Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
V pondělí začíná festival Prague Pride, který je oslavou různorodosti a také příležitost pro českou společnost ukázat, že LGBTQ+ lidé nejsou českou společností přehlíženi a vytlačováni do ústraní. A protože chci veřejně podpořit myšlenku manželství pro všechny a protože věřím, že všichni lidé jsou si rovni, na Prague Pride opět rád půjdu.
Tématem letošního festivalu jsou možná trochu překvapivě tradice. Slovo, kterým se tak rádi ohánějí ti, kteří odmítají manželství pro všechny. Jenže je to lichý argument – co je tradiční, nemusí být automaticky přínosné. Volební právo pro ženy, osmihodinová pracovní doba nebo třeba svoboda vyznání jsou jasnými důkazy toho, že proměnit zažité danosti může společnosti výrazně prospět a posunout ji dál.
Paradoxně právě institut manželství je pod tlakem většinové společnosti na ústupu. Lidé se méně berou a více rozvádějí. Statistiky mluví jasně. Proto bych si uměl představit, že lidé hájící tradiční sňatek dvou milujících osob přivítají s otevřeným náručím snahu institut manželství rozšířit. Nikoliv že se zakopou do ideologického zákopu kulturní války importované od Republikánské strany z USA.
Má to smutné projevy, jako když se dočítáme, že hudební festival měl u vstupu problém s lidmi s duhovými symboly nebo že hlavní město Praha pod novým primátorem chtělo omezit podporu festivalu Prague Pride. Je pravda, že práva sexuálních menšin jsou v tuto chvíli tématem bytostně politickým. A zůstanou jím do té doby, dokud gayové, lesby a další nebudou mít stejná práva jako heterosexuální majorita. Proto jsem také nechal na Černínský palác vyvěsit duhový prapor.
Za stále nebezpečnější vnímám snahu vtělit do ústavy větu o tom, že manželství je sňatkem muže a ženy. Zaprvé, byl by to od revoluce 1989 poprvé ústup v šíři lidských práv, kterým se naše společnost posledních 30 let těší. Zadruhé, takto konkrétní věci do naší ústavy nepatří. Otcové naší moderní ústavy věděli, proč ji píší obecně, aby nám dali možnost si utvářet společnost podle toho, jak se vyvíjí. Nikoliv tesat do kamene konkrétní věty, třeba o vedoucí úloze komunistické strany.
Sexuální orientace není volba ani ideologie. Kdo by si totiž dobrovolně vybral mít menší práva než zbytek obyvatelstva? LGBTQ+ lidé chtějí jen svobodně žít svůj život podobně jako všichni ostatní. Mít možnost volby, mít svatbu se svědky, společné jmění, nárok na vdovský důchod, osvojit si dítě druhého a tak dále. Anebo taky ne, ale ať je rozhodnutí jen na nich.
Přál bych si, abychom jako společnost pečovali o ty tradice, které mají smysl, neměří dvojím metrem a nedotýkají se něčí lidské důstojnosti. Máme taky jedinečnou příležitost být u vzniku tradic nových, respektujících. Máme na co navazovat, vždyť Československo i Česko mají dlouhou historii poskytování nejrůznější pomoci u nás i v zahraničí. A tady jde teď především o „naše“ lidi, ne? Nebojme se toho, naši potomci nám za to poděkují.
A tak žijeme ve světě, kdy zastánci manželství pro všechny jej považují za naprostou samozřejmost. Většina civilizovaného světa ho již přijala a Česko neurčitě přešlapuje na místě. Opět váhá, jestli jsme opravdu součástí Západu, nebo ne. Tak trochu nám opět ujíždí vlak.
Autor je ministrem zahraničních věcí za Piráty.
