Vlivy na dění kolem listopadu 1989 a období těsně po něm byly různé a všechny hrály svou roli. Československá verze socialismu zašla ve své sovětizaci nejdále. I proto jsme byli ze sovětských satelitů až předposlední, kteří si všimli, že se tzv. sovětský blok rozpadá a přestává existovat. Socialistické modely chování společnosti byly tak zažité, že je většina považovala za neměnné. A to ještě ve druhé polovině roku 1989.

Je nepopiratelné, že prvním hlavním impulsem změn byly ty zahraniční, tedy vnější vlivy. Sovětský svaz právě prohrál studenou válku, a uvnitř východní mocnosti vypukla nefalšovaná panika. V této konstelaci neměli již pokračovatelé stalinistických metod vůli k vnitřnímu, natož k vnějšímu boji. Nechali země svého bloku jejich osudu. To ovšem neznamená, že zcela rezignovali na svůj vliv, pouze museli změnit taktiku a strategii. Jejich vlivové zpravodajské sítě v jejich sféře vlivu disponovaly množstvím informací a svazků, které se hodily tehdy a hodí se i dnes po třiceti letech.

Uvnitř vedení jednotlivých vládnoucích komunistických stran docházelo již několik let před rokem 1989 k vnitřnímu boji o budoucí moc. V některých se po vzoru Gorbačova již připravovala generační obměna, ale až na výjimky se již nestačila uskutečnit. Nicméně je zjevné, že připravovaná mocenská proměna v komunistické věrchušce, včetně bezpečnostních složek státu, hrála v událostech listopadu 1989 svou důležitou roli. Ještě před listopadem 89 se někteří soudruzi začali připravovat na své nové role, jako by tušili budoucí souvislosti. Bodejť by ne. Měli náskok v mnoha ohledech. Stačilo pak jen zahodit legitku, najít v šatníku nový kabát, naučit se jiný pozdrav, připnout si trikoloru a hurá do akce. 

Třetím důležitým vlivem byly narůstající aktivity občanské opozice. Nešlo o politického konkurenta vládnoucí straně se dvěma miliony členů, kterou volilo v její kandidátce Národní fronty 97 % voličů tehdejšího Československa. Disidenti poukazovali především na porušování lidských práv a občanských svobod, politická témata byla uvnitř alternativních komunit záměrně upozaďována, aby neštěpila společný vzdor. Po listopadu se to ukázalo jako zjevný deficit. Existovala totiž shoda jen na negaci předchozího a definici společného nepřítele, ale bylo téměř nemožné nalézat shodu v tom, jak se má společnost rozvíjet a kam směřovat v nově se rodících svobodných podmínkách vlastní existence. Krom toho u většiny humanisticky laděných disidentů absentovala dispozice k reálnému vládnutí, a možná i potřebné odhodlání. Spojení na bázi společně prožitých zážitků a odporu vůči společnému nepříteli bylo fajn, ale po pádu režimu již nestačilo. I tak bylo více než důležité, že zde existovala komunita nezávislých lidí, kteří měli jasný morální kredit a tím i vstupní mandát k tomu, aby dali svoji osobní pečeť na bájný étos domácí něžné sametové revoluce. Akce vzdoru v letech 1988-1989 byly již početnější, viditelnější a měly odezvu doma i v zahraničí. K pádu komunismu zcela jistě přispěl i polský papež, masivní opoziční sdružení polské Solidarity, a tedy zásadní polská inspirace, která rezonovala ve specifickém československém prostředí. 

Dodnes připomínané vzpomínky na rok 1968 byly spíše matoucí, neboť stavěly na falešném sentimentu o socialismu s lidskou tváří, což byl protimluv již tehdy, a o to více po dalších dvaceti letech. Komunistická ideologie se opírá o třídní boj, jí je lidskost cizí, tu dokáže jen předstírat, pokud jí to pomůže si udržet moc. Hybrid mezi svobodou a nesvobodou je nakonec vždy nesvobodou. Stačí se podívat do dnešní Číny.

Symbolem odporu proti totalitnímu režimu se stal logicky ten, který byl jeho duší – Václav Havel. Naprostý protipól komunistických papalášů. Proti své osobnostní přirozenosti se musel rychle převtělit ve vůdce revoluce. V překotném sledu událostí se dopustil i některých omylů, ale jeho přínos byl a i dnes je tak klíčový, že pozitiva jeho odkazu výrazně převyšují. Jeho odpůrci a dnešní udatní nezřídka anonymní kritici mu vyčítají úplně všechno. Dokonce i jeho pobyty ve vězení považují za jakousi zvrácenou hru. Těm všem vždy nabízím, že je na vlastní náklady odvezu do heřmanické věznice nedaleko Ostravy a za pět let je vyzvednu. Pak se jich zeptám na názor.

Společnost tehdy rozpohybovali studenti a umělci. Byl to další zásadní domácí vliv. To má u nás dobrou a dlouhodobou tradici. Študáci se nebáli, neboť za sebou ještě neměli dlouhé roky žití ve schématech celospolečenské schizofrenie, v nevědomí a zapomnění. Nechyběla jim kuráž, kterou pak někteří přenesli i na své rodiče a prarodiče. A umělci dokáží vždy oslovit veřejnost, je v tom nejen kumšt, ale i přirozená emoce a schopnost formulovat svoje postoje a veřejně je prezentovat. A najednou se z malých potůčků stala jedna velká masivní řeka. Dav si to šel konečně užít. Vykřičet to svoje NE! do celého světa. Bylo to imponující, vzrušující, a hlavně vítězné opojení. Ale záhy bylo zjevné, že nás čeká potkávání se s realitou. Devastace společnosti byla příliš dlouhá a děsivě důkladná. A i dnes se nám její odezva vrací jako ozvěna. Chtěli jsme svobodu a demokracii, aniž bychom uměli říci, co si pod tím konkrétně představujeme. Naučit se býti svobodným občanem v plně demokratické zemi není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, a není to ani snadné.

Češi se jako národ shodnou jen výjimečně. Je nám vlastní určitá hodnotová dezorientace, atomizace a vypjatá relativizace minulosti. Pro jedny je zmiňovaný Havel hrdina a idol, pro jiné skoro ďábel. Jedni jsou spokojeni se změnou režimu po roce 1989 a jiní jsou zklamáni a s láskou vzpomínají na husákovské jistoty. Svoboda nám v mnohém spadla do klína, aniž bychom většinově znali její cenu. Svoboda není to, že si každý může dělat, co chce, ale o tom, že nemusí dělat to, co nechce. Skutečná svoboda má i druhou stranu mince, a tou je odpovědnost. Plnohodnotná pluralitní demokracie a právní stát potřebují pro svou existenci svobodné a odpovědné občany, bez nich to nejde. Ty ostatní totiž může snadno někdo (třeba oligarcha ze sousední země) zmanipulovat a získat tak pro sebe mocenskou většinu. Můžeme tomu pak říkat například normalizační restart.

Dnes se ke svému odkazu listopadu 89 hlásí kdekdo. Někomu by se dokonce mohlo zdát, že to byl „hrdina“ šedé zóny Václav Klaus, který přivedl Václava Havla do politiky. Opak je pravdou. Václava Klause přivedla do centrály OF Rita Klímová, externí spolupracovnice tajemné revoluční věštírny Prognostického ústavu. V této Komárkově „chráněné dílně“ působil i Václav Klaus, který tam byl Svatoplukem Potáčem (svým dozorujícím stvořitelem) převelen v roce 1987 ze Státní banky. V souvislosti s Ritou Klímovou je zajímavá informace o tom, že si poslední šéf sovětských komunistů Gorbačov přál, společně s mnoha českými komunistickými lídry, aby se prezidentem Československa stal tehdy její manžel Zdeněk Mlynář, otec dnešního viditelného představitele všemocné PPF, s mimořádně pozitivními vztahy s Václavem Klausem i Milošem Zemanem. Svět je malý a o náhody není nouze.

Jako přímý účastník dění událostí po listopadu 89, mluvčí OF a spolutvůrce volební kampaně OF v prvních svobodných volbách, jakož i budoucího stranického systému na bázi původního Občanského fóra mohu prohlásit, že nebýt nominace Havla, pak by Klaus nebyl v první a ani ve druhé porevoluční vládě. Tam se navíc dostal jen díky mimořádně úspěšné volební kampani na severní Moravě na jaře 1990, tedy jako nominant OF se souhlasem Havla. A byl to nakonec Havel, který podpořil první transformační zákony z dílny tehdejšího ministra financí a přijal jako přirozený fakt i dělení OF. Ve volební kampani 1990 jelo před kolonou lídra kandidátky Klause auto s tlampačem, odkud se ozývalo sdělení o tom, že volbou Klause volíte i Havla. Klaus tehdy také dobře věděl, že je to jméno Havel, které mu otevírá dveře do světa, a nejen jemu. Urputné Klausovo vymezování se vůči Havlovi a jeho rivalita přišly na řadu o něco později. Klaus to v sobě živí neustále, až to připomíná krajně nezdravou závislost.

Je mimořádně nevkusné, s jakou intenzitou kope Václav Klaus do již zesnulého Václava Havla. A je to o to více pokleslé, o co více si Václav Klaus nechává nadávat od žijícího Andreje Babiše, který považuje dění po roce 1989 za soubor omylů, faulů, rozkrádání… čímž má zjevně na mysli zejména tzv. Klausovu českou cestu privatizace. Ta by jistě stála za samostatnou důkladnou analýzu a bylo by co kritizovat. Ale Babiš? Ten jako bývalý kariérní komunista a spolupracovník StB, a taky jako jeden z hlavních následných posttotalitních vítězů transformačního sametu svým dnešním hodnocením znevažuje celé období počáteční transformace. Václav Klaus, který se z prozápadně orientovaného pravičáka a experta na makroekonomiku přetavil ve východoevropského bojovníka proti jim uměle stvořeným ismům a v konzervativně laděného nacionalistu v ruském střihu, vidí zosobnění zla ve Václavu Havlovi, z něhož stačil stvořit posmrtného údajného neomarxistu a guru všech pravdoláskařů z imaginárních kaváren. Babiš ho však nechává naprosto v klídku. Odborník se diví, laik žasne… Česká kotlina je plná záhad i po třiceti letech. Mějme oči otevřené i v atmosféře dojetí z oslav naší „udatné výhry“, díky níž máme tu naši svobodu a demokracii, že ano… A aby těch nehorázností a absurdit nebylo málo, tak se v listopadu 2019 Babiš (alias Bureš) klaní v Lucembursku Janu Palachovi. K tomu není co dodat. Jen je z toho jednomu nevolno, zvláště v kombinaci s dalšími konzumacemi hradní produkce. To je na jednu zemi už docela dost. Nemyslíte?

Na našich náměstích se v listopadu 1989 zpívalo i o tom, že jednou budeme dál. To určitě jsme. Ale kde přesně? Svobodné volby jsou do značné míry o velikostech rozpočtů na volební kampaně a podpoře vlastněných, ovládaných a spřízněných médií, někdy i průzkumech veřejného mínění s jistým zadáním… O otevřené férové soutěži se dá mluvit jen těžko, zvláště když se tolerují manipulativní způsoby i očividné lži. Chtěli jsme se tehdy vrátit do Evropy. A dnes? Značnou pozornost publika mají ti, kteří mají zcela jiné úmysly. Chtěli jsme právní stát. Máme jej, ale působí velmi formálně a křiví svůj základ tím, že umožňuje selektivní výklad vymáhání práva, a to dokonce u těch, kteří by díky svým ústavním funkcím měli být jeho garanty. To už nejsou jen dětské nemoci ještě stále nezralé společnosti, nýbrž velmi neblahé a nebezpečné trendy, které ohrožují všechna naše pozitivní předsevzetí z památných dnů a týdnů na přelomu let 1989-1990. I o tom by mělo být naše dnešní připomínání si odkazu listopadu 89.