Pětice kandidátů, která bojovala o post generálního ředitele České televize. Zleva ředitel programu ČT Milan Fridrich, obchodní ředitel ČT Hynek Chudárek, předsedkyně dozorčí rady CNC Libuše Šmuclerová, bývalý šéf ostravského studia ČT Miroslav Karas a výkonný ředitel ČT Sport Jiří Ponikelský. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Rada České televize nevybrala nového generálního ředitele a volbu odložila o týden. Do finále postoupili dva kandidáti – ředitel programu Milan Fridrich a šéf obchodu Hynek Chudárek. Během horkého odpoledne se ale mezi radními začaly šířit SMS zprávy, které jim posílal ředitel zpravodajství Petr Mrzena, sám jeden z neúspěšných uchazečů. Ovlivňoval volbu ve snaze zamezit nástupu Milana Fridricha. Informoval o tom server Aktuálně.cz, jehož autor Vratislav Dostál v minulosti v Radě ČT působil.
Lobbing kolem veřejnoprávní televize není nic nového. Dříve ovšem přicházel především od politiků – připomeňme si SMS zprávy Ivana Langera z počátku milénia, které směřovaly ke zvolení Jiřího Hodače a vedly k televizní krizi známé jako „spacáková revoluce“. I po letech trvám na tom, že tehdy šlo o legitimní vzdor mladých novinářů, kteří nechtěli připustit, aby po deseti letech demokracie převzal ČT člověk, který nedostatek odbornosti dohání ochotou sloužit politikům. Měli jsme s tím i oním tehdy dostatek zkušeností a byla to právě tato vlastnost, která se stala jeho hlavní kvalifikací v očích představitelů opoziční smlouvy, totiž ODS a ČSSD.
Langer se z tehdejšího fiaska nepoučil a v roce 2009 opět posílal radním pokyny – tentokrát s cílem zamezit obhajobě Jiřího Janečka a prosadit do čela ČT tehdejšího ředitele zpravodajství Milana Fridricha. Tehdy Fridrich neuspěl a jeho kariéra nabrala vzestupnou tendenci až s příchodem Petra Dvořáka. Obsadil politicky méně exponovanou pozici ředitele programu a horké půdě zpravodajství se ke své spokojenosti vyhnul. Stal se trpělivým čekatelem na nejvyšší post a je dnes po všech svých zkušenostech horkým favoritem volby.
Jeho obdivuhodná schopnost udržovat přátelské vztahy s politiky napříč politickým spektrem je zřejmě jeho největší výhodou, zároveň i slabostí. Politici veřejnoprávní televizi nevnímají jako demokratický pilíř nebo kulturní instituci, ale jako nástroj k prosazování svých zájmů. Dobrý ředitel jim musí umět říct ne. Naproti tomu Hynek Chudárek s žádnou konfliktní pozicí v rámci ČT zkušenost nemá. Poznal jsem ho jako milého muže, ale domnívám se, že jako šéf obchodu si měl nastavit řízení tak, aby žádná jeho podřízená sekce nemohla odvysílat pořad Sama doma v režii Agrofertu Andreje Babiše.
Byla to ovšem zřejmě jen malá ochutnávka toho, s čím televize bude v následujících letech zápasit. Pokud Andrej Babiš sestaví vládu a bude chtít splnit svůj slib zestátnění televize, bitva se povede především v politické rovině. A bude to zřejmě ještě horší období než to, co přišlo s nástupem Miloše Zemana na Hrad a vstupem Andreje Babiše do politiky. Strach, který tehdy na Kavčích horách zavládl, někteří zaměstnanci nedokázali unést. Na podzim 2013 zveřejnila média dopis 23 pracovníků ČT24, kteří si stěžovali na údajné zásahy šéfredaktora Petra Mrzeny do obsahu ve prospěch prezidenta Zemana a jeho strany SPOZ.
Od roku 2014 do veřejného prostoru vstoupila i ruská propaganda, posílená domácími dezinformačními weby, a řev „vysílejte pravdu“ se linul z náměstí i internetových žump. Mrzena ve funkci zůstal, ale tíhu tlaku nesl ředitel zpravodajství a publicistiky Zdeněk Šámal. Tehdy opatrné televizní zpravodajství vyvažovala publicistika, na kterou Petr Mrzena neměl žádný vliv. Politická většina ve sněmovně (především hnutí ANO, SPD, ČSSD a komunisté) proto tehdy začala svůj systematický rozklad televize zevnitř. Do Rady ČT vyslala figury jako Pavel Matocha, Lubomír „Xaver“ Veselý nebo Hana Lipovská. To zjevně vyhovovalo i starým strukturám ODS kolem Marka Bendy, který byl ostatně aktérem i oné dávné televizní krize.
Je ostudou současné vládní koalice, že nedokázala odvolat ani tak provařené typy, jako je Xaver Veselý nebo Matocha, jejichž okatě stranické postoje a posluhování oligarchickým zájmům se s představou veřejné služby naprosto míjejí. Výsledkem bylo, že Petr Dvořák, který televizi dovedl na evropskou úroveň, nebyl zvolen do svého třetího funkčního období. Rada pod vedením Karla Nováka, mého někdejšího podřízeného z pořadu 168 hodin, si nakonec zvolila ředitele k obrazu svému – Jana Součka. Jak to dopadlo, víme. Politiky jeho krátké a tragické působení zřejmě natolik zaskočilo, že se tentokrát do volby ředitele příliš nemíchají. Proto éterem nelítají žádné SMS z politických kruhů, ale místo nich tu máme „únik“ od Petra Mrzeny.
Asi bych mu tuhle lapálii dokázal odpustit, kdyby jeho kontakty s někdejším šéfem tiskového oddělení hnutí ANO Vladimírem Vořechovským nebyly na Kavkách veřejným tajemstvím. Pokud by byl dobrý šéf zpravodajství, sotva by mohl pomýšlet na ještě vyšší post a spoléhat se přitom na své politické krytí, které si za ta léta ve funkci pěstoval. Zatímco zahraniční zpravodajství si dokázalo udržet vysoký standard, domácí zpravodajství se pod jeho vedením proměnilo především ve sled nekonfliktních zpráv z továren a polí, spotřebitelských tipů, informacích o proměnách počasí a stavbách mostů a silnic. Symbolem toho všeho byl i nedávný odchod posledního investigativního reportéra z redakce zpravodajství Jiřího Hynka.
Je otázka, zda některý ze současných finalistů volby generálního ředitele má vůli či odvahu dostát poslání veřejné služby a vrátit zpravodajství a publicistice kritický tón. Obzvlášť v časech, kdy se z temných politických vod vynořuje hrozba zestátnění. Ale Petr Mrzena už svou historickou roli splnil a měl by odejít. Co kdyby se po dvaceti letech na Kavkách zase probudila novinářská romantika, která by se plánům na vytvoření „státní propagandy“ po vzoru Maďarska a Slovenska chtěla postavit do cesty. Pod Petrem Mrzenou by to fakt nešlo.
