západem jasnou převahu. Čína je přitom stále zemí obrovských sociálně-ekonomických nerovností. Příkré rozdíly jsou mezi městem a venkovem, mezi bohatými a chudými, mezi stálými obyvateli měst a migranty. Pravda však je, že miliony lidí byly vytaženy z nejnuznějších poměrů Maovy éry.

V souvislosti s rozmachem západního demokratického etatismu je atributem pozdně kapitalistického Západu omezování individuálních, především ekonomických a intelektuálních svobod. Kolektivistické politické trendy jsou však stále ještě korigovány tradičními, i když postupně slábnoucími liberálními institucemi, pravidly a zákony. Čínský etatismus je však absolutní, dominantní stát není ani nucen ke korporativistickému vyvažování. Není zatěžován onou liberálně-civilizační tradicí, individuální svobody nikdy neexistovaly. Není omezován ani demokracií, nemusí tedy čelit tlakům sociálního populismu. Opozicí mu nemůže být ani autentická střední třída (tedy občanská společnost), která neexistuje. Příslušnost ke střední třídě je dána pouze výší příjmů nebo pozicí ve státní stranicko-byrokratické hierarchii, vůbec ne pak stupněm nezávislosti. Číňané jsou na funkčnosti státně-komunistické diktatury naopak naprosto závislí, neboť v případě sociálně-ekonomických otřesů neexistuje při absenci občanských struktur žádná alternativní síla schopná převzít moc a odpovědnost.

V Číně vládne totalitní režim. To znamená, že strana mocensky zasahuje do všech segmentů společenského života, nevyjímaje soukromí lidí. Komplexní, nepřetržité sledování a monitorování obyvatel, zakládající bodovací systém sociálních kreditů, je bezprecedentním technologickým útlakem. Digitální ekonomika představuje téměř dvě pětiny HDP. Je to obrovský zdroj zisků, ale v rukách čínských komunistů zároveň i děsivý nástroj totality. Mnozí západní etatisté Číně závidí a v přímé akceschopnosti suverénní státní moci spatřují i zdroj budoucí čínské světové ­nadvlády.

Čínská transformace je konstrukt, je to plán modernizace centrálně řízené ekonomiky s vy­užíváním tržně-kapitalistických prvků. V žádném případě se nejedná o systém direktivně parametrického plánovaného hospodářství. Model není statický, pragmatičtí plánovači se jej snaží podle situace flexibilně korigovat. Z principu jsou však úpravy plánu většinou jen ex post reakcí na změny. Bývají tedy často opožděné, nerelevantní, občas i kontraproduktivní. Jakkoliv sofistikovaný intervencionismus nutně generuje řetězící se nerovnováhy, diskrepance se kumulují. Žádný racio­nalistický konstrukt nedisponuje samoregulačními mechanismy spontánních struktur. Čínský projekt navíc podléhá neotřesitelné politické prioritě, kterou je zachování monopolu moci komunistické strany. Růst, stabilita, nacionalistická agresivita jsou pouhými nástroji sledování tohoto trvalého cíle, jejich vzájemná kompatibilita je však dlouhodobě neuskutečnitelná.

Případ Jižní Koreje, kde se moc autoritářského režimu pod tlakem liberalizace a demokratizace postupně rozplynula, nepřichází v totalitní Číně v úvahu. Přestože za dobu transformace se v Číně z nejhorší bídy vymanilo 800 milionů lidí, patří k zemím, kde panují největší sociální rozdíly. To může spektakulární povrchnost ideologie společné prosperity jen málo změnit.

Růst tažený exportem a investicemi začíná narážet na politické, komerční, demografické a finanční limity. Čínské zadlužení domácností, podniků a provinčních vlád je extrémní. Dluh je uzavřen uvnitř ekonomiky, což dává vládě možnost záchranných intervencí, to je však pouze odsouvání problémů. Rozvoj čínského zpracovatelského průmyslu závisel doposud na importní kapacitě Západu a bude stále více ovlivňován stupněm mezinárodního politického a sociálního napětí. V tomto směru působí čínská nacionalistická agresivita kontraproduktivně. Bariérou pro exportní průmysl se postupně stává i nedostatek pracovníků a růst mzdových nákladů. Od roku 1990 (tedy po krvavém potlačení liberálně politických tendencí na náměstí Nebeského klidu) do současnosti vyslala země do státem podporovaného průmyslu hromadné výroby čtvrt miliardy pracovníků, čímž zdvojnásobila světový exportní potenciál.

(Týdeník FORUM)

Čínská kvantitativní expanze se zadrhává, země nezadržitelně stárne. Zde se projevuje fatální chyba sociálních plánovačů. Politika jednoho dítěte platící od roku 1979, v roce 2016 pak korigovaná na dvě a v roce 2021 na děti tři, způsobila, že čínské ženy mají v průměru 1,3 dítěte, což je ukazatel vymírajících populací. Současné sociální inženýrství nabývá až komických rozměrů. Komunisté se obávají o zdraví a kondici slábnoucí populace, a tak chtějí dosáhnout toho, aby minimálně 38,5 % sportovalo. Je zavedeno i povinné sportování pro nezletilé, kteří mají věnovat sportu nejméně jednu hodinu denně, a omezuje se i čas na počítačové hry.

Pro Čínu jsou ale varující i další čísla. Fetišizace průmyslového růstu způsobuje masivní znečištění, které má údajně na svědomí jeden a čtvrt milionu životů. Čínský průmysl je největším emitentem skleníkových plynů, má třicetiprocentní podíl na světových emisích oxidu uhličitého z fosilních paliv. Sedmdesát procent čínských elektráren je uhelných, ty pak spotřebovávají více uhlí než zbytek světa dohromady. Čínský stát se jistě nebude podílet na zeleném entuziasmu postkapitalistického Západu, čímž bude negovat účinek západoevropského Green Dealu, neboť evropské emise jsou podle celosvětového měřítka marginální. Strana však musí reagovat na potenciální sociální nepokoje, protože Číňané jsou katastrofálním stavem životního prostředí skutečně sužováni. Určitý útlum průmyslové expanze je z tohoto důvodu nezbytný. Současná energetická krize však přiměla čínské komunisty těžbu uhlí naopak ještě navýšit. Napětí bude dále stoupat. Čínu zároveň zatěžují covidové uzávěry.

Čínská vláda je tlačena k zásadní revizi svého projektu. Strukturální reformy jsou nevyhnutelné. Stavět koncepci pouze na rizikových perspektivách vývozu a stavebních investic už nelze. Pětinu až čtvrtinu HDP tvoří předlužený, částečně už krachující realitní trh. Největší čínská realitní firma Evergrande je zároveň i nejvíce zadluženou developerskou společností na světě. Její závazky přesahují 300 miliard dolarů. Neproduktivní, politicky motivované investice do infrastruktury a realit jsou pro Čínu charakteristické. Za posledních dvanáct let činí malinvestice přes sedm bilionů dolarů.

Aby diktatura mohla překonat limitující strukturální nerovnováhy, musí především otevřít nerozvinutý vnitřní trh. Jestliže export a infrastrukturní i stavební investice umožňují aktivistickou vládní podporu a kontrolu, spontánní rozvoj volných tržních vztahů vyžaduje ústup státního politicko-ekonomického intervencio­nismu. Vznikání soukromých vesnických a městských podniků v devadesátých letech minulého století mohla mít strana ještě pod rámcovou kontrolou, ovládat miliony dynamicky se rozvíjejících tržních interakcí autonomních subjektů je nemožné. Vytváření funkčního integrovaného trhu vyžaduje implementaci neutrálních pravidel, zajišťujících zákonnou ochranu vlastnictví a volnou dispozici s majetkem. Ekonomická liberalizace má však politické konsekvence. Je spojená se vznikem autonomní nezávislé střední třídy, principiálně odlišné od pseudostřední třídy státního, stranicko-byrokratického nebo na ekonomiku státu přímo či nepřímo napojeného konformního establishmentu. Ekonomická svoboda je pak kauzálním předpokladem intelektuální svobody. Společně potom stimulují požadavky na politickou emancipaci. To však totalita nemůže připustit. Tržní uvolňování je sebedestrukční strategie. Strana tak musí řešit problém kvadratury kruhu.

Tak se dostáváme k systémové překážce, která by měla zabránit další čínské expanzi, tedy i naplnění čínského snu o nadvládě. Kontinuální nárůst přidané hodnoty vyžaduje kvalitativní rozvoj výrobního faktoru kapitálu, jehož charakteristickým znakem je permanentní dematerializace. Ta je důsledkem stále dominantnějšího významu lidského kapitálu, tedy jeho intelektuální složky. Hegemony se stávají kreativita a inovace. Ty ke svému prosazování potřebují volný trh idejí, myšlenek a nápadů. Kopírování svobodu nepotřebuje. Proces intelektualizace výrobního faktoru kapitálu vyžaduje existenci ekonomicky, intelektuálně a kulturně nezávislých subjektů, tedy panování abstraktně-formálních zákonů, garantujících individuální svobodu, jež je konstitutivním principem civilizace. Čínský holismus onen princip osobní svobody nezná. Otřesným příkladem může být brutální odpojení sebevědomé šestadvacetimilionové Šanghaje od okolního světa, ke kterému diktatura přistoupila z důvodu lpění na dogmatu nulové tolerance covidu. Zoufalí lidé zavření do klece se opět střetli s děsivou realitou totality. Vládnoucí komunisté tím neprokázali pouhé pohrdání lidskou bytostí, nýbrž dokonce popření její vlastní autonomní existence. Konstituování individuální svobody vyžaduje rozpad komunistické moci, nebo její dobrovolné odevzdání. To první je v nejbližší budoucnosti nepravděpodobné, to druhé nemožné.

Čína determinující paradigma nesvobody zatím nepřekoná, ale mocensky posilovat přesto může. Důvodem bude jednak permanentně slábnoucí, sankcemi stále více paralyzované Rusko, avšak především ochabující, hodnotově se rozpadající a relativismem se rozkládající Západ. Civilizaci štěpí i prohlubující se atlantická trhlina, která ji dělí na anglosaskou a evropskou kontinentální část, jež se zase jako Evropská unie ekonomicky polarizuje na severní a jižní a politicky na východní a západní část. Sociálně i kulturně jsou rozštěpeny i Spojené státy. Současné semknutí Západu v ukrajinské krizi bude patrně pouze přechodné, opět převáží individuální ­zájmy.

Je vysoce pravděpodobné, že v budoucnu si Čína Rusko ekonomicky podmaní. Rusko nezadržitelně stárne, sílí emigrace a hromadný útěk odborníků, k tomu navíc neustále stoupá podíl kulturně odlišného muslimského obyvatelstva. Číňané mají rovněž populační problémy, ale pořád jich je desetkrát víc než Rusů. Obrovské sibiřské vakuum je z východu postupně stále intenzivněji kolonizováno čínskými podnikatelskými aktivitami. Čína se k sobě snaží ekonomicky, ale už i vojensky přitahovat země středo­asijského postsovětského prostoru. Putin se k čínskému spojenectví spektakulárně a servilně hlásí, ale slabší Rusko hraje v tomto vztahu dnes už podřadnou roli. Krach Putinovy agrese vůči Ukrajině proces čínského ovládnutí technologicky zaostávajícího a na těžbě surovin závislého Ruska patrně završí. Rusové svými expanzivními, mesianistickými, archaickými imperiálními sny pocházejícími až z devatenáctého století, které vyvrcholily vojenskou intervencí proti Ukrajině, asi už skutečně odradí dosud vstřícnou, váhající a upadající Evropu.

Západní civilizace stojí na ideji svobody, nyní se jí však vzdává ve prospěch státní intervenční moci. Je to jednak sociálnědemokratický intervencionismus, směřující k politickému přerozdělování příjmů, a pak navazující progresivistický intervencionismus, usilující o komplexní zkrocení kapitalismu. Obě větve charakterizuje prosazování partikulárních zájmů.

Západní demokratický etatismus je zaměřen vnitrospolečensky, chce změnit paradigma individuální nezávislosti na kolektivistickou teleo­logii. Nemá mocenské imperiální ambice. Ten čínský má naopak tisícileté tradice, je vnitřně naprosto stabilizovaný, nemá žádnou relevantní ideovou opozici. Navenek je hybridně agresivní, nacionalisticky útočný, má zřejmé expanzivní záměry, hrozí územními nároky. Ke geopolitickému soupeření je čínský režim silně motivován a má ve srovnání s tím nedokonalým západním i mocnější potenciál.

Jestliže Západ nadobro opustí své úspěšné civilizační přednosti, přijde o nenahraditelnou výhodu a zároveň se morálně rozloží. Bude muset přijmout cizí hru na cizím hřišti, kde bude mít se svou opatrnou defenzivní taktikou malé šance.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články