Lucie Sulovská: Na pohřbu tureckého sekularismu

Známý americký blízkovýchodní analytik Daniel Pipes se po nepovedeném pokusu o převrat v Turecku na Twitteru poněkud rozhorlil. „Je to tragédie, že Erdogan vydržel. Jeho ego se zdvojnásobí, islamismus ztrojnásobí, tyranie zečtyřnásobí. Běda Turkům a Neturkům,“ napsal a dále kritizoval americkou vládu, která podle něj podporou Erdogana jen opakuje chyby z minulosti, kdy stála na špatných stranách v Egyptě, kde podporovala Muslimské bratrstvo, a při jaderné dohodě s Íránem.

Něco na tom jistě je. Zatímco Erdogan je prototypem vychytralého prodejce, západní lídři často připomínají hloupé turisty, kteří u něj nakoupí za několikanásobek reálné ceny. Jenže mnoho jiných možností nemají. I pokud by k převratu došlo, masa Erdoganových příznivců, která i přes zákaz vycházení na pokyn svého vůdce vyrazí do ulic a vzápětí lynčuje zmatené vojáky, by se s převratem nikam nevypařila a velmi reálným scénářem by byla občanská válka a chaos, do kterého by se celá země propadla. Tvář Turecka se totiž postupně mění také zevnitř.

V zemi, která drží Evropu v šachu s uprchlíky, v zemi s druhou největší armádou v NATO, před našima očima roste diktátor. Ne, že by dosud zakrňoval, ale až teď přišla jeho chvíle. Konečně se ve velkém – a odůvodněně – zbaví těch, kteří mu dlouho lezli na nervy. Soudci, vojáci, novináři, opoziční politici. V armádě už jej čeká pouze jakési dočištění, kliku „ultranacionalistických sekularistů“ pod krycím názvem Ergenekon odhalil už v roce 2008. Už tehdy proběhlo velké zatýkání a obviněným bylo kladeno za vinu plánování vojenského puče. Možná dojde k obnovení trestu smrti, které, jak Erdogan avizoval, si přeje lid.

Erdogan a jeho lid

Není tajemstvím, že Recep Erdogan ze zázemí politického islámu vzešel. Býval loajální k bývalému islamistickému premiérovi Erbakanovi, kterého svým tlakem přiměla k odstoupení v roce 1997 armáda a jehož Strana prosperity byla později zakázána ústavním soudem. Po krachu tohoto projektu se Erdogan vydal opačnou cestou než jiní Erbakanovi příznivci, kteří se shromáždili v nově vzniklé islámské Straně ctnosti. Ta byla opět zakázána ústavním soudem a její základna se rozpadla na tradicionalistickou a modernistickou frakci. Tradicionalistická se zformovala ve Straně blaženosti, modernistická položila základy AKP a za svého předsedu si zvolila Erdogana.

Strana se v počátku profilovala jako konzervativně demokratická, pokoušela se patřit na obě strany politického spektra a především neopakovat chyby, kterých se dopouštěla Strana prosperity. Zkrátka islamismem příliš okatě neprovokovat. Yalçın Akdoğan jako poradce premiéra Erdogana radil se od politického islámu distancovat. V zemi se silným ústavním soudem a kemalistickou armádou nepovažoval odmítnutí existující politické struktury skrz nastolení úplně nového pořádku za uskutečnitelné. „Aby mohlo dojít ke změně, je nezbytné udržet některé hodnoty a rysy existující struktury,“ psal.

Tento nepochybně bystrý muž, pozdější místopředseda vlády, poskytl Erdoganovi cenné rady. Za prvé, postupovat pragmaticky a neukrajovat větší sousta, než je veřejnost momentálně schopná strávit. Takovým případem byla například rekriminalizace cizoložství, o kterou se AKP zasazovala v roce 2004, také jako o úlitbu konzervativním voličům, mezi kterými se postupně zabydlela. Po protestech tureckých liberálů a kritice z Evropské unie, která se „nevměšuje do tureckých záležitostí, ale takto nevypadají pravidla hry pro země, které chtějí být členy EU“,  nakonec od tohoto záměru flexibilně ustoupila. Asi je vhodné podotknout, že proti byli také někteří liberálnější poslanci AKP.

Za druhé, kýženým změnám brání armáda a soudci. To Erdoganovi nemusel vysvětlovat Akdoğan, v devadesátých letech se o tom jako stoupenec islamistických politických kruhů přesvědčil na vlastní kůži. Mezi realizací stále smělejších plánů a oslabováním soudní moci, armády a tisku existuje přímá úměra. Loajální armáda a soudci zajistí, že se osud Erbakana a Strany prosperity nebude opakovat v případě Erdogana a AKP. Šestnáct hodin po začátku pokusu o převrat už turecké úřady neomylně věděly o 2745 soudcích, kteří se na puči podíleli. Podobnou rychlost vykazoval snad jen Sovětský svaz.

