LUCIE SULOVSKÁ: Dejme už jim pokoj!

Eric Drooker

Hon na Antonii a Hanku je bezprecendentní demonstrací postoje, že všichni si za vše mohou sami a pomáhat se nemá nikomu. Veřejnost musí znát všechny podrobnosti vyjednávání bez ohledu na to, jak moc to ohrožuje naši bezpečnost, a nárokuje si právo obě ženy kontrolovat a posuzovat jejich chování.

Podobnou bouři snad svého času vyvolalo v USA osvobození vojáka Boweho Bergdahla, který svévolně opustil svou jednotku v Afghánistánu. Údajně byl rozčarován z války. Než se podařilo Bergdahla vyměnit za pět příslušníků Talibánu, zaplatilo při pátrání po dezertérovi svými životy šest vojáků: Michael Martinek, Kurt Curtiss, Clayton Bowen, Morris Walker, Michael Murphrey a Darryn Andrews. Není tak divu, že některé reakce po Bergdahlově návratu byly hodně prudké. Zatímco část lidí považovala pětileté věznění za dostatečný trest, jiní požadovali jeho postavení před vojenský soud. Pentagon jej nakonec skutečně obvinil.

Dvě ženy, Antonie Chrástecká a Hana Humpálová, se však žádné dezerce nedopustily, nevydaly se do rukou svých únosců dobrovolně, přesto i je by mnozí rádi viděli přinejlepším s naplácanou zadnicí a exekucí na plat do konce života. Vydaly se na cestu, která s sebou nesla rizika, nevyšlo jim to a zaplatily za to způsobem, který si budou do smrti pamatovat, a to i bez shovívavého plácání dvou naivních holek či méně shovívavého veřejného lynče dvou pijavic vysávajících státní peníze – které by jinak zcela jistě putovaly na nemocné děti a důchodce, tak je to totiž u nás dobrým zvykem –, z nichž minimálně jedna je potenciální atentátnicí.

Bylo rozhodnutí jet do Indie právě přes Pakistán rizikové? To jistě bylo. Rizikových věcí, které přitom nejsou trestné, však každodenně činíme celou řadu, ať už z vlastní pohodlnosti, snahy ušetřit a dalších více či méně pochopitelných lidských motivací. Krátíme si cestu nočním parkem, krmíme se nekvalitním jídlem, věnujeme se sportům, s nimiž přichází riziko zranění, cestujeme do oblastí, kde nám objektivně hrozí větší nebezpečí než na Šumavě. Zavraždění turisté z tuniského letoviska Sousse by mohli posmrtně svědčit. Kolik lidí by je nazvalo nezodpovědnými výletníky, kteří si za své neštěstí mohou sami? Vždyť také Tunisko je, slovy Jiřího X. Doležala, mimo náš euroatlantický civilizační okruh.

Poslední kapkou pak byla informace, že Hana Humpálová přijala pod vlivem svých únosců islám a nadále jej praktikuje, mj. i tím, že chodí ve svém rodném městě v čádoru. Rázem každý, jehož největším traumatem dosud bylo setkání s pavoukem na chatě, věděl, že se k nám po dvou letech vrátila místo naivní sluníčkářky budoucí atentátnice, což je přece jen o krapet horší. Snad jen občas zazněl střízlivější hlas, většinou pracující s variantou takzvaného Stockholmského syndromu. Tento pojem vznikl ve Švédsku roku 1973, když Jan-Erik Olsson a Clark Olofsson během neúspěšného pokusu o vyloupení banky zadrželi několik rukojmí a během 130 hodin policejního vyjednávání je ohrožovali na životě. Po propuštění považovali rukojmí únosce za ochránce a policisty za nepřítele.

Antonie Chrástecká a Hana Humpálová strávily v zajetí dva roky. Vybíraly si píseň na svůj pohřeb. To, že se Antonie dokázala ke svému někdejšímu životu vrátit rychleji, sundala čádor, našla si zaměstnání a působí vyrovnaněji, může být ovlivněno celou řadou faktorů. Především, každý člověk reaguje v hraničních situacích jinak. Není to věc kvality charakteru jako spíše dispozicí, které nelze ovlivnit. A které v sobě neobjevíme dříve, než se do podobné situace dostaneme, což je ovšem varianta, kterou si člověk, a zvláště Evropan 21. století, vůbec nepřipouští.

Týdeník Respekt svým rozhodnutím zveřejnit citlivé informace týkající se případu neohrozil pouze budoucí vyjednávací pozice státu při možných dalších únosech, ale také samotným ženám prokázal medvědí službu. Nejenže se cena výkupného za dva lidské životy začala přepočítávat na počet nových fabií a vůči oběma nešťastnicím se zvedla nevídaná vlna nevraživosti, ale celá kauza ožila a s ní přišla i celá řada nechutných spekulací, které jsou jen vyústěním teze, že veřejnost má právo na všechny informace. A tak není vůbec těžké najít v diskusích pod články jedince, kteří se domnívají, že mají právo na zveřejnění výsledků gynekologického vyšetření žen, protože jedna z nich mohla v zajetí porodit dítě.

A proto, nechme je už být! Být je totiž pro ně velký úkol. A nikoliv na pár měsíců.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]