Lubomír Stejskal: Osobní slovo k odchodu Šimona Perese

Bývalý izraelský prezident a premiér Šimon Peres ()

Bál jsem se toho dne – a přece nemohl nepřijít. Mám na mysli letošní 13. září, kdy všechny přátele Izraele ranila zpráva o tom, co postihlo Šimona Perese.

Pak už jsme jen doufali, modlili se a čekali. Den po dni. Život šel dál a naděje – hatikva – se začala vytrácet v úterý 27. září. Shodou okolností si toho dne připomínáme se ženou výročí svatby v pražské Novoměstské radnici. Tentokrát byla hlavní zprávou událost, která v lidském životě předznamenává konec.

Nejbližší Šimona Perese byli povolání k jeho lůžku v ramatganském nemocničním komplexu Tel Hašomer, aby mu dali poslední sbohem. Požehnaný a smysluplný život jednoho z největších synů Izraele a asi posledního velké barda sionistického hnutí se z rozhodnutí Nejvyššího přibližil ke svému pozemskému konci.

Odešel (dle webu televize i24news) ve 2 hodiny 7 minut po půlnoci světového času UTC, 28. září 2016. Uzavřela se tím jedna kapitola moderního státu izraelského národa, jednoho z mnoha v jeho dějinách.

Když jsem se ráno tu smutnou, leč tušenou zprávu dozvěděl, sáhl jsem v knihovně po titulu „Šimon Peres – Pět rozhovorů“. Ještě než se do ní začteme, najdeme na samostatné stránce tuto Šimonem připomenutou myšlenku:

  • Řecký filosof se táže: „Jaký je rozdíl mezi válkou a mírem?“ a odpovídá: „Za války otcové pohřbívají své děti, v míru děti pohřbívají své otce.“

Izraelské děti budou v pátek (30/9) ukládat do posvátné půdy Erec Jisrael, Země izraelské, otce Šimona. Je vpravdě nejen tatínkem své dcery a dvou synů, ale, v přeneseném slova smyslu, otcem národa, neboť je zřejmě posledním z Otců – zakladatelů státu. V čase zrození Izraele působil Šimon jako mladý voják, bylo mu čtyřiadvacet. Politikem se stal o něco málo později a svojí prací pro staronovou vlast se zařadil mezi velikány národa i respektované světové politiky.

Vrátíme-li se k výše uvedenému citátu, musíme si položit otázku. Děti budou pochovávat otce – znamená to, že je v Izraeli mír? Ano i ne. Šimon udělal za svého života maximum – pro to, aby ubránil existenci Izraele a pro to, aby byl mír. Přesto se Izrael netěší z toho, po čem od prvního dne svého vzniku toužil a touží: po skutečném míru. Židé se vskutku nevrátili z diaspory do své pravlasti, aby válčili, ale budovali. Jenomže k míru, stejně jako k tenisovému singlu, musejí být dva …

Udržoval jsem od raného teeneagerovského věku takovou svoji „tradici“. Ve vitríně, která stála v mém mládeneckém pokoji, jsem měl fotografii izraelského prezidenta. Do roku 1973 jsem vystavoval obrázek Zalmana Šazara. Po skončení jeho mandátu se mi v době komunistické totality a režimní zuřivé protiizraelské nenávisti snímky dalších prezidentů už získat nepodařilo, a tak byl ve vitríně dlouhá léta Chaim Weizman, první prezident Státu.

Tradici jsem obnovil se sametovou revolucí. Uvádím to proto, že jsem byl vnitřně hluboce přesvědčen, že si Šimon zaslouží, aby byl Knessetem zvolen hlavou státu. A že na čestném místě v mém „izraelském koutku“ v již novém bydlišti by měl být i on. Nějaký čas se to nedařilo – až v roce 2007. To už se blížily je 84. narozeniny.

Vlastně se prezidentem stal díky tomu, že mu Nejvyšší dopřál vysoký věk. Anebo možná obráceně: dopřál mu vysoký věk proto, aby se mohl stát prezidentem Státu, jehož obraně a budování zasvětil celý svůj život.

Jakkoli chovám k Šimonovi nejvyšší možnou úctu, nebudu zastírat, že jsem se v 90. letech minulého století dostal ve svém vztahu k tehdejšímu izraelskému establishmentu (tvořenému tandemem Peres – Rabin) do krize. S krajní nedůvěrou jsem pohlížel na jeho sbližování s Arafatem a PLO v rámci „mírového procesu z Oslo“, neboť z principu „bývalým teroristům“ příliš nedůvěřuji.

Jsou ovšem věci, události i politiky, s nimiž se musí člověk naučit žít: jak politika, tak i samotný život je především o kompromisu. Dědictví Šimona Perese a Jicchaka Rabina, pokud jde o jistou úpravu vztahů s palestinskými Araby, je prostě realita s níž je nutné „pracovat“.

Jsem ve skrytu duše přesvědčen o tom, že i Šimon měl ve skrytu své duše jinou představu o tom, jak bude mírové ujednání s Arafatem & spol. fungovat. A že když se smluvně domluví konec teroru, a dá se na to garance, že to bude znamenat konec teroru. A tady jsme u zásadního problému: dá se věřit „čestnému slovu“ člověka, který zasvětil celý svůj život boji proti Izraeli s cílem ho jako stát zlikvidovat? Já jsem byl vždycky toho mínění, že nedá.

Kdosi řekl, že podat ruku Šimonu Peresovi je totéž jako podat ruku historii. Šimon byl její velkou postavou a jako takový bude v našich srdcích žít věčně. Spočine na Herzlově hoře v Jeruzalémě, který je a už natrvalo zůstane jediným, jednotným a nedělitelným hlavním městem Státu Izrael. Dodejme, že také zásluhou Šimona Perese.

Věčná čest jeho památce!

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]