Ludvík Svoboda: smutný příběh legionáře, komunisty, generála a prezidenta

repro: ceskatelevize.cz

Ludvík Svoboda. | FOTO: repro: ceskatelevize.cz

Když zemřel generál a bývalý prezident ČSSR Ludvík Svoboda, mnoho lidí bylo zřejmě zarmouceno skutečně, nikoli z povinnosti. Byl vysoce postaveným činitelem komunistického režimu, ale mnozí ho vnímali jinak. Přejmenovat stanici Gottwaldova a město Gottwaldov nebyl po roce 1989 problém. Proč Svobodovo jméno působí jinak? Je to dáno jeho zajímavým životním příběhem, při kterém člověka napadne, že by to byla zajímavější story než třeba velkofilm o životě Vasila Biľaka.

Životní dráha Ludvíka Svobody by se dala stručně vyjádřit posloupností: rakousko-uherský voják, legionář, československý důstojník, generál na východní frontě, komunistický ministr obrany komunisty sesazený, komunistický prezident, taktéž komunisty sesazený.

Pavel Hofman

V roce 1915 byl Ludvík Svoboda poslán na ruskou frontu. Ten samý rok přešel u Tarnopolu do zajetí. V srpnu 1916 se přihlásil do československých legií a bojoval u Zborova a u Bachmače a v bojích o Sibiřskou magistrálu. Kolem světa se vrátil po válce domů. V roce 1923 měl církevní svatbu na Velehradě. (Na tom samém Velehradě pak bude v roce 1985 vypískán manžel jeho dcery Zoe a komunistický ministr kultury Milan Klusák.) Za první republiky pokračoval ve službě v československé armádě. V červnu 1939 odešel do Polska, kde vedl skupinu československých vojáků. Vzhledem k rychlé porážce Polska vojáci odešli hledat azyl do SSSR. Protože byl mezi Německem a Sovětským svazem uzavřen pakt známý pod jménem Ribbentrop–Molotov, byli tam naši vojáci internováni. Než nakonec vypukla i válka mezi SSSR a Německem, povedlo se Svobodovi během těch dvou let dojednat odchod několika set vojáků do zemí, které už s Německem bojovaly.

Napadení SSSR situaci změnilo a bylo možné na místě organizovat samostatnou československou vojenskou jednotku. Ještě předtím došlo k temné záležitosti, která vedla k úvahám o pozdější roli Ludvíka Svobody. Svoboda a zpravodajský důstojník František Hieke navázali kontakt se slovenským diplomatem v Moskvě, aby ho přiměli ke spolupráci. Sovětská kontrarozvědka si to vyložila po svém a Svobodu zadržela pro špionáž a spolčení s nepřítelem SSSR. Svobodu pak pustili a od té doby se spekuluje o tom, že mohl být získán pro spolupráci s NKVD.

Další historie našich vojáků na východní frontě je poměrně známá. Za zmínku ale stojí osud Svobodovy rodiny. Jeho manželka Irena zůstala se synem Miroslavem a dcerou Zoe v protektorátu. Protože se rodina podílela na odboji, bylo několik jejich členů zatčeno gestapem. Syn Miroslav zemřel v koncentračním táboře stejně jako dva bratři Ireny Svobodové a její matka. Manželka sama s dcerou Zoe zatčení unikla a obě se po zbytek okupace ukrývaly na Moravě.

Za vlády komunistů

Před samotným koncem války byl Ludvík Svoboda 4. dubna 1945 jmenován jako nestraník ministrem národní obrany a ve funkci byl až do 25. dubna 1950. V roce 1948 armáda v době komunistické puče nezasáhla a v listopadu 1948 Svoboda vstoupil do komunistické strany.

V roce 1963 líčil únorové dění v roce 1948 Svoboda takto: „Když KSČ svolala na pondělí 23. února 1948 večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. ‚Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně,‘ řekl Klema. Odpověděl jsem: ‚Jdu s lidem.‘“

Protože ho však komunisté podezírali, že zdržuje čistky v armádě, byl nakonec z funkce odstaven.

Několik týdnů potom, při příležitosti promítání filmů na Hradě, řekne opilý Klement Gottwald Ludvíku Svobodovi: „Jestli si někdo myslí, že ho zachrání zásluhy, tak se mýlí.“
„Pane prezidente. Vy víte, že jsem stranu poslouchal a vždy se řídil pokyny, které jsem od ní dostal. Straníkem jsem se cítil již dávno, od té doby, kdy jsem začal s vámi spolupracovat v Sovětském svazu. Já jsem nezneuctil a nezradil váš polibek z Buzuluku. Já jsem nezneuctil několikeré podání ruky Stalina.Ve svém životě jsem netoužil po slávě, netoužil jsem po generálské hodnosti, netoužil po ministerském křesle, ale ani po vězeňské cele. Bohužel, dostalo se mi všeho.“

V listopadu 1952 byl totiž zatčen a v cele si pobyl do prosince. Pak zřejmě zafungovaly kruhy v SSSR, kde byl Svoboda znám, a byl zase propuštěn, ale musel odejít do penze a pomáhal v JZD. Nakonec byl rehabilitován, ale do politiky se nevrátil. Až do doby, kdy se stal po Antonínovi Novotném v roce 1968 prezidentem.

Tím se dostáváme k tématu, jakou roli sehrál Svoboda v kritických dnech srpna 1968, když k nám vpadla vojska Varšavské smlouvy.

Co se stalo v srpnu 1968

O kritické noci z 20. na 21. srpna si můžeme přečíst od dvou zcela protikladných svědků, Vasila Biľaka a Zdenka Mlynáře.

Vasil Biľak, vždy příslušník tvrdého ideologického jádra, ve svých pamětech, které vyšly pod názvem Až po mé smrti (2014), píše o chvíli, kdy přišla na zasedání předsednictva ÚV KSČ zpráva o invazi:

„Pravicové živly v předsednictvu ústředního výboru propadly panice… Kdosi navrhl, aby se zavolalo prezidentovi republiky, co ví o vzniklé situaci on. Z Hradu přišel vzkaz, že prezident republiky si šel lehnout a spí. Dubček požádal, aby prezidenta vzbudili a aby přišel do budovy ÚV KSČ, protože zasedá předsednictvo a žádá ho, aby byl jednání přítomen. Ludvík Svoboda přišel asi v půl jedné po půlnoci. Nikdy nezapomenu, jak se tvářil, když se objevil ve dveřích zasedací místnosti. Otevřel dveře, jeho milá, sympatická tvář zářila úsměvem a spokojeností a řekl:

‚Tak už jsou zde.‘

Chvíli trvalo, než se zorientoval, aby zjistil, jak se tváří jednotliví členové předsednictva. Kriegel, Smrkovský, ale i Dubček a Černík byli jeho slovy i chováním úplné šokováni. Dubček vyzval prezidenta, aby se posadil, a spolu s Krieglem a Smrkovským vykřikl:

‚Tys je pozval, tys o tom věděl?‘

Prezident ztratil úsměv i jistotu a překvapeně a zaraženě:

‚Ne, ne!‘

Poté přiznal, že u něho byl sovětský velvyslanec S. V. Červoněnko a informoval ho o vzniklé situaci. Dále řekl, že sám viděl, jak se situace Čierné nad Tisou a Bratislavy každým dnem nejen nenapravovala, ale naopak zhoršovala, a tak považoval za přirozené, že členové předsednictva ústředního výboru, vlády a Národního shromáždění – jak je informován – požádali spojence o pomoc.“

Tehdejší člen politbyra Zdeněk Mlynář, který byl na straně reformního křídla a pak byl ze strany vyloučen a odešel do exilu, líčí atmosféru ve své knize Mráz přichází z Kremlu jinak:

„Hlasy se mísí, někdo – snad Kriegel – mluví o zradě národa, někdo navrhuje, aby na schůzi byl okamžitě pozván prezident Svoboda. Vasil Biľak vstává, nervózně prochází za řadou křesel a vykřikuje: ‚Tak mě lynčujte, proč mě nezabijete?‘ Nikdo na to nereaguje, snad to většina ani nevnímá, stejně jako další hlasy, výroky, gesta a pohyby ostatních.“

Svoboda nakonec dorazil:

„Je bledý, navenek klidný, ale vnitřně rozčilený. Nemluví mnoho na celé této schůzi, ale – pokud se pamatuji – staví se výslovně za názor, aby nikdo neopouštěl své místo a svou funkci.

Bylo už pozdě večer, kolem jedenácté hodiny, když jsme v doprovodu sovětských důstojníků a pancéřových vozů dorazili na Hrad. Červoněnko už byl napřed znovu u Svobody a zřejmě mu přednesl návrh, aby převzal předsednictví vlády… Pak se otevřely dveře vedlejší místnosti, kde úřadoval Svoboda. Vyšel z nich rozčilený Červoněnko, přešel naším sálem a odešel. Za chvíli se objevil Ludvík Svoboda. Byl rozrušený, ale dobře se ovládal, držel se po vojensku zpříma, bylo to mnohem výraznější než jindy. Pozdravil se s námi a navrhl, aby se dalšího jednání zúčastnili zástupci vlády, která zasedá vedle…

Štrougal se u stolu posadil proti mně a šeptem se zeptal: ‚Oč jde?‘ Napsal jsem na kousek papíru: ‚Jde o to, zda vstoupíš do revoluční dělnicko-rolnické vlády.‘ Poslal jsem papírek Štrougalovi, ten na něj chvíli překvapeně koukal, pak cosi připsal a poslal mi papírek zpět. Byla tam otázka: ‚Co to je?’“

Návrh na vytvoření kolaborantské vlády ztroskotal, podle Mlynáře i na postoji Ludvíka Svobody: „To, co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa!“

Načež prezident řekl, že odletí ráno do Moskvy a všechno vyjedná. Podle Mlynáře řekl: „Až budou pak sovětští vojáci odtud odcházet, uvidíte, že lid je zase zasype květy – jako v roce 1945!“ Mlynář: „Nemělo to však být poslední překvapení, které jsem zažil ve styku s Ludvíkem Svobodou. Tehdy, v noci 22. srpna 1968, bylo rozhodující, že Ludvík Svoboda definitivně zmařil úsilí o vytvoření kolaborantské vlády. Politicky vzato, nepochybně v tom rozhodující úlohu sehrál celonárodní, již dva dny nepolevující odpor proti okupaci a také jednání XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech. Faktem však zůstává, že při zmaření tohoto moskevského plánu byla velmi důležitá i osobní Svobodova role a neměla by se přehlížet pro jeho další vývoj a jeho pak už neblahou politickou roli.“

Pak je tam ještě jedno pozoruhodné líčení:

„Té noci jsem s Ludvíkem Svobodou mluvil asi půl hodiny ještě mezi čtyřma očima. Vykládal mi, jak mu telefonovala nějaká žena, že by se snad na protest proti okupaci měl zastřelit. Jak jí vyložil, proč to neudělá: cítí povinnost situaci vyřešit. Ta žena mu prý řekla: ‚Ach pane prezidente, ale bylo by to krásné, kdybyste se zastřelil.‘ Nevím sice, jak neznámá žena dostala telefonické spojení s prezidentem – ale konečně v těch dnech bylo možné všechno. Možná ale, že to byl nějaký Svobodův blud.“

„Ludvík Svoboda si podle všeho udělal o situaci svou představu v noci na 21. srpen a té se už držel. Vlastně nejenom nebyl reformním politikem, ale vůbec nebyl politikem. Byl to voják, důstojník předválečné armády první Československé republiky, který se shodou okolností stal velitelem československé jednotky bojující ve válce v SSSR, na straně sovětské armády. Už tehdy, ve válce, si zřejmě osvojil koncepci připoutání Československa k Sovětskému svazu se všemi důsledky. Jako ministr obrany ve vládě před únorem 1948 byl sice formálně nestraníkem, fakticky však nejenom zástupcem KSČ, ale i vyhraněné prosovětské orientace, která nedovolovala dělat si velké starosti se suverenitou státu ve vztahu k SSSR. Měl dvojrozměrné myšlení, hodnotící vše podle strohého vojenského hlediska: buď se Sovětskou armádou, nebo proti ní. Snad byl vůbec více prosovětským vojákem než komunistou. Asi mu byla dost cizí dogmata komunistické ideologie i jejich totalitní praxe, ale byl přesvědčen o nutnosti jednoznačné prosovětské orientace Československa. V těchto kategoriích zřejmě posuzoval situaci i v srpnu 1968.“

Mlynář ještě líčí jednu momentku z oné cesty do Moskvy, kdy se jednalo o návratu unesených funkcionářů a další budoucnosti okupované země: „Při jednáních v Kremlu se Svoboda jednou rozkřičel na celé dubčekovské vedení: ‚Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili až k tomu, že máte obsazenou zem! Tak už se chovejte podle toho a jednejte. Já jsem v životě už viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí!‘“

Kdo vlastně byl Ludvík Svoboda? A pokud byl kdysi někým jiným, stalo se s ním něco v době jeho zatčení v SSSR? Snažil se „zachránit, co se dá“, jak to tvrdí každý kolaborant, nebo se na něj v posledku východní mocnost mohla úplně spolehnout? Pamětníci už moc nejsou, aby promluvili ve svobodných časech. (Žije ještě dcera Zoe Klusáková.) Do ruských archivů se nedostaneme, aspoň ne v dohledné době. Zatím nám tedy zbývá jen ono „po ovoci poznáte je“. Ovocem srpna 1968 byl nástup nesvobody. Prezident ji aktivně nezpůsobil, ale už tomu ani symbolicky nečelil.

Jeho osud byl nakonec smutný a příznačný. Nechali ho jako ozdobu působit v úřadu prezidenta, pak ho v roce 1975 sesadili, když už nemohl vykonávat ani ceremoniální funkci. Zemřel 20. září 1979. Je to truchlivý příběh. Ostatně jako jako komunismus sám.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner