Litva bude podporovat Tchajwance, Bělorusy a lidi dalších národností, kteří kdekoli na světě bojují za svobodu. Usnesla se na tom tamní nová vládní koalice. Třímilionová země tím riskuje možné čínské investice, její reprezentace nicméně o prioritě ochrany lidských práv nepochybuje.

Litevská koalice vzešlá z letošních říjnových voleb podepsala v pondělí smlouvu, jíž zavazuje nadcházející vládu k zahraniční politice založené na hodnotách. Jakkoliv to možná zkomplikuje zvažované čínské investice do hlavního litevského přístavu, pro novou politickou reprezentaci má měřítko hodnot zjevně větší cenu než peníze.

Opoziční konzervativní Vlastenecký svaz, který sestavil koalici se dvěma menšími liberálními stranami a disponuje většinou 74 ze 141 křesel v parlamentu, chce „aktivně vystupovat proti jakémukoli porušování lidských práv a demokratických svobod, a bránit ty, kdo bojují za mír kdekoli na světě od Běloruska až po Tchaj-wan,“ citovala agentura Reuters pravděpodobnou budoucí premiérku Ingridu Šimonyté.

Postoj litevské středopravicové vládní koalice vystihuje odměřený přístup Václava Havla k problematickým režimům a naopak ostře kontrastuje s devótním přístupem Miloše Zemana k diktátorům. Česká scéna prokremelských extremistů se jakýkoli diskurz o možném návratu k politice podpory lidských práv pokouší torpédovat námitkou, že tato agenda malé zemi nepřísluší, případně že se jejím prostřednictvím připraví o čínské a ruské investice.

Tyto názory mají své zastánce i v české politice. „Poněkud mě znepokojuje, že třeba investice typu Uzbekistán, ale i v dalších zemích, jsou ohroženy politikou, která si říká politika ochrany lidských práv a která ve skutečnosti vede k tomu, že když k nám tito lidé nepřijedou, konkrétně uzbecký prezident Karimov, tak my nemáme možnost jim říct do očí svůj názor na lidská práva,“ nechal se slyšet Miloš Zeman v roce 2014, jako by snad „chlapácký“ rozhovor s diktátorem přinesl víc než ekonomické sankce a izolace zločinných režimů v mezinárodní politice.

Hodnotová zahraniční politika se přitom ukazuje být pro malé země jedinou možnou cestou, jak přežít. Ty z malých zemí, které diktátorům výhradně jen přiznávaly právo silnějšího, samy zpravidla skončily v područí některého z nich.