Při řešení prezidentových excesů se až příliš často opomíjí skutečnost, že Miloš Zeman není ojedinělým voličským přehmatem, ale reprezentantem postojů podstatné části národa. Lze se vztekat a navrhovat oplocení Prahy, ale to je tak asi vše, co s tím lze dělat.
Psát o Miloši Zemanovi je velmi složité z jednoho prostého důvodu. Je těžké sdělit něco, co by už dávno někdo nevyřkl. Tím někým bývali obvykle novináři, které následně Zeman častoval přívlastky jako „žumpa“ či „póvl“. A právě v tomto aspektu zůstává i jako prezident podivuhodně konzistentní. Jen je to celé takové unavenější. Kromě břitkých poznámek a proslulých anekdot totiž prezidentský úřad zcela obnažil i temné stránky povahy někdejšího premiéra, z nichž naprosto nejvíce bije do očí absolutní absence schopnosti sebereflexe, dokonale demonstrované na případu Peroutkova gentlemana Hitlera.
Tento navýsost trapný spor s mrtvolou byl s to znechutit i průměrného českého občana, jenž měl do té doby o Peroutkovi sotva matné povědomí. Namísto omluvy (jíž Zeman není schopen, a když, tak pouze s dalším plivnutím do tváře poškozeného) následovalo několikaměsíční kydání špíny na muže přeživšího dva koncentrační tábory. Jediným výsledkem bylo nakonec zjištění, že Peroutka namísto gentlemanem nazval Hitlera politickým géniem, a to jen ve snaze proti němu varovat, neboť jej navzdory tomu, že „neovládá intelektuální finesy, jeho logika není bezvadná a němčina klasická“, pokládal za nebezpečí.
Způsob Zemanovy reprezentace je zkrátka vše, jen ne důstojný. Od viróz z ruské ambasády a následného klácení se nad korunovačními klenoty až po ostentativní zneužívání moci ve prospěch svého nedůvěryhodného kancléře, jenž má zhruba stejnou šanci na získání bezpečnostní prověrky jako Jiří Ovčáček při slídění po Peroutkově gentlemanovi. A v tomhle se Miloš Zeman nikdy nezmění. Dál si bude plést hulvátství s bodrostí a libovat si v aroganci moci, již nejspíš nadále pokládá za projev roztomilé svobodomyslnosti.
Ani Zeman sice neovládá jemné intelektuální finesy, jeho logika není bezvadná a jazyk klasický, má ale velmi silnou stránku, která mu je schopna zajistit v případě opakované kandidatury znovuzvolení. Je velmi obratný v navazování emocionálního kontaktu s českým voličem, a to speciálně v kauzách, které hýbou národem. Mezi takové kauzy patří případ Evy Michalákové či současná uprchlická krize, v nichž se levicoví liberálové, z jejichž kruhů se bude velmi pravděpodobně rekrutovat Zemanův případný protikandidát, ostentativně staví proti názoru majority, přičemž její názory i obavy mají tendenci zesměšňovat.
V případě české matky Evy Michalákové panuje ve společnosti poměrně jasný konsensus, že vláda, tedy speciálně premiér Sobotka a ministryně Marksová-Tominová, u níž je navíc patrný obdiv k norskému systému péče o děti, pro zoufalou matku neudělali dost. Zeman se naopak od počátku silné medializace kauzy v Česku (k níž došlo více než dva roky po odebrání chlapců) stavěl na stranu Evy Michalákové a neváhal pro tento účel narušit citlivé diplomatické styky s norským velvyslanectvím.
Druhým klasickým tématem, které hýbe společností; a v němž Miloš Zeman zastává silně většinové stanovisko, je uprchlická krize. Dává najevo, že imigranty, a zvláště ty muslimské, u nás prostě nechce. Bojí se neasimilace, hlasitě odmítá koncept multikulturalismu a zasazuje se za přítomnost armády na hranicích a vracení všech ilegálních imigrantů. Zkrátka sdílí obavy i názory lidu.
Zemanův světonázor lze popsat jako speciální českou odrůdu konzervatismu respektujícího v podstatě liberální nastavení Čechů v klasických sociálně konzervativních otázkách, jakými jsou například potraty. A tak zatímco aristokratickému konservatismu se v českém rybníčku nedaří a dařit nebude a náboženský konzervatismus zůstává nám; okrajovým zpátečníkům, Zemanově plebejskému pojetí se vede dobře. A bude-li znovu kandidovat, bude to mít jeho soupeř navzdory všem prezidentovým excesům velmi těžké. Zvláště levicový liberál.