Lucie Sulovská: Drama queens z Hradu

Prezident Miloš Zeman se svým mluvčím Jiřím Ovčáčkem (ČTK)

Prezident Miloš Zeman se svým mluvčím Jiřím Ovčáčkem | FOTO: ČTK

Ještěže prezidenta Zemana a potažmo Jiřího Ovčáčka máme. Nebýt jich dvou, obešla se návštěva dalajlámy bez větší pozornosti. Přitom nikdo nechtěl, aby stavěli slavobrány, stačilo být zticha a na dorážení čínské ambasády reagovat sdělením, že se Česká republika nebude vyjadřovat k cizím státním příslušníkům na svém území. Jenže to by se drama queens z Hradu nemohly předvést.

Bylo by se mě to netýkalo. Dalajlámovo duchovní poselství je pro mě kulturně i nábožensky cizí, jeho poselství sociálně-politické pak vyloženě nepřijatelné. Nejde o Tibeťany, kterým bych svobodu zpod čínské nadvlády přála, přičemž je mi úplně jedno, jak se žilo v Tibetu za dalajlámů, místní zvyky, ať jsou sebevíce barbarské, nezavdávají žádné právo k okupaci, navíc si Čína se svou politikou poprav a jednoho dítěte nemá cizí barbarství vůbec co brát do úst.

Jde spíš o to, že se dalajláma opakovaně označuje za marxistu, byť neleninistického, marxismus má podle něj morální etiku, zatímco kapitalismus je honba za ziskem, a logikou „zlepšení úrovně autobusové dopravy na Slovensku“ omlouvá komunistické režimy ve světě. Marx je sice filosof, ne zločinec, ale jeho myšlenková produkce, se kterou se bohužel povinně seznamuji, je zvrhlá a k ničemu jinému než k zločinům vést nemohla. Marxističtí duchovní mě pak míjí obloukem, včetně těch katolických.

Na druhou stranu mi nevadí, že má dalajláma své příznivce, ať už jako zástupce utlačovaného tibetského lidu, nebo kvůli duchovnímu poselství, které je nutně přitažlivé už svou exotikou, navíc v době, kdy má buddhismus, zvlášť v instantní podobě, na Západě úspěch. Zkrátka by se mě návštěva dalajlámy vůbec nedotkla, maximálně bych na sociálních síti zahlédla nějakou pozvánku, kterou bych ignorovala. Za normálních okolností. Nebýt drama queens z Hradu.

Jako drama queens označujeme osoby, které reagují dramaticky, přehání, neumí včas přestat. Zejména to dělají tam, kde o nic nejde. Často jsou k nalezení na webech pro matky na mateřské, například na Mimibazaru. A na Hradě. Návštěva dalajlámy se díky nim bude řešit ještě minimálně týden a je jen otázkou, kolik špíny ještě vyleze a kdo další odřekne účast na oslavách Dne české státnosti.

Co začalo lokajským prohlášením věrnosti Čínské lidové republice, k němuž Hrad dokopal i gumového Sobotku, zatím dospělo k vyškrtnutí strýce ministra kultury Daniela Hermana ze seznamu vyznamenaných na státní svátek 28. října. Herman se totiž s dalajlámou setkal a poklonkování čínské vládě kritizoval. Přeživší holocaustu pan Brady žije v Kanadě a vůči Zemanovi se nikdy nevymezil, na vyznamenání se těšil, ale co z toho.

Hrad sice vzápětí obvinil Hermana a Bradyho dceru Laru ze lži, ale po zážitcích posledních tří let už mohou „hradní dvojce“ Zeman – Ovčáček věřit jen ti největší blouznivci. Série zcela bezostyšných lží, kterými v minulosti ti dva operovali, je příliš dlouhá. Navíc pomstychtivost přesně zapadá do obrazu, jaký o sobě Zeman za zdatné výpomoci Ovčáčka vědomě vytváří.

Pořád ta samá písnička

Trocha taktu a dobrého vychování k prezidentům patří, zvlášť k těm, kteří v parlamentních systémech plní hlavně reprezentativní funkci. Laciné povídačky, že raději buranský Zeman než sluníčkář Kiska, operují s tezí obsahu oddělitelného od formy. Forma je ale neodmyslitelnou součástí obsahu. Zeman svoje občasné světlé záblesky, jako například vstřícný postoj k Izraeli, zabíjí válkou s polovinou národa, které se mstí za to, že ho nevolila.

Přitom mimo binární vidění světa není jen Zeman a Kiska. Prezidentští kolegové z Visegrádu, maďarský Áder nebo polský Duda, nemají názory tolik odlišné od Zemana. Ty jim nikterak nebrání vystupovat na veřejnosti slušně. Zeman se naproti tomu chová jako přerostlý fracek, aniž by si uvědomoval, že je na úrovni tlustého dítěte, které kope hosty v restauraci pod stolem do nohy.

Jeho výpady vedou odnikud nikam, nemají žádný jiný cíl než uspokojení ega, je to permanentní trolling. Okruh příznivců, kteří mu odpustí cokoliv, není tak široký, jak si myslí, a jaký by mohl být, kdyby nebylo naschválů a lží, často tak zbytečných, že člověk jen nevěřícně zvedá obočí. Útok na Peroutku je příkladem zbytečného naschválu, ten na dispečery letového provozu pak zbytečné lži. V obou případech by krátká omluva řešila všechno.

Kdysi býval jiný. Sice jízlivý a arogantní, ale na oplátku s nespornou autoritou, energický, schopný a občas i vtipný. Jako stranický lídr Sobotka nedosahuje třetiny tehdejšího Zemana. Dnes je z něj karikatura. Když na setkání prezidentů „čtyřky“ seděl na opačné straně stolu než ostatní tři, kteří se víceméně bavili mezi sebou, nebyl v lepší kondici než Schwarzenberg. Nikdo nemládne, on ale s roky ztratil autoritu, energii, leadership i humor. Zůstala jen jízlivost a arogance nerudného starce.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]