Łukasz Adamski: O problémech Západu, ruské agresivitě a polské sympatii k Čechům

Historik a politolog Łukasz Adamski se mimo jiné věnuje i Ukrajině (Kyjev, 2020)  (Łukasz Adamski / se souhlasem)

Historik a politolog Łukasz Adamski se mimo jiné věnuje i Ukrajině (Kyjev, 2020) | FOTO: Łukasz Adamski / se souhlasem

V pondělí 8. listopadu se v Kampusu Hybernská, který je společným projektem hlavního města Prahy a Univerzity Karlovy, uskutečnila debata nazvaná Dějiny jako zbraň: Rusko, Česko, Polsko a politizace historie 20. století. Jedním z účastníků byl též historik a politolog Łukasz Adamski, který působí jako zástupce ředitele Centra polsko-ruského dialogu a porozumění ve Varšavě, což je polská veřejná instituce zřízená k podpoře dialogické spolupráce mezi Polskem a Ruskem.

Je přitom symbolické, že Adamski má už několik let vstup do Ruska zakázaný. V pražském Café Louvre jsme spolu rozprávěli o některých zahraničně-politických a kulturně-historických otázkách.

Západ, to je kategorie civilizační, a nikoliv jen geografická. A Poláci, stejně jako Češi, jsou jeho spolutvůrci. Jak vidíte historickou i aktuální úlohu Polska na východním okraji západní civilizace?

To je velmi důležité téma, které i z historické perspektivy formuje polskou politickou kulturu. Už v raném novověku sdílely polské elity představu, že polsko-litevské soustátí čili Rzeczpospolita je baštou chránící Evropu a Západ před civilizační jinakostí, totiž před Tatary, Turky a zejména před Moskevskou Rusí. Tehdy se zformoval i polský mýtus, že právě Polsko je obráncem starodávných svobod a obecně svobody ohrožované panovnickým absolutismem, který se šířil v západní Evropě.

Banner Nová Orientace

Dnes se naopak, třeba mezi polskými konzervativci, objevuje teze, že se některé západoevropské země svým politickým mainstreamem už oddělily od západních tradic jako systému hodnot a pojetí svobody – a vlastně tam vzniká něco hodnotově odlišného, nezápadního. Poláci se každopádně považují za bytostné Evropany a součást Západu, jen se nyní v Polsku více diskutuje o tom, co je dnes Západem.

()

Polsko se v posledních letech stalo důležitým advokátem Ukrajiny, která čelí agresivitě Ruské federace, a jejích evropských aspirací. Jak bychom mohli, jako členové Evropské unie, více pomáhat Ukrajině?

Pro mne je to velmi osobní téma, poněvadž moje manželka je Ukrajinka z Doněcka. Co se týče Ukrajiny, tak polské elity napříč politickým spektrem podporují možnost členství Ukrajiny v EU. Poláci mobilizují spojence v EU i NATO ve prospěch Ukrajiny, pro obranu její suverenity a nezávislosti.

Evropská politika je totiž založena na společných hodnotách a obrana mezinárodního práva je i obranou evropských hodnot. Není tajemství, že se u některých evropských zemí objevují až příliš pragmatické postoje a vstřícnost k Rusku. Nadto Spojené státy americké, jejichž globálním rivalem je komunistická Čína, upřednostňují zájmy v indopacifické oblasti.

V Rusku se v rámci dezinformační války objevují i panslavistické akcenty, které líčí Západ jako něco cizího slovanským národům, což v Polsku a na Ukrajině nefunguje. Jenže: Pokud by západní velmoci jako USA nebo Německo nezabránily obnovení ruské dominance nad Ukrajinou, dalším krokem by byl tlak na Západ, aby akceptoval, že ani středoevropské země nejsou přirozenou součástí západního společenství, což by způsobilo geopolitickou katastrofu.

Polsko je též významným podporovatelem běloruské demokratické opozice. Jaký postoj bychom měli v EU zaujmout vůči Lukašenkově diktatuře? A jak vidíte šance nynější běloruské politické emigrace?

