Má rohy a ocas a nevěří na demokracii

Vladimir Putin (Wikimedia Commons)

Vladimir Putin | FOTO: Wikimedia Commons

Britská média nedávno opět připomněla téměř deset let starou historku Davida Camerona. Když se někdejší britský premiér sešel s ruským prezidentem v Soči, výborně si prý rozuměli a Cameron ocenil i jeho humor. Putin mu tehdy řekl: „Já vím, že si o mně na Západě myslíte, že mám rohy a ocas a že nevěřím na demokracii.“ Oba se tomu srdečně zasmáli a Putin pak prý ještě dodal: „No a vlastně se až tak nemýlíte.“ Takové žertování Brit jistě ocení, ale Vladimir Vladimirovič není Brit, kdyby žertoval, vypadalo by to jinak. (Přetištěno z revue Kontexty.)

 

Už dlouho mne znepokojoval rostoucí rozpor mezi ruskou stoupající agresivitou – verbální i skutečnou – a naší nevšímavostí. Rusko se zcela evidentně vracelo do dob studené války, ale my jsme si to odmítali přiznat. Ve čtvrtek 24. února jsme se probudili do nové reality a snažíme se ji pochopit. Jak je možné, že se v Evropě opět bojuje, že umírají lidé a miliony válečných uprchlíků hledají bezpečí? A častá odpověď: Putin se musel zbláznit! – Nezbláznil. Obávám se, že takové vysvětlení je jen snaha ospravedlnit vlastní chyby, omluvit, že jsme mohli vidět i slyšet, ale neviděli a neslyšeli, nebo spíše nechtěli.

Ani hlupák, ani blázen

Putin není hlupák ani blázen, nebo jím alespoň nebyl. Naopak, mnohé jeho kroky ve vnitřní i vnější politice byly sice cynické a bezskrupulózní, ale rozhodně promyšlené. S tím, co věděl, nebo si myslel, že ví, došel k závěru, že prostě může pokračovat. V Čečensku to prošlo, v Moldávii, Gruzii, na Krymu, v Donbasu, tak proč ne nyní? A v čem že chtěl pokračovat? V tom, co zcela otevřeně říkal, v rekonstrukci impéria, jehož rozpad považuje za nejhorší katastrofu od rozpadu Pangey. Vůbec se tím netajil. Tvrdil to zcela veřejně a nejen před svým vlastním domácím publikem. Pro Západ to ale byla tak absurdní představa a narušení komfortní zóny, že to prostě vytěsňoval.

Vladimir Vladimirovič není standardní politik, jak jej mnozí chtěli vidět, ale není ani vyšinutý osamělý padouch z bondovky. Jeho názory i způsob jejich prosazování mají svoji logiku a sdílí je s ním, ať už z přesvědčení, pohodlnosti či hlouposti, značná část Rusů (a nejen jich). Dříve než je všechny jednoduše odsoudíme, uděláme lépe, když se to pokusíme konečně pochopit. Ne proto, abychom je mohli omlouvat, to skutečně není možné, ale proto, abychom mohli přestat opakovat stále stejné chyby a konečně začít brát Rusko takové, jaké opravdu je.1

Nesnesitelné ponížení

Abychom pochopili poměrně vysokou oblíbenost a sebevědomí Vladimira Putina, musíme se vrátit v čase a připomenout si, co všechno za jeho vzestupem stojí a co mu předcházelo. Když sovětské bolševické špičky ustoupily od Leninovy vize, v níž Rusko mělo být jen první v předpokládané dlouhé řadě proletářských revolucí, zvítězil nesmírně silný nacionalismus. To díky němu Rudá armáda nakonec heroicky vyhrála druhou světovou válku, kterou Stalin na jejím počátku tak účinně pomohl rozehrát. Svět rozdělila železná opona a mnoho nejrůznějších proudů a zájmů se slilo v jeden hlavní – v nacionalistický zápas Sovětů s Američany. Zápas totality a plánovaného hospodářství s demokracií a volným trhem. Ne vše, co se odehrávalo v tehdejším svobodném světě, bylo zrovna na pochvalu, ale jedno se postupně ukázalo zcela jasně – sebevětší restrikce a vláda strachu nejsou dlouhodobě účinnější než svoboda a víra ve vlastní schopnosti. SSSR prostě studenou válku prohrával, ale desetiletí to víceméně úspěšně maskoval. Osvojil si totiž efektivní způsob, jak odvrátit pozornost od nechtěné reality. Je to vlastně celkem snadné: musíte neustále připomínat minulé vlastní úspěchy či vymýšlet nové, ale hlavně aktivně živit strach z vnitřního i vnějšího nepřítele. Útočí na nás, chtějí nás zničit, ubráníme se, ale pozor, i mezi námi jsou zrádci a odpadlíci. Rozumí se samo sebou, že v boji za lepší svět je nezbytné přehlížet drobné nedostatky jako žalostně nízkou životní úroveň, kolabující hospodářství, obrovskou korupci či bezzubost práva. My vlastně ani žádné problémy nemáme, ale kdyby přece, vedeme boj, který musíme vyhrát, vše ostatní je podružné. Je až zarážející, jak je typická rétorika studené války v dnešních dnech opět aktuální.

