Madeleine Albrightová FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Je to možná nespravedlivé k někomu, kdo prožil tak zajímavý a bohatý život, že se jeho náplň v titulku redukuje na jednu jedinou věc. V případě Madeleine Albrightové ale měrou vrchovatou platí, že i kdyby nic jiného v životě neudělala, než že významnou měrou přispěla k rozšíření NATO po konci studené války, bylo by to více než dost. Pro nás je samozřejmě její česká stopa, jejíž je rozšíření Aliance součástí, nejvýznamnější, ale neměli bychom zapomínat ani na to, že Albrightová byla výraznou akademičkou a postavou americké politiky. I když s ní člověk nemusel vždy souhlasit, její víra v lidská práva a ideály v zahraniční politice budou chybět.
Albrightová se v mnohém podobala dvěma dalším velikánům americké zahraniční politiky, Henrymu Kissingerovi a Zbigniewu Brzezinskému. Stejně jako oni pocházela ze střední Evropy. Stejně jako oni byla před tím, než nastoupila do státního aparátu, úspěšnou akademičkou se zaměřením na mezinárodní politiku. Na rozdíl třeba od Kissingera však nebyla její představa zahraniční politiky cynická (či tzv. realistická), ale založena na ideálech.
To se koneckonců projevilo i v době, kdy plédovala za rozšíření NATO. K tomu se ale ještě dostaneme. Nebylo by spravedlivé vynechat to, že úspěšně působila na Georgtownské univerzitě ve Washingtonu, DC a dokonce vedla tamní program zabývající se ženami ve světové politice. Přirozeně inklinovala k demokratické straně, a tak radila se zahraniční politikou jejím kandidátům na vrcholné funkce v 80. letech. Role velvyslankyně USA při OSN a později ministryně zahraničí byly v tomto ohledu přirozeným vyvrcholením kariéry.
Díky za to, že jsme v NATO
Právě v roli ministryně zahraničí se Madeline Albrightová angažovala v rozšíření Severoatlantické aliance, ale podle lidí obeznámených s tím, jak celý proces probíhal, byla její role klíčová už dávno před tím. Kongres tehdy nebyl úplně přesvědčen, že by se Aliance měla rozšiřovat, a Albrightová prý českým lobbistům pomáhala svými zkušenostmi a vhledem v tom, aby se podařilo přesvědčit některé váhavé členy a členky Kongresu. Možná je přehnané tvrdit, že bychom bez ní v NATO nebyli, ale jisté je, že by to byla daleko těžší cesta s nejasným koncem.
Když v dubnu roku 1997 před senátním Výborem pro ozbrojené síly obhajovala rozhodnutí přijmout nové členy z řad bývalých zemí Varšavské smlouvy, mluvila o významu hodnot a rozšíření pro ni bylo otázkou morální stejně jako bezpečností. Doslova uvedla: „Třetím důvodem (…) je náprava minulých křivd. Jestliže nerozšíříme NATO, potvrdíme tím dělící linii, kterou v roce 1945 prosadil Stalin a za jejíž překonání pak bojovaly dvě generace Američanů a Evropanů. (…) Vytvořili bychom tak trvalou nespravedlnost, jež by byla výsměchem půlstoletí obětí na obou stranách železné opony.“
Odborník na mezinárodní vztahy Jan Nijman o Albrightové ve své analýze rozšiřování NATO napsal, že „v sobě spojuje evropský internacionalismus a silnou náklonnost k evropské politice s americkým idealismem“.
Idealismus
Pro Albrightovou bylo NATO vždy víc než jen bezpečnostním spolkem. Když se jí proto Deník N při její návštěvě u příležitosti 20. výročí přijetí ČR zeptal, zda by dnes v roli ministryně zahraničí rozšíření Aliance prosazovala, řekla, že by z toho byla nervózní, protože NATO není jen vojenský spolek, ale společenství demokracií. Neliberální tendence ve střední Evropě ji znepokojovaly. Jde o postoj, který vlastně udržovala i po celou dobu svého působení poté, kdy odešla z pozice ministryně zahraničí.
V té době se angažovala v celé řadě think-tanků, jako je Council on Foreing Relations a Brooking Doha Center. Také se vrátila do akademické sféry, když byla zvolena členkou americké Akademie věd. Působila dále třeba v Národním demokratickém institutu pro mezinárodní politiku a byla prezidentkou Trumanovy stipendijní nadace. Její silné přesvědčení o významu vlády práva pak bylo odměněno pozicí čestné předsedkyně organizace World Justice Project.
Rusko a Evropa
Když se debatovalo o rozšíření NATO, Albrightová pronesla tato prorocká slova o budoucí roli Ruska: „Osud ruské demokracie rozhodně není ohrožen rozhodnutím o rozšíření NATO. Budoucnost Ruska jako svobodného a blahobytného národa bude záviset na schopnosti jeho představitelů a občanů vybudovat otevřenou společnost, porazit zločin a korupci, nastartovat ekonomický růst a rozdělit jeho plody. (…) Pravda je taková, že úsilí o svobodu a bezpečnost v Evropě není hra s nulovým součtem, v níž Rusko musí prohrát, pokud střední Evropa získá – a střední Evropa musí prohrát, pokud získá Rusko.“
Tím, kdo z evropské bezpečnosti udělal hru s nulovým součtem, je Rusko. Možná jen škoda, že v době tzv. Obamova resetu vztahů s Ruskem Albrightová kritizovala republikánského kandidáta na prezidenta Mitta Romneyho, který řekl, že právě Moskva je hlavním geopolitickým soupeřem USA.
Madeleine Albrightová byla výjimečná žena s výjimečným osudem, která zanechala výjimečnou a celkově pozitivní stopu v dějinách, a to nejenom v těch naší země. Buďme vděční, že právě v 90. letech, kdy se rozhodovalo o našem ukotvení v bezpečnostních strukturách Západu, zastávala pozici ministryně zahraničí žena s takovou historickou zkušeností, znalostmi střední a východní Evropy a tak výjimečnou kombinací evropského a amerického idealismu.