Bělorusko představuje ještě složitější výzvu, protože v jeho čele stojí zločinec podporovaný Ruskem, který by měl skončit před mezinárodním tribunálem. Představitelé běloruské opozice uprchli především na Litvu a do Polska, jejichž vlády je všemožně podporují. Vím, že v tomto ohledu je aktivní i Česká republika. V Bělorusku žije významná polská menšina, která aktuálně čelí persekuci ze strany Lukašenkova režimu.

Připomněl bych, že situace na bělorusko-polské hranici je katastrofální, neboť se ji denně snaží překonat stovky běženců. Bělorusko zneužívá jejich osobních tragédií k tomu, aby destabilizovalo Polsko a tím i EU.

Myslím, že bez tvrdších sankcí Evropa proti Lukašenkovi mnoho nezmůže. Stále také hrozí, že se Bělorusko dostane do absolutní závislosti na Rusku. Další vývoj však zůstává otevřený – pokud by například došlo k oslabení putinovského režimu v Rusku, mělo by to dalekosáhlé konsekvence i pro Bělorusko.

V EU máme i formát tzv. Východního partnerství. Jak můžeme jako Evropané více pomáhat například Gruzii a Moldavsku, jejichž státní území je zčásti okupováno Ruskem?

V lecčems je to podobné jako s Ukrajinou. Také gruzínská a moldavská vláda musí více bojovat s korupcí a směřovat k určitým standardům obvyklým v EU. Pokud například USA, Německo a Francie budou silně naznačovat, že tyto země nemají žádnou evropskou nebo západní perspektivu, tj. jejich členství v EU a NATO není ani v budoucnu možné, pak to bude pro všechny země Východního partnerství velice demotivující. A nebudou mít zájem prosazovat další potřebné reformy.

Právě Polsko a Česko by měly v Evropě systematicky vysvětlovat, proč je pro Ukrajinu, Gruzii a Moldavsko i pro EU tak důležitá evropská budoucnost těchto zemí. Hodně to souvisí s tím, jak se bude vyvíjet celounijní politika vůči Rusku. Zkrátka Východní partnerství by rozhodně potřebovalo výraznější společnou česko-polskou angažovanost.

Müsli z ovesných vloček a ovoce chutná ke snídani ve Švýcarech i v Holešovicích (wikimedia commons (T Houdijk))

Rusko se chová jako agresivní revizionistická země, přičemž také vůči Evropě a celému Západu přistupuje nepřátelsky. A Kreml se u některých evropských vlád i nadále těší podivné benevolenci. Hodně se mluví o energetické bezpečnosti Evropské unie. Jak z této perspektivy hodnotíte plynovod Nord Stream 2, který bude brzy uveden do provozu?

Po setkání Bidena s Putinem v Ženevě na jaře tohoto roku následovalo americké prohlášení, že USA nebudou bránit dostavbě plynovodu Nord Stream 2, na což společně reagovaly Polsko a Ukrajina, když poukazovaly na bezpečnostní rizika pro Evropu. Je paradoxní, že USA tímto vstřícným krokem vůči Rusku nezískaly vlastně vůbec nic, žádné reálné záruky, že se plynovod nestane ruskou geopolitickou zbraní.

Západ si naivně myslí, ať už jde o Američany nebo Evropany, že Kreml nějak ocení racionální politiku, jenže to je omyl. Putin chápe racionalitu jinak a přemýšlí pouze v kategoriích síly a slabosti. Jeho cílem je hra s nulovým součtem, kdy to, co jeden hráč získá, druhý musí nutně ztratit, prostě žádná „win-win“ situace, poněvadž kompromis je výrazem slabosti.

Zatímco Západ reaguje na ruské vojenské intervence voláním po dialogu, pro Putina je následně „racionální“, aby svůj tlak na sousedy a Evropu zvyšoval a konflikt eskaloval. Ukrajinské elity nás dlouhodobě upozorňují, že právě snahy Západu o kompromis s Ruskem představují pro Putina výzvu k další eskalaci. Ruská tradice je jiná než západní – Rusko je ochotno přistoupit na kompromis jedině tehdy, když je přitlačené ke zdi. Dobře to lze demonstrovat na rozdílném přístupu amerických prezidentů Roosevelta a Trumana ke Stalinovi – první z nich byl vstřícný a Stalin se choval stále expanzivněji, druhý začal odporovat a zachránil tak alespoň západní Evropu před sovětizací.

Kříž mlynáře Antona Jägera z Rudolfova v Jizerských horách (Petr Placák)

Společná politika západních zemí by měla proto být taková, aby reakcí na ruskou eskalaci byla určitá forma ko-eskalace. Rusko by za svou agresivitu mělo vždy zaplatit vysokou cenu, aby si svůj avanturismus raději rozmyslelo. Možností máme více, ale potřebujeme celounijní shodu: je možné například přerušit dopravní spojení s Ruskem, omezit jeho kontakty s bankami v Rakousku a Lucembursku, což by pro Ruskou federaci bylo velmi bolestivé. Proto se Rusové snaží oslabit soudržnost EU, aby takový společný postup nebyl realizovatelný.

Slouží k tomu třeba i aktuální polská debata o polexitu, která je nesmyslná. Nikdo si vystoupení Polska z EU nepřeje, ale ona debata se stala nástrojem vnitropolitického boje a Rusko toho patřičně využívá. Součástí ruské propagandy je i urážlivý narativ, že Poláci jsou iracionální provinční nacionalisté, čemuž bohužel naslouchá i část západoevropských elit. Možná i proto se nyní v Polsku diskutuje o tom, že by relevantním spojencem pro zadržování Ruska mohlo být Turecko, které je členem NATO a má velmi silnou armádu.

Během 20. století se Poláci opakovaně snažili o utvoření nějaké formy regionální spolupráce v oblasti střední a východní Evropy. Aktuálně je takovým projektem Trimarium čili Trojmoří. Co je vlastně jeho cílem?

Projekt Trojmoří, spojující dvanáct zemí mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, je budován v rámci Evropské unie, přičemž kromě Rakouska jde bez výjimky o postkomunistické země. Cílem je prosazovat v EU svůj pohled na některé infrastrukturní, ale též zahraničněpolitické problémy. Například uskutečňování některých plánů tzv. Zelené dohody pro Evropu způsobí v tomto regionu jistě značné problémy, ale může to pro něj být i přínos, pokud se v této transformaci zohlední právě regionální specifika.

Očekávám také, že by partnerské země Trojmoří mohli společně s Polskem prosazovat ideu EU nikoliv jako federálního státu, ale úzkého společenství suverénních národních států. Trojmoří by mohlo být i dobrou protiváhou k některým příliš hegemonistickým tendencím Německa a Francie, jejichž sílu až do brexitu vyvažovala Velká Británie.

Sokolské cvičení na Rohanském ostrově v roce 1867 - dobové vyobrazení od Františka Čermáka (Wikimedia Commons)

Česko i Polsko jsou členy Visegrádské skupiny. Občas se zdá, že Poláci k tomuto regionálnímu formátu přistupují velmi pragmaticky. Nechci se vás ovšem nyní ptát na Polsko, nýbrž na reflexi situace v Orbánově Maďarsku, které se samo deklaruje jako polský spojenec. Co říkáte Orbánově koketérii s Ruskem, například v energetické politice? Anebo maďarským vztahům s komunistickou Čínou?

Maďarské kontakty s Ruskem se nám v Polsku samozřejmě nelíbí, protože představují nebezpečí pro celou Evropu. A to platí také o Orbánově příchylnosti ke komunistické Číně, která je rovněž hrozbou pro naše západní pojetí svobody.

Avšak hlavním Orbánovým cílem není nějaká ideová transformace Maďarska, byť hovoří například o tzv. neliberální demokracii, Jde mu především o zachování osobní moci. Málokdo se chce dobrovolně moci vzdát, byť střídání vlád je základní atribut parlamentní demokracie. Orbán ví, že Maďaři jsou velkou většinou spíše konzervativní, a proto kráčí tímto směrem.

V Maďarsku, a platí to i pro Polsko, nemají tolik pochopení pro západoevropskou „konsensuální demokracii“, kdy v podstatě už nelze ve státě nic změnit, skutečně reformovat. Postoj evropských lídrů mohl být zpočátku vůči Orbánovi vstřícnější, protože radikální postoje jedné strany přispěly i k radikalizaci té druhé. V mnohém šlo o vzájemné nepochopení v rámci Evropy, a to není dobré. I proto, jako jistý druh provokace, zintenzivnil Orbán kontakty Maďarska s Ruskem a Čínou, aby pro sebe získal manévrovací prostor.

Podobný problém máme i v Polsku. Ačkoliv náš mediální obraz v Evropě není zrovna dobrý, jsme názorově velmi pluralitní země, kde je politický diskurs utvářen různorodými pohledy, od krajní levice ke krajní pravici, od libertarianismu až po konzervativní komunitarismus.

V řadě západoevropských zemích už taková politická debata ani není možná, což je jedním z následků tzv. války s diskriminací – prostě o některých tématech už nelze svobodně diskutovat. Výsledkem je homogenizace politické debaty a tím i zužování prostoru svobody. Platforma V4 je důležitá a mohla by fungovat jak pro naše politické a intelektuální polemiky ve střední Evropě, tak i v celé EU. Středoevropské a západoevropské elity spolu musí mluvit.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roam Black Černý a Michal Hošek)

Jak se polské elity vlastně dívají na Čechy? Jsme pro Polsko vůbec skutečným partnerem?

Vůči Čechům panuje v Polsku značná sympatie. Ze všech výzkumů veřejného mínění vycházejí Češi – spolu se Slováky – jako nejoblíbenější národ. Teprve po nich následují Ukrajinci, Litevci a Bělorusové, ještě dále pak Němci. A úplně na konci žebříčku jsou vždy Rusové.

Polské sympatie k Čechům mají i své jazykové důvody, vždyť si i přes drobné jazykové odlišnosti docela dobře rozumíme. Česko je pro nás zajímavé kulturně a významné hospodářsky, vždyť po Německu je to pro polský export druhá nejdůležitější země. Přesto si však myslím, že se v polských politických a intelektuálních debatách Česku a dalším sousedům věnujeme méně pozornosti, než by bylo záhodno. Stále jsme více soustředěni na obecné problémy Západu a diskusi se západoevropskými partnery.

Čemu by naopak Češi měli ve vztahu k Polsku věnovat větší pozornost? Co bychom o vás měli vědět?

Myslím, že by bylo skvělé, pokud by se Poláci a Češi častěji učili jazyk svého souseda. Lépe bychom chápali postoje toho druhého, které často vychází i z odlišné historické zkušenosti. V Česku se málo ví například o kořenech tzv. polského idealismu v zahraniční politice. Jenže bez jeho pochopení nelze porozumět Polsku jakožto západní zemi, která má ovšem velmi blízký vztah k Východu, obzvláště k Ukrajině a Bělorusku. Některé dnešní spory polsko-ruské či polsko-ukrajinské mají svůj původ v časech někdejší Rzeczpospolité. Polské evropanství a západnictví prostě nelze promýšlet bez znalosti oné historické vazby na Východ.

Důležitý je také náš náboženský vývoj, z něhož pramení i aktuální napětí mezi konzervativci a liberály. Stejně tak na příkladu našeho historického státního vývoje v novověku je možné lépe chápat i náš vnitřní konflikt mezi podporovateli evropské federace a Evropy národů. Jsme evropský a západní národ, ale máme vlastní tradici politické kultury.

Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]