Na konci osmdesátých let se do čela kolabujícího impéria dostal „mladíček“ Gorbačov, který měl stranický úkol nějak ten zadrhnutý systém zase trošku rozběhnout. K jeho vlastnímu překvapení se mu však jen až nečekaně rychle podařilo strhnout už značně poničenou potěmkinovskou fasádu a tváří v tvář realitě najednou nevěděl, co dělat. Gorbačov si pád impéria rozhodně nepřál a hrdinou Západu se stal spíše shodou náhod, ale budiž mu přičteno ke cti, že změnám nebránil silou, a tak se vše obešlo bez ztrát na lidských životech, což rozhodně nebyla samozřejmost.

Sověti byli podobně jako my v Československu už unaveni z vyhlížení světlých zítřků a podlehli kouzlu západního zboží. Chtěli ten vysněný blahobyt, který do země prosakoval paradoxně především díky dobře postaveným stranickým kádrům – to jejich děti nosily dovozové oblečení, poslouchaly západní hudbu a oslňovaly věcmi z Berjozky, tamního Tuzexu. Ostatní se museli smířit s nelegálními burzami, černým trhem s walkmany, angličáky, elpíčky, bravíčky či digitálkami, které milovali a chtěli, aniž by však věděli, co je za tím. Chtěli západní životní styl, ale radost z příchodu ruské podoby „demokracie“ rozhodně neměli, a pokud někteří ano, dlouho jim to nevydrželo. Máte-li v živé paměti naše devadesátky a myslíte si, že se tehdy strašně kradlo, tak to jste nebyli v Rusku. U nás se možná na čas zhaslo, ale v Rusku byla po jedno desetiletí absolutní tma. Pár stovek lidí tam za nepředstavitelných zmatků, násilí a svévole absurdně zbohatlo a pár desítek milionů neuvěřitelně zchudlo. Za Jelcina (1991–1999) se v Rusku normálním lidem žilo hůř než za Brežněva (1964–1982). Ovšem zatímco za Brežněva jste často koukali do prázdných regálů, za Jelcina byly plné věcí, které jste si nemohli dovolit, a s tím se smiřuje ještě mnohem hůře. Tak tohle je ta svoboda? To je ta demokracie? Tak tu si teda klidně nechte!

Když to vypadalo, že hůř už být nemůže, dali o sobě vědět Čečenci. Čečensko je v porovnání s obrovskou rozlohou Ruska malinká zemička menší než Morava a Čečenců je asi tolik co Středočechů. Chtěli si vládnout sami, ale Jelcin se rozhodl je nepustit. Jejich země je sice malá, ale strategicky položená, a hlavně by to nebyl dobrý příklad dalším národům a etnikům, rozpadu už bylo dost. Vše měla vyřešit malá rychlá „speciální akce“, která ukáže, jak Kreml naloží s těmi, kteří budou mít podobné nápady (tzv. první čečenská válka, prosinec 1994 – srpen 1996). Šlo o jasnou záležitost, Rusové početně převyšovali Čečence v poměru 85:1 a k dispozici měli celý sovětský vojenský arzenál. Ruští vojáci však byli demotivovaní a demoralizovaní, sovětská technika byla mnohdy bojeschopná jen na papíře a Čečenci naopak až fanaticky odhodlaní, proto se stalo nemožné – Rusové prohráli. Frustraci z neúspěchu si pak léčili mimořádnou brutalitou. Když se jim opakovaně nedařilo dobýt hlavní město Grozný, rozhodli se ho srovnat se zemí z dálky, i s lidmi, kteří v něm žili. Tato z mnoha úhlů pohledu nepochopitelná válka znamenala obří mezinárodní ostudu a ještě více umocnila ruské ponížení. Pro Rusy, ještě nedávno hrdé občany supervelmoci, to už bylo příliš. Zoufale toužili po někom, kdo by to celé zastavil, kdo by jim vrátil ztracenou důstojnost a připomněl, že jsou národem vítězů nad Napoleonem a Hitlerem, národem, který jako první dobyl vesmír.

Příchod spasitele

A právě tehdy se jakoby odnikud zjevil Vladimir Vladimirovič Putin, a válečné štěstí se začalo obracet (tzv. druhá čečenská válka, v pozdějších fázích válka na severním Kavkaze, srpen 1999 – duben 2009). Putin si totiž všiml, že kavkazské národy často ještě odhodlaněji než proti Rusům bojují mezi sebou. Vybral si tedy mezi Čečenci ty největší šílence, konkrétně mocný klan kadyrovců, a výměnou za budoucí pohodlnou vládu je přesvědčil, aby jej podpořili. Putin pak vyhrál ještě v Gruzii (2008), na Krymu (2014), v Sýrii (2015–2017), prostě kdekoliv se rozhodl pro nějaké vojenské dobrodružství s nejistým koncem. To Rusové umějí ocenit. A svět pokaždé mlčel a přihlížel.

Putin si ovšem ruská srdce nezískal jen svými úspěšnými vojenskými výpady, on dokázal zařídit i „ekonomický zázrak“. Hned v prvním roce, kdy se stal premiérem (1999, a posléze prezidentem 2000), se setrvalý pád ruské ekonomiky zastavil a HDP země začalo naopak raketově růst, a to osm let v řadě. Na chvilku to sice zastavila ekonomické krize roku 2008, ale pak růst opět pokračoval. Během Putinova prvního prezidentského období (2000–2004) se ruské HDP skoro zdvojnásobilo. Takový skok byl sice překvapivě výrazný (i když z velmi nízkých hodnot), ale jeho základ velmi vratký. Rusko totiž zvolilo tu nejsnazší a nejrychlejší cestu – vývoz nerostných surovin. Mělo ale obrovské štěstí, trefilo se do mimořádného období, kdy ceny těchto komodit (z celosvětových příčin a bez ruského vlivu) bezprecedentně rostly. V době Putinova nástupu se barel ropy prodával za 17 dolarů, za deset let už za 111, a ani v období krize neklesl pod 60 dolarů.2 Ekonomika v tak ohromné míře závislá na vývozu nerostných surovin je sice typická pro rozvojové země, což je pro národ, který nepochybně disponuje kvalitními univerzitami a schopnými lidmi, poněkud ponižující, ale koho by to zajímalo, když životní úroveň rostla. Rusové získali pocit, že v čele státu konečně zase stojí někdo, kdo ví jak na to. A svět byl rád, že získal levnou benzinku, i když s jadernými zbraněmi.3

Putin realizoval i další ruské sny – „zatočil“ s jelcinovskou mafií, poradil si s všudypřítomným násilím a z chaosu vytvořil řád. Když nastupoval, panoval v Rusku naprostý zmatek a mafiánské násilí. Putin věděl, že nemůže jen tak přijít a pozatýkat všechny, kdo na tom mají svůj podíl. Místo toho se rozhodl pro osvědčený postup, který mu vyšel již s Kadyrovem. Uzavřel s mocnými oligarchy a mafiány jednoduchou dohodu – pokud budete loajální, vaše obchody mě nezajímají, tvrdě si ale došlápnu na všechny, kteří by snad chtěli uplatňovat nějaký politický vliv. Většina na to přistoupila, a ti, kteří ne (Michail Chodorkovskij, Boris Berezovskij), posloužili jako exemplární odstrašující příklad. Korupce v Rusku je, byla a patrně i vždy bude všudypřítomná, ale pokud je prováděná lidmi loajálními k vládnoucímu režimu, je nepostižitelná a tolerovaná.

Toto patrně tuší i většina běžných Rusů, ale je jim to buď jedno, nebo to berou jako nezbytnou daň za relativní klid a mírný blahobyt. Ovšem potenciálně je to slabé místo, proto se Putin vždy snažil, aby se veřejnost dozvěděla pokud možno co nejméně. Proto přišla o život novinářka Anna Politkovská, která kromě nesmírné brutality ruských sil v Čečensku popisovala i korupci ve vládě a bezpečnostních složkách. Proto se našly drogy v domě Ivana Golunova, novináře, který odkrýval korupci v moskevské státní správě. Proto zemřel Sergej Magnitskij, právník, který veřejně obvinil skupinu vysokých hodnostářů z rozkrádání státního majetku. Proto zemřeli Boris Němcov, Alexandr Litviněnko, proto byl otráven Alexej Navalnyj. Z voleb se stala fraška, z politických odpůrců terče. Režim viditelně přitvrzoval, ale většině Rusů to nevadilo. A když se přece jen nějací nespokojenci našli, byli snadno umlčeni. Pozvolna, jako se vaří ona pověstná žába, se rozjížděla známá hra na pevnost obleženou nepřáteli, kteří Rusku nepřejí, pomlouvají jej, útočí na něj. Putin vrátil Rusům hrdost a nepřítele! To byl svým způsobem geniální tah a také velmi trefná odpověď na skutečné potřeby ruské duše. Bolestná otevřená rána po rozpadu SSSR a ztrátě sebedůvěry se zhojila.

Největší chyba Západu

Oblíbený příběh, že se Západ k Rusku choval neohleduplně, že jej ponižoval, cíleně oslaboval, neplnil dané sliby, rozpínal se na jeho úkor a pak se divil, když se drážděný medvěd začal bránit,4 je vlastně lichotivý. Protože ve skutečnosti USA a Evropa ve vztahu k Rusku trestuhodně spaly. Pro zachování nezbytné míry objektivity je nepochybně nutné zmínit, že vstup bývalých sovětských satelitů či dokonce samotných sovětských republik do NATO a EU Rusko muselo nést nelibě. Zda opravdu věřilo, že je tím přímo ohrožováno, či zda šlo spíše o řádně uraženou ješitnost, si netroufám soudit. Zvažování členství v EU i pokukování po NATO ze strany Gruzie či Ukrajiny pak byla pro Rusy jistě hodně silná káva. Ale viděno z druhé strany – znamená to snad, že opět přistupujeme na takové vidění světa, v němž menší státy „patří“ těm větším? Je snad svobodná vůle a svobodné rozhodování nefunkční koncept? Vzato do důsledků, to bychom nebyli členy NATO ani my, Poláci nebo pobaltské státy, a to by se nám teď určitě hodně nelíbilo. Ruské obavy z EU či NATO nejsou větší, lepší nebo respektováníhodnější než obavy mnohých zemí z Ruska. A oprávněnost těchto obav od 24. února nezpochybňuje snad nikdo, kdo je jen trochu při smyslech.

Chyba Západu byla jinde – Rusko ho prostě přestalo zajímat. Washington jej přenechal Evropě a Evropa v něm viděla jen velký trh a hlavně nerostné bohatství. A v tom to právě celé vězí! Západoevropské státy si konec studené války vyložily tak, že už jim nic nehrozí, a kdyby náhodou, je tu přece Amerika a NATO. Země střední a východní Evropy sice byly ostražitější, zvláště Poláci se ozývali relativně hlasitě, ale západní Evropu tato varování zajímala přibližně stejně jako kdysi naše obavy z Hitlera. Čím dál od ruských hranic, tím pohodlnější a snazší bylo nevidět a neslyšet. A když se přece jen někdo vyjádřil, bylo to spíše blahosklonné pokývání hlavou – ano, jistě máte špatné zkušenosti, je pochopitelné, že slyšíte trávu růst, ale chcete přece také topit, mít levnější naftu, tak nestrašte hloupými přízraky minulosti. Koho ta země ohrožuje, když její ekonomický potenciál je na úrovni Itálie v krizi a HDP na obyvatele má nižší než Rumunsko či Bulharsko?

Ale vraťme se k ruskému vidění světa. Prosím, předložte mi jediný důkaz, že se Rusové skutečně obávali vojenského útoku. Ze strany koho? Těch, kteří sveřepě odmítali utrácet za vlastní armády? Ze strany rozhádané Aliance, kde většina členů neplnila ani základní „domácí úkoly“ spojené se závazkem minimálního podílu HDP na vojenské zakázky? Ze strany Ukrajiny, která nedokázala ubránit ani svá vlastní území? Bohorovný klid Západu výborně ilustruje případ Německa, které si bylo tak jisté mírem a silou své ekonomiky (která je pro srovnání dvaapůlkrát větší než ta ruská), že z celkového počtu 232 tanků Leopard má provozuschopných jen 95, ze 128 stíhaček Eurofighter jsou bojeschopné čtyři a od loňského října jsou kvůli technickým obtížím mimo provoz všechny jeho ponorky.5 Chtěli jsme pravidelné dodávky ruské nafty a plynu a klid na řešení mnoha svých vlastních problémů. Jediný, komu to nevyhovovalo, bylo Rusko.

A viděno jeho očima, není se čemu divit. Zvláště cynicky se k němu chovalo třeba již zmiňované Německo. Angela Merkelová nazývala Putina svým přítelem, s politickými i obchodními delegacemi se dveře netrhly, v Baltu rostl jeden Nord Stream za druhým a Němci byli rozhodnuti dovážet ruský plyn za téměř jakoukoliv (politickou) cenu. Ale proč? Jen proto, aby se od něj (a s nimi i celá Evropa) co nejdříve v rámci Green Dealu odřízli. Když Putinovi došlo, že není ceněn víc než dobrá dojnice, určitě mu to na náladě nepřidalo. Rozumný člověk západního typu by v takové situaci asi tlačil na cenu (tak jsme si vysvětlili prázdné zásobníky a krizi v dodávkách letošní zimy) a za získané peníze by, obrazně řečeno, koupil koně, ovocný sad, opravil dům, našetřil dětem na školu a všem ukázal, že je lepší a nikoho nepotřebuje. Ale to je naše uvažování, ne ruské. Rus totiž už dopředu ví, že v jeho zemi, kde „Bůh je vysoko a car daleko“, si z jakéhokoliv množství peněz každý někde něco uloupne a výsledkem zase budou jen paláce mocných a oči pro pláč. Jinými slovy, v zemi, která nikdy neměla a nemá jasný právní řád, kde by byla alespoň elementární důvěra v budoucnost a spravedlnost, se takové investice prostě nevyplatí.

Ruský paralelní vesmír

Když Putinovi došlo, že Rusko skutečně nikoho nezajímá, že jeho bývalá velikost se nevrátí a soupeřit se západními demokraciemi na jejich vlastním hřišti prostě nemůže, začal velikost alespoň předstírat. Rozhodl se přesvědčit (hlavně své vlastní domácí publikum), že Rusko je pod jeho vedením opět natolik silné, že zase „vadí“. Proto se ruský mediální prostor znovu začal hemžit agenty CIA, kteří vskrytu podněcovali různé růžové, oranžové či tulipánové revoluce, proto novodobí nacisté začali čistit své země od ruského etnika, proto NATO nemělo nic jiného na práci než přibližovat své rakety a budovat nové základny, jaké svět neviděl. Rusko v tomto paralelním vesmíru rostlo úměrně se silou a agresí svých virtuálních nepřátel.

Osobně se domnívám, že celé to podivné divadlo s obkličováním Ruska a diverzí tajných agentů bylo zároveň motivováno i snahou zabránit potenciální ruské „barevné“ revoluci. Že je to strach z toho, aby si obyčejní Rusové nevšimli, že to jde, že země, které měly stejnou nebo ještě horší startovací pozici, se mohou (nejen) ekonomicky zvednout, a vystavit tak ruský systém nepříjemnému srovnávání. Ale Moldavsko držené v šachu obsazeným Podněstřím, Gruzie destabilizovaná Jižní Osetií a Abcházií, Ukrajina zbavená nejprve Krymu a pak rozložená vyhlášením Doněcké a Luhanské republiky rostly jen velmi omezeně. To, že je Rusko pod různými záminkami pomáhá držet v napětí a chaosu, je pojistka, že mu nepůjdou „špatným“ příkladem.

S jídlem ovšem roste chuť. Putin zjistil, že nenaráží na odpor, a tak si dovolil jít dál. Testoval, co vše je Západ pro svůj klid a pohodlí ochoten nevidět. A zjistil, že opravdu hodně. Čečenci se útokem na moskevské divadlo a beslanskou školu zdiskreditovali natolik, že si svět ruské přezíravosti k utrpení a lidským životům ani pořádně nevšiml, Gruzii mu mnozí (vzpomeňme si třeba na českého prezidenta Václava Klause) dokonce schválili, Krym už prošel hůř, ale sankce byly spíše kosmetické, a Doněck s Luhanskem – no vždyť tam stejně všichni mluví rusky. Kvůli tomu si náš blahobyt kazit nebudeme. A ruku na srdce, kdyby Rusové svoji speciální akci na Ukrajině zvládli tak, jak si představovali, kdyby od čtvrtka do neděle bylo po všem a v pondělí už Putin oznamoval, jak úspěšně denacifikoval a demilitarizoval zemi, která vyvíjela špinavou bombu a modifikovala viry smrtelných nemocí, jak silná by byla reakce Západu?

Díky Ukrajino!

Ruská neschopnost a ukrajinská statečnost šokovaly celý svět, ale nejvíc samotné Rusko. Putin a jeho lidé se stali obětí svých vlastních lží. Uvěřili tomu, že mají silnou moderní armádu, uvěřili, že Ukrajinci jsou Rusové a že těch pár fašistů, co to vidí jinak, nebude problém. Uvěřili tomu, že Západ si zase bude hledět hlavně svého pohodlí a že do boje se pustí jen s klimatickými změnami a genderovými stereotypy. Ukrajině vděčíme za to, že nám otevřela oči a konečně se chováme tak, jak jsme se měli chovat už dávno. Sjednotili jsme se, hájíme své zájmy, pomáháme slabšímu, oslabujeme agresora. Možná nám to moc dlouho nevydrží, ale mělo by, protože to je nejkratší, ale hlavně jediná cesta k vytouženému a trvalému míru.


  1. Vtipné i fundované shrnutí přinesl například blog Nihilista na balkonu v článku „Je Putin vážně úplný cvok?“ Autorem je „spisovatel a tramvaják“ Petr Holý, jeho text inspiroval i mé vlastní zamyšlení. Velmi inspirativní jsou také postřehy Michaela Romancova, které vycházejí například v Deníku N.
  2. https://www.investicniweb.cz/investice/150-let-vyvoje-ceny-ropy-v-jedinem-grafu
  3. Výrok, že Rusko je levnou benzinkou s jadernými zbraněmi, se přisuzuje mimo jiné i Madeleine Albrightové, noblesní dámě, které Česká republika nebude nikdy dost vděčná. Čest její památce.
  4. Část tzv. amerických politických realistů (George Kennan) byla výrazně proti přijímání nových členů NATO a předpokládala, že pokud by Rusko bylo obklopeno dostatečným prstencem neutrálních států, byl by jeho vývoj jiný, patrně demokratičtější. Aktuálně viz například Michael Mandelbaum: Anatomy of a Blunder in American Purpose, https://www.americanpurpose.com/articles/anatomy-of-a-blunder/. Emeritní profesor Johns Hopkins University se v ní opírá o ústní a nikdy neprokázanou dohodu označovanou jako Not One Inch, která prý zaručovala, že se NATO nebude rozšiřovat o státy střední a východní Evropy. Její nedodržení prý Rusko zahnalo do kouta a ponížilo. Existenci dohody však popřel i sám Gorbačov. Patrně jde o opakovaný omyl: podobná dohoda zahrnovala záležitosti týkající se rozmístění základen NATO v souvislosti se sjednocováním Německa. Je pravděpodobné, že její „uvedení ve známost“ iniciovala Putinova administrativa.
  5. www.denik.cz/ze_sveta/bundeswehr-ma-problem-jen-par-jeho-stihacek-je-bojeschopnych.html

 

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]