Před dvěma lety jsme s Petrem Fialou a dvěma dalšími kolegy-editory z revue Kontexty (Stanislavem Balíkem a Jiřím Hanušem) vydali publikaci Manifest čtyř. Moderní pravicová politika pro 21. století – program pro přátele svobody. Nikoli náhodou jsme její úvodní kapitolu věnovali právě listopadu 1989 a nazvali ji „Od nesvobody ke svobodě a zpět?“ s otazníkem na konci.

Klademe si v ní otázku, zda dnes o svobodu, kterou jsme roku 1989 až závratně snadno získali (a s ní i možnost prožít kvalitní a plnohodnotný život), opět nepřicházíme. Byť jinak a plíživě, krok za krokem, aniž si to mnozí z nás vůbec uvědomují. Ať již omezováním možnosti svobodně říkat, co si myslíme a co cítíme, či stále drakoničtějším oklešťováním svobody volně nakládat se svými životy, vydělanými penězi a majetkem. Jak se snažíme ukázat, svoboda není něčím jednou a provždy daným, je třeba o ni neustále usilovat, bránit ji před rozpínavým státem. Je to proces, nikoli setrvalý stav. Ačkoli tato slova mohou znít někomu jako obehrané klišé, měli bychom je mít stále na paměti. Zvláště dnes!

Každé výročí listopadu 1989 představuje výzvu – a letošní kulaté zvlášť. Jistě vyvolá mnoho názorů, reakcí, diskusí a případně rozepří nejen o povaze sametové revoluce, ale také o celém polistopadovém vývoji, jenž je dnes některými lidmi hlasitě zpochybňován. Pokud jde o úroveň současné politické reprezentace, prožíváme (eufemisticky řečeno) hodně špatné období. Jsme svědky veřejné rehabilitace bývalého režimu z nejvyšších pater politiky, a to jak premiérem Andrejem Babišem, bývalým komunistou a agentem StB, tak jeho mocenským souputníkem, nevypočitatelným prezidentem Zemanem. To vše je doprovázeno skrytým návratem komunistů k moci, nepochopitelnou sebedestrukcí sociální demokracie a postupnou oligarchizací (privatizací) země firmami premiéra, jež nestoudně drancují české i evropské dotační zdroje. Před třiceti lety, kdy jsme prožívali euforii znovunabyté svobody, si asi málokdo z nás dokázal něco podobného představit. Dostalo se nám sice varování, že po pádu komunismu může ve východo- a středoevropských zemích dojít k oligarchizaci (tvrdil to například náš britský přítel Roger Scruton), ale příliš sebevědomě jsme předpokládali, že se to bude týkat spíše zemí ležících východněji či jižněji od nás. Opět se ukazuje pravdivost starého přísloví, že pýcha předchází pád.

Politická reprezentace je v demokracii odrazem vůle voličů, a proto si musíme klást zejména otázku, odkud pramení současná skepse části společnosti ohledně polistopadového vývoje, jež přivedla k moci lidi spojené s bývalým režimem či ho programově rehabilitující. Byly to pouze chyby předešlých vlád, které se staly a které se nejspíš i musely stát, neboť člověk není ani neomylný, ani svatý? Nebo jde spíše o výsledek zklamání části občanů z přehnaných očekávání, která tehdy vznikala? Či o pouhé selhávání paměti v konzumním blahobytu, o jakém se nám před listopadem 1989 ani nemohlo zdát? A nejde také do velké míry o pocit satisfakce těch, kteří se s minulým režimem zapletli a po jeho pádu se cítili zahanbeni?

Chyby a nespravedlnosti jistě byly, jsme nedokonalí lidé. V mravně zdevastované společnosti, sužované po několik desetiletí komunismem, se pochopitelně našli občané, pro které byla nově nabytá svoboda především příležitostí k vlastnímu obohacení. Z toho ale nemůžeme vinit svobodu či instituce demokratického státu a hledět nostalgicky do komunistické minulosti, kdy se vše zametalo pod koberec. Především bychom ale neměli zapomínat, že až příliš často šlo o lidi tak či onak spojené s bývalým komunistickým režimem – ostatně, sám Andrej Babiš je toho nejkřiklavějším příkladem. 

Polistopadový vývoj v naší zemi rychle odkryl obtíže a nároky spojené se svobodou. Přinesl bezprecedentní hospodářský blahobyt a zlepšení pro všechny, ale pochopitelně nikoli ve stejné míře. A nezajistil a ani nemohl zajistit člověku šťastný život – ten si opravdu musí vybudovat každý sám, svobodná společnost mu k tomu pouze dává prostor. Ze všech lidských soužení nelze vinit moderní liberální stát, i když i ten jistě umí být v jednotlivostech k člověku nespravedlivý. Neměli bychom se ale dopouštět přílišné generalizace, v tomto, ani v jiných případech. Všechny současné negativní jevy (ty skutečné i ty domnělé) nelze automaticky „svalovat“ na listopad 1989 a následné radikální společenské změny. Nové problémy přinesl dramatický technologický a informační boom, měnící se ekonomická situace ve světě, špatná politika západních vlád či postupné oslabování západních civilizačních hodnot a rodinné solidarity. Zde je opravdu třeba pečlivě rozlišovat a občas obrátit pozornost také jinam.

V dnešním vidění světa samozřejmě sehrávají negativní roli zejména komercionalizovaná média, jež v neustálé honbě za senzací a skandálem silně zjednodušují a usilovně vykreslují náš svět mnohem horší, nespravedlivější a nebezpečnější, než jaký ve skutečnosti je. Chybí nám mediální gramotnost, nadhled, uměřenost, chápání věcí v širších souvislostech. Až příliš mnoho občanů se nechalo „opít rohlíkem“, bohatě placenou PR mašinerií Andreje Babiše a jeho příznačným sloganem „všetci kradnú“, stejně jako lacinými bonmoty Miloše Zemana, který nastartoval (vzpomeňme!) svou politickou kariéru hesly o spálené zemi. Nic není pravdě vzdálenější, nic z toho nemůže ospravedlnit současné drakonické tažení státu proti tvůrčím a podnikavým lidem.

Nepropadejme však skepsi. Listopad 1989 přinesl vedle svobody i jednu nezanedbatelnou pozitivní zkušenost, která vybízí k optimismu. Vědomí toho, že v politice nic není natrvalo a že lze uskutečnit změny, které se ještě včera zdály nemožné.