Odpověď na otázku, zda takový postup nemůže Erdogana v očích jeho voličů spíše zdiskreditovat, dává pohled do tureckých ulic. Erdogan našel cílovou skupinu, která je dostatečně velká, a pohodlně v ní zakotvil. Pláč, že se z velké části jedná o periferii, že jsou to údajně lidé hloupější, chudší a oddanější náboženských idejím, mezi čímž je prý příčinná souvislost, je sice v současnosti v Evropě populární, ale to je tak všechno. Jediná „západní hodnota“ Erdoganovy vlády je právě její demokratický původ. A na otázku, co je přednější, když demokracie zabíjí sekularismus, se západní lídři stále necítí. Odpověď se jim pokoušel dávat Mubarak či Kaddáfí.

Demography is destiny

V zemi, kde muslimové tvoří více než 99% populace, je velmi těžké zjistit, jak se náboženství projevuje v demografických trendech. Nutno podotknout, že představa muslimů, kteří se nezřízeně množí, je vybájená. V Evropě jistě, ono ostatně být plodnější než průměrný Evropan nedá mnoho práce, stačí prostě mít více než jedno dítě, ale mimo Evropu to zdaleka není tak jednoduché. Demografický úpadek klepe, snad s výjimkou Afriky, na dveře všude. Jen v Turecku mívaly ženy ještě v padesátých letech minulého století v průměru více než šest dětí. Dnes už je to jen něco málo přes dvě.

Zpravidla na demografické chování obyvatelstva nemá vliv příslušnost k určitému náboženství, ale míra jeho praktikování. Jinak řečeno, od toho, jak moc berou lidé své náboženství vážně, se odvíjí i jejich ochota akceptovat náboženskou morálku. Je tomu tak všude. Slovenský novinář František Múčka ve skvělé analýze Zostanú v Európe len moslimovia a ateisti? dokumentuje souvislost praktikovaného náboženství s demografií v západní Evropě takto: ženy, které nenavštěvují bohoslužby nikdy, mají v průměru 1.68 dítěte. Ženy, které je navštěvují sporadicky, mají v průměru stále méně než dvě děti. U žen účastnících se bohoslužeb alespoň jednou týdně číslo povyskočí na 2.35 dítěte. V průměru neuvěřitelných 4.17 dítěte mají v západní Evropě ženy, které na bohoslužby chodí vícekrát týdně. Konkrétní náboženství není specifikováno.

Islám sice nepřikazuje konkrétní počet potomků, který by měl správný muslim mít (na rozdíl od Erdogana), ale stejně jako ostatní monoteistická náboženství klade na rodinu a potomstvo patřičný důraz. A kde že se v Turecku rodí nejméně dětí? V marmarském regionu, tom nejmenším a nejhustěji obydleném, který na západě hraničí s Řeckem a Egejským mořem, na severu s Bulharskem a Černým mořem, na východě s Černomořským regionem a na jihu s Egejským regionem. Tedy s Evropou. Erdogan tu prohrál v prezidentských volbách, ve dvou posledních volbách tu nezvítězila ani jeho strana AKP. Dětí se tu rodí pouhých 1.55 dítěte na ženu. Nejvíce dětí se rodí naopak v regionech na opačném cípu země, v Anatolii, kde má AKP silné pozice. A ve venkovských oblastech, které jsou co do míry religiozity nesrovnatelné s městy.

„Jedno nebo dvě děti jednoduše nejsou dost. Abychom posílili náš národ, potřebujeme k tomu mladou a dynamickou populaci. Potřebujeme to, abychom Turecko pozvedli nad úroveň současné moderní společnosti. Protivníci naší vlasti dlouho prosazují kontrolu porodnosti a doslova vysušili naši generaci. Jedno dítě znamená osamělost, dvě rivalitu, třetí rovnováhu a čtyři hojnost,“ burcoval Erdogan na svatbě syna svého stranického kolegy. Tento systém se mu osvědčil, sám má s manželkou děti čtyři. A je zřejmé, že jeho voličům tato rétorika nevadí i proto, že společenská povinnost zplodit děti se jim nepříčí zdaleka tolik, jako sekulárním Turkům.

Blízkovýchodní analytik Emil Aslan z Institutu mezinárodních studií FSV UK v této souvislosti upozornil ještě na jeden zajímavý aspekt. Turecká vláda před několika lety přijala zákon, který umožňuje vykoupit se za velmi vysokou částku z povinné vojenské služby. Toho pochopitelně využívají především mladíci z bohatších vrstev, které jsou převážně sekulární, což je jen dalším posílením pozice branců z chudých a tradičně konzervativních částí země, pro které je služba v armádě naopak velkou sociální vzpruhou. Nejen, že jich je víc, ale i jejich ochota narukovat je výrazně vyšší. A tak se postupně mění nejen tvář Turecka, ale i armády.

Poznámka na závěr 

Snad i ty nejnaivnější nakupující u Erdoganova stánku po posledních událostech alespoň na několik let přejde fantasmagorie o vstupu Turecka do EU. Nevyzpytatelná země s autoritářským vládcem v čele by byla nejen dalším hřebíkem do rakve jejího dalšího fungování, ale také pošlapáním všech principů, ke kterým se hlásí. Dosavadní otázky odlišné kultury či mentálního nastavení ustupují do pozadí při pohledu na umírání kemalistického Turecka.